MILAN BLAHYNKA

V první sloce sešitku Setkání roků z roku 2008 se Jaroslav Váňa (nar. 4. října 1937 v Povážské Bystrici, od roku 1948 žije trvale ve Šternberku, kde končí Haná a začínají Jeseníky), vyznal: „Povídky píši nejraději / kvetou vlastním květem / lidství nesou světem…“ Citovaný sešitek veršů uzavírají sloky Hance, Váňově ženě, které je dedikována sbírka KONTRAPUNKT SLOVA A HUDBY. Ta spolu s další sbírkou veršů MANÉŽ KLAUNOVA SLOVA a s memoárovou konfesí PRO I PROTI tvoří trojici knížek k autorovu letošnímu jubileu, graficky a knihařsky pečlivě a invenčně vypravených a vydaných vlastním nákladem jako snad všechny jeho knížky od roku 2000, kdy Smutkem psích očí Váňa beletrista debutoval právě povídkami.

Předtím tento absolvent strojnické průmyslovky a dlouho obchodní zástupce Uničovských strojíren a šternberského Opravárenského závodu vystudoval teorii kultury na Palackého univerzitě, stal se 1979 PhDr. a už od roku 1978 byl ředitelem olomouckého Krajského vlastivědného muzea, přitom přednášel na filozofické fakultě, vydal skripta Úvod do teorie životního prostředí a podílel se na knize Šternberk, historie, současnost, perspektivy (1984). 1990 obhájil na Masarykově univerzitě v Brně disertaci Výtvarné umění a ekologická výchova a stal se z něho nezaměstnaný. Sametová revoluce s ním zametla, nedostal ani příležitost prodávat zeleninu nebo potraviny, ba „byl zrušen dokonce i jako předseda plaveckého oddílu“, o což se postaral „přítel“, který se před listopadem marně pokoušel o vstup do KSČ a jehož otce – stejně jako mnoha jiných pozdějších nevděčníků – se Váňa kdysi úspěšně zastal…

O tom všem Váňa lakonicky, věcně, přirozeně trpce píše nyní v knížce Pro i proti, jež je paradoxně nejcennější z trojice jeho letošních knížek, mezi nimiž není žádná povídková, ač Váňa píše, jak jsem ho už citoval, nejraději právě povídky. A paradoxů jeho života a díla je požehnaně. Ačkoli ví, že nejlépe mu jdou povídky, tvrdošíjně přichází s verši, z jejichž devíti sbírek a sbíreček dvě usiluje obrnit před přísnější kritikou tak, že je ve své bibliografii přímo označuje za poezii insitní. Paradox tu je už v tom, že nezačínal publikačně jak jiní verši, ale povídkami, a další v tom, že jeho verše nejsou insitní, už proto ne, protože Váňa nejlepší poezii miluje, dobře zná, někdy přímo parafrázuje. V Kontrapunktu slova a hudby úvodní a nejzdařilejší báseň, Motto, hold hudbě – „Hudba je má láska Nesmrtelná láska / hudba je pohlazení co na duchu laská / … / Hudba je nemoc Hudba uzdravuje / Hudba je vánek co oceány vzduje…“ – je umná variace na anaforické des Grieuxovo koření se Manon.

A další paradox: jak pochybné je vydávání Váňových veršů za insitní poezii, v českém výtvarném umění má Váňa nepochybnou zásluhu objevem velkého talentu v původně (dnes už ne) insitním malíři Liboru Vojkůvkovi, jehož už jako ředitel muzea prezentoval Jiřímu Kotalíkovi, Františku Dvořákovi a dalším respektovaným znalcům, a splendidní monografii o němž (Libor Vojkůvka) vydal kupodivu až v roce 2000. K Vojkůvkovi se vrátil ještě knížkou Apoštol fikce (2014).

A ještě další paradox: třebaže se odborně Váňa exponoval nejvíc pro výtvarné umění a v posledních dvaceti letech se intenzivně věnuje literatuře a důsledně levicové publicistice (příspěvkem do ní je míněna i jeho veršovaná Manéž klaunova slova), jak dobře vědí čtenáři LUKu, nejednou se připomíná jako hlavně muzikant. Dlouhou dvouletou vojenskou prezenční službu, během níž několikrát málem neunikl prokurátorovi, pěšák a pak tankista Váňa přežil díky i tomu, že on, trumpetista, dal dohromady kapelu a dirigoval ji. Zmíněný sešitek Setkání roků věnoval „těm, co v sobě nosí hudbu,“ – jako on sám.

A paradox největší: nejtrvaleji se muzikant, kunsthistorik, dělný šternberský patriot, také fotograf a kreslíř (např. Listí na vodě, 2005), v neposlední řadě editor (Josefa Sedláka, Igora Heimovského aj.) zapsal dosud do naší kultury především svou prózou, inspirovanou hanáckou rovinou, vodstvem, faunou a florou jak v okolí města, které se mu stalo domovem, tak městem samým. Jeho povídky jsou často básní v próze a jsou poezii blízké svou silnou

autobiografičností, jsou to víceméně průhledné konfese, z nichž vyčteme hrůzu z osamění – Váňa je vyznavač, strážce a kronikář přátelství nejrůznějšího stupně od kumpánství od džbánku až po vztahy nejhlubší (viz např. jeho Nekrology, 2009).

Vysokou míru autobiografičnosti nyní dokládá frapantně knížka Pro i proti. V ní autor vzpomíná, jak se zklamal v mnoha lidech, jimž důvěřoval a pomáhal. S odstavci o tom, co vše se dělo proti němu v muzeu, které řídil, přímo korespondují odstavce ve dvoudílném románě Přelízky (2004, zasvěcený doslov olomouckého docenta Jiřího Marka).

Tak jako Karel Čapek, jehož Váňa rád cituje a k jehož demokratismu se hlásí, napsal Povětroně zčásti situovaného na Kubu a mistrně evokujícího jeho atmosféru, ačkoli nikdy na cukrovém ostrově nebyl, Váňa ve druhém díle Přelízek transponoval svou příšernou zkušenost z osmdesátých let v Olomouci do příběhu z Kuby, na niž se rovněž nedostal. Tam architektovi s přezdívkou (i to jsou ty „přelízky“) Poeta hází klacky pod nohy ambiciózní podřízená Maria Gonzal, spolčená se svým milencem Antoniem Albertym z všemocné tamní tajné policie. Co je v Přelízkách takto zašifrováno, v Pro i proti Váňa uvádí pravými jmény.

V Přelízkách se čte odstavec, který Váňa napsal vlastně o sobě: „Říkali mu Poeta. Ne že by se příliš orientoval v poezii, ale jeho přátelé, vyznávající skrytě křesťanství, mu kdysi prozradili, že se před spaním modlívají a že jim to pomáhá (…) On se nemodlil, zato si často četl poezii a ta mu umožňovala totéž, co jim modlitba.“

Skromný ctitel poezie, hudbě, umění, slovesné práci a lidem dobré vůle oddaný Váňa; ten, co nosí v sobě hudbu a zve k ní.

 

JAROSLAV VÁŇA, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel Luku, se 4. října dožívá 80 let. Srdečně blahopřejeme!