LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Pro čtenáře překypujícího fantazií to zní jako hláška z filmu. Výrok je však autentický – zaznamenal ho Jan Lacina v knize svých esejí Kousíček modré (nakladatelství Sursum 2015). Zazněl na pešuňku, travnatém náspu, „kde kvete pilát lékařský, modrý jak sukýnky nejmodřejších hvězd“. Na poslední chvíli se autorovi podařilo zastavit dva traťové dělníky s motorovou sekačkou. Avšak poté, co zaraženě vyslechli přednášku o ohroženém druhu, dobíhaje vlak, zaslechl slova věštící pilátův konec.

Doc. Ing. Jan Lacina, CSc. je erudovaný vědec v oblasti výzkumu a ochrany přírody, vysokoškolský pedagog s duší básníka. Často se i pěšinkami básníků toulá. Z propasti času vyvolává Bezručovu Labutinku, ba co víc – představuje si i setkání s ní: „Vím, že bude stát na omletém kameni v řečišti Bobravy jako skorec. Bude tam stát ověnčena předčasně spadalým listím. A já, zalehlý v pobřežních houštinách divokého chmele a potměchuti, budu se raději jen tiše dívat, abych ji básníkovi nevyplašil.“

Jan Lacina chodí pěšky, „aby krajina pronikla až do duše“. Oslovuje Jakuba Demla: „Jakube Demle! Ve vaší krajině není těžké létat, třebaže letní parno tlačí k zemi. Vždycky se tu odkudsi – a já se domnívám, že ze stinných škvír mezi žulovými balvany – vyklube strhující vítr. Vždycky tu poletují nádherná skupenství vašich slov, ve kterých se střídá divoký vítr vzdoru a nepokoje s konejšivým vánkem pokory.“

V přírodě hledá „svou nezbytnost: konejšivou samotu mezi stromy a ptáky“. Avšak zdaleka nejen to! Vydejme se s ním na chvíli do krajiny Mrštíkovy Pohádky máje: „Jestliže vám někdy připadne, že léta ztlumila vaše sny a touhy, zkuste se jako já zaposlouchat do volání černého datla! Jeho milostné vábení je natolik vtíravé, že dokáže setřást popílky otupělosti a přinutí jít a hledat. Neodolal jsem mu v jiných krajinách, jak bych ho tedy mohl nevyslyšet v lesích Pohádky máje, v krajině milostné? Kmeny stromů se v tom volání metamorfovaly v píšťaly varhan a pomlky v jejich hře byly najednou stejně mučivé jako pomlky v lásce. Ano, zase jsem šel za datlím hlasem jako omámený. Vedl mě ze smrčiny do doubrav, z doubrav do olšových mokřadů pod studánkami. Trmácel jsem se cesta necesta a měl pocit, že se vznáším.“

Poetické jsou již názvy některých esejů – Krajina pro Labutinku, Krajina s Lunárií, Krajina hadího kamene, Krajina s modrým ptákem, Krajina s bramborníčky či Krajina zacloněná kouřem. Jsou zastoupeny i příběhy – co vše se odehrávalo na hrušni, v jejímž vrcholku se „po svém příletu z jihu pravidelně poprvé rozezpíval drozd Jaroslav“ či v padlém ořechu, odkud zachraňovali strakapoudí rodinku! V eseji Chvála jarní griotky autor dokonce předkládá návod, jak jediným pohárem griotky přivábit jaro. Prozradím jen, že nejlépe v zapadlé vesnické hospůdce. A kdyby se snad nezdařilo, nevadí. Příchod jara pak zcela jistě urychlí pramen živé vody, jenž vyvěrá z každé stránky knihy.

Zbývá dodat, že pilát lékařský navzdory Frantově sekačce i autorově chmurné předpovědi příští rok zmohutněl. Avšak mohlo být jinak. Neboť mezi řádky čteme i příběh o lidské lhostejnosti. Kolik krásy, pokory, touhy, naděje, ba i prosby je v názvu Kousíček modré ukryto!