MILAN BALHYNKA
Posledním veršem titulní básně právě vydané a v červnu 2016 v Paříži napsané sbírky NEZVAL V LUCEMBURSKÉ ZAHRADĚ (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2017, s fotografiemi Louise Stettnera, Jana Ságla, Františka Dostála a autora) praví Petr Skarlant: Poezie vytvořila nový světadíl! Tomu verši předcházejí sloky jmenující stvořitele toho nového světadílu: Tahle věc se letos na jaře tu (totiž v Lucemburské zahradě) stala: k poradě se sešli „básníci všech věků: Karel Toman, Gellner, Neruda a Sýs, / Seifert, Ferlinghetti, Ginsbeg, Halas, / a dva teplí: Artur s Paulem jako kdys“, pak v dalších slokách „mladý Kundera čte svého Fučíka“, Baudelaire se ptá, zda „nejsou v křoví žádní pravičáci“ (kdo jiný v křoví než zákeřníci? – a „slušný Pařížan teď odtud utíká“) a „z chrámu Naší paní právě vyšel“ Jesenin a pláče, „kletby, slova hádky slyšet“. „Co se stane po poradě nakonec? / Pomodlil se, z Ruska přijel Petr Borkovec“. Ale „za chvíli se všichni strašně porvou, / Rimbaud tajně chlastá, neumí se chovat. / ‚Žádný souboj!‘ Puškin okřikuje Lermontova. / Desnos škrtí Valéryho ‚Ty jsi zradil, kurvo!‘“, nicméně na otázku „Co je PRAVDA“ lakonická odpověď: „Žádný sebe nezradil.“
V tom je podle Skarlanta výsostná etika poezie básníků, jejichž poetika je nejprotikladnější. V tom je poezie „nový světadíl“, světadíl dramatické, jiskřící a tím obecně příkladné koexistence v touze po „světle krásy“, chtění a dychtění po „praktické lásce“.
Z tisíců francouzských básníku neuvádí Skarlant jako účastníka imaginární „porady básníků“ v Lucemburské zahradě Jacqua Préverta (jeho základní knihu poezie přeložil do češtiny jako jediný celou), nechtěje se patrně přiznat, jak ho nutně bralo, když četl a pak překládal Prévertovu Ulici u Seiny, a v ní „Petře řekni mi opravdu / Petře řekni mi pravdu / chci vědět všechno“ a „Petr neví co by odpověděl / je ztracen / ten co se jmenuje Petr / pokouší se o něžný úsměv“.
Sbírkou Nezval v Lucemburské zahradě Petr Skarlant – poslušen Prévertovy výzvy, jako by jí – básník fascinujících Paroles – oslovil přímo jeho, říká pravdu, namnoze drsnou pravdu o životě, o lásce a o všem na prodej v Paříži i u nás, a říká to, byť namnoze peprnými slovy, statečně něžně, s úsměvem přečasto hořkým. Ke svému Prévertovi se nepřímo hlásí a zároveň prozrazuje, když vzpomíná, jak mu udělaly už za puberty filmy, na jejichž podmanivosti se Prévert podílel; ještě po Únoru hrálo „Kino Oko v hostinci u Bruknerů“ filmy Děti ráje a Nábřeží mlh.
