VĚRA BERANOVÁ
Letošního 10. listopadu jsme vzpomněli 115. výročí narození Záviše Kalandry (1905-1950). Při našem vzpomínání se bohužel nezbavíme jisté trpkosti. Jeho osud by měl být pro každou následující generaci, a to nejen v rámci světa kultury a umění, mementem.
Záviš Kalandra patří k těm osobnostem českého estetického a umělecko-historického myšlení, které se dostaly do přímého konfliktu s mocí své doby, a doplatily na to dokonce vlastním životem. Za omezená léta života prokázal Kalandra originalitu a nekompromisnost myšlení. Jeho odborný záběr byl velmi široký: od prací historických, filozofických, psychologických až po práce estetické.
Již v polovině 30. let 20. století se zamýšlí nad otázkami tvorby i recepce umění, a to nejen umění moderního. Poukazuje na krizi v chápání umění, na nutnost jejího jiného vnímání, tedy i hodnocení. V roce 1934 píše ve Volných směrech: „Obraz už nemůže ‚představovat‘, báseň už nemůže ‚vyjadřovat‘, to všechno jsou právě elementy poznání a ty dnes leží na jiné rovině, izolovány poznáním samotným od aktivity tvůrčí.“
Kalandra se vždy snažil zpřístupnit nejširší veřejnosti celou šíři smyslu a funkcí umění. Považoval za povinnost dát svou vědeckou erudici do služeb běžnému čtenáři, a tak často problematiku podává velmi srozumitelnou formou a publikuje ji v populárním tisku. S velkou nadsázkou se dovedl podívat na otázky hodnot, tedy i uměleckých. Jak jsou výstižná jeho přirovnání uveřejněná v časopise Světozor: „…co chcete učiniti s oněmi vyvrheli, kteří malují něco jiného než tuberkulózního studenta?“ Těmi vyvrheli myslí Kalandra právě ty autory, kteří se nenechají vmanévrovat do dobového klišé. A dále v populárním Světozoru roku 1937 pokračuje: „Co chcete učinit se sochařem, který nesochá dělníka se zaťatými pěstmi? A vůbec, kdo dá právo na život té spoustě hudby, která není takzvaně užitková, kreslířům, jejichž talent je větší než talent obálkářů, dramatikům, jimž jednoduchý příběh dvou srdcí leze krkem?“
Také jeho chápání kýče není, na rozdíl od mnohých jeho současníků, prvoplánové, odkrývá podstatu věci, když svůj článek, také ve Světozoru nazývá „Proč máme všichni zálibu v kýči?“ Jeho odpověď vychází z lidské potřeby štěstí, z touhy po happy endu, z potřeby naší osobní reflexe v uměleckém díle, ve ztotožnění se s uměleckým dílem. Kalandra chápe tento svět jako svět šidítek. Upozorňuje: „…svět se sám stará o rozdrcení těchto šidítek, jež postupně odhazuje na své tvrdé, bolestné cestě k objektivnímu štěstí.“
Kalandrův nekompromisní postoj jak v rámci odborné problematiky, tak především v politické publicistice se s postupujícími 30. léty stále zřetelněji projevoval. Pro něj v podstatě neexistovala hranice mezi akademickým a programovým pojetím estetiky. Řešil problém ve všech jeho rovinách.
Osobnost Záviše Kalandry patří k těm nemnohým, pro které bylo zcela přirozené spojení jejich odborných názorů s výstupy kulturně-politickými i občansko-společenskými. Jeho životní osud je stálým mementem, které nás upozorňuje na zrůdnost odsuzování, sankcionování jiných myšlenek než těch, které se stávají v dané době normou. Kalandrův osud je o to bizardnější, že právě on, přesvědčený levicový intelektuál, je likvidován režimem, který vyznává stejná světonázorová východiska.
Kalandra byl především tvůrčí člověk, nikdy neustrnul na poznaném, jeho vztah k umění, stejně jako ke společnosti, byl eminentně kritický, nekompromisní. Zájem o kulturu a umění byl součástí jeho zájmů politických i obecně společenských.
Průběžně se zabýval uměleckou kritikou; největší společensko-politický dosah měla kritika filmová. Právě na ní je patrna nekompromisnost jeho přístupu k uměleckému dílu.
Kalandra se zamýšlel nad různými estetickými koncepty rozvíjejících se v druhé polovině 30. let 20. století. Byl to zvláště surrealismus, a také různé avantgardní koncepty, často v souvislosti se socialistickým realismem.
V ostrém článku v Proletářských novinách z roku 1938 jasně odlišoval stalinské chápání kultury a umění od původního avantgardně-leninského. Jmenovitě poukazuje na ty, kdo přejímají moskevské praktiky, na rozdíl od pražské surrealistické skupiny, která vydala v květnu 1938 brožuru Surrealismus proti proudu, jejímž iniciátorem byl Karel Teige. Rozpoznává nebezpečí autoritativního chápání kultury a umění, které nemá nic společného s opravdu avantgardními proudy. Tato slova nenašla pravou odezvu. Jedním z důvodů byla i celková mezinárodní situace, která na sebe strhávala veškerou pozornost. Jako by už nebyl čas, prostor a zájem řešit problémy kultury a umění. Kalandra však tyto otázky vždy viděl v co nejširších souvislostech. Proto i v tomto článku vidí a deklaruje problémy kulturně-politické v přímé souvislosti s tehdejšími politickými procesy, které probíhaly v Sovětském svazu.
Léta 1938-1945 znamenají pro Kalandru dobu poznamenanou prudkými proměnami, pro mnohé hraničící až s vlastní existencí. Krátké období necelých dvou let 1938 po říjen 1939 bylo pro něj obdobím horečné činnosti. Již nebyl čas na kulturu a umění, a to z jednoho prostého důvodu. Aby kultura a umění mohly žít, bylo potřeba se pustit do politického boje. V těchto měsících Kalandra píše do Světozoru, chystá se na spolupráci s nakladatelstvím L. Mazáče na Naučném slovníku aktualit, pokračuje v spolupráci s Ferdinandem Peroutkou v Přítomnosti, kde publikuje v rámci možností tehdejší cenzury spolu s Milenou Jesenskou srozumitelné články, např. Co se líbí a nelíbí Němcům v Praze. Přítomnost však byla úředně zastavena, Kalandra zatčen a odtransportován do koncentračního tábora Sachsenhausenu.
Z fašistických lágrů se vrátil v červnu 1945. Po návratu se soustředil především na obsáhlou práci České pohanství, která byla vydaná v roce 1947 a stala se vyústěním jeho dlouholetého zájmu o nejstarší české legendy, tzn. Kristiánovu a pověsti Kosmovy kroniky. Přidal se k předchůdcům, kteří se snažili tyto legendy dobově zařadit a věrohodně interpretovat, jako již Josef Dobrovský a Josef Pekař.
V letech 1948-1949 připravoval obsáhlou knihu, jejíž rukopis se zčásti dochoval bez názvu. Od pamětníků se traduje, že ji chtěl nazvat Skutečnost a sen. Ve strojopise je dochováno 6 kapitol, předpokládá se, že jich bylo 10. Z rukopisu je evidentní, že text je nehotový. Jeho část je uveřejněna ve výboru Kalandrova díla, který zpracoval Jiří Brabec (Záviš Kalandra intelektuál a revoluce, Český spisovatel, Edice Orientace, Praha 1994).
V dochované části první kapitoly se Kalandra obrací k