Ve výčtu českých básníků, jež uchvátila Paříž a jsou přirozeně vyvoláni jménem na „poradě“ básníků v Lucemburské zahradě, nejmenuje Skarlant Nezvala, který je ve sbírce všudypřítomný – jmenován i nejmenován (nejen „Sbohem a šáteček, dej vše do řádků“ v titulní básni, ale už hned v Zaslechnutých větách celý verš ze sbírky Křídla, verš „Stýská se mi po tvém zamávání ruky“). Ve větší básni Nezval v kavárně na Place de la Sorbonne se Skarlant k svému velkému guru přirovnává („Jak mladý Nezval / ve Francii / dny bezstarostně prožívám“), v básni titulní se s Nezvalem, jemuž je „JEN sto šestnáct roků“, přímo ztotožňuje: „Bezpohlavní vztahy? Na ty já jsem mladý“, „nemohu mít bezpohlavní přátelství“. Není v tom drzost? Není. Protože Nezval v Lucemburské zahradě je sbírka poezie výjimečně přesvědčivé, uhrančivé, blaga jen zdánlivě lehkovážná, ve skutečnosti ale myšlenkově smělá zpráva o dnešním světě, mistrovská co do umění básnického včetně překvapivých rýmů jako Golema : hole má, na prodej : mně se vzdej, katolík : za kolik?
Už první trojice básní útlounké sbírky – sonety Pohyb vln, pohyb větru a pohyb sněhu, V Alpách jde po louce Vladimír Nabokov a surreálná Jeanne d‘Arc jako bicykl v jarní noci v Železné Rudě“, v níž „Žan Darc je na kole, nejede na koni“ – stačila by Skarlantovým novým veršům zajistit místo v každé exkluzivní antologii typu Sto nejlepších českých básní.
Zatímco Nezval je ve sbírce připomínán stále znovu, aniž Skarlant zapomíná na jiné velké české básníky, například v teskné básni Soud času jde Paříží („Jaroslav Seifert jde s Karlem Tomanem / Paříží; ulice města stala se románem / o dějinách moderního světa“), k tomuto jeho vrcholnému dílu možná svedl Petra Skarlanta básník a básník románu Milan Kundera, Pařížan volbou, Brňan místem zrození. Ačkoli Nezval se narodil v Biskoupkách, Brno znamenalo – Mahenem – mnoho pro zrození básníka v něm, a ačkoli se Skarlant narodil v Českých Budějovicích, Brno, v němž prožil část dětství a dospívání, zapsalo se podstatně do jeho složité citové výchovy – víme to i z autobiografického románového cyklu s ústřední postavou Skarlantova alter ego Pavla Skotáka; v recenzované sbírce to dokládají Ženy jako bicykly v Brně na Riviéře, na proslulém brněnskou koupališti, zatímco dva „pražské sonety“ (Rozhodnutí o pěšině na Petříně a Román o Petříně) jistě budou zařazovány do čítanek českého básnictví eroticky nejvypjatějšího, nesmělejšího, a přitom hravě decentního („Ruka s perem z lásky divy dokáže. / Proč si jezdit léčit nervy do Vráže“). Přitom si Skarlant neodpustí zaprovokovat: kopec zabraný pro lásku a poezii samým K. H. Máchou má za kopec svůj, má na něm své domovské právo, píše-li sonet Román o Petříně, píše o svém kopci, o kopci, v jehož názvu má vepsáno své křestní jméno Petr.
Brňané rodem (Kundera) a významným kusem života (Nezval i Skarlant) se sešli v lásce k Paříži a přímo k Lucemburské zahradě. Nezval své okouzlení Luxemburskou zahradou vypověděl v knize Ulice Git-le-coeur básní Košile, kterou pak zařadil i do své Ženy v množném čísle, Milan Kundera, básník Člověka zahrady širé, autor, který jindy rád zamlčuje nebo v dalších vydáních vymazává místa svých příběhů anebo je jen naznačuje, ve Fetu (Svátku? Oslavě?) bezvýznamnosti učinil Luxemburskou zahradu, k níž má od svého pařížského centra securitatis blízko, hlavní krajinou a přímo zrcadlem bezvýznamnosti velkých dějin a směšného velikášství v lidech.
V básnickém vytěžení inspirativního potenciálu slavného parku parků tvoří Skarlantova sbírka spolu s Nezvalovou Košilí a Kunderovou oslavou bezvýznamnosti domněle významného vzájemně se doplňující trojici obrazu jednoho genia loci nového světadílu, světadílu poezie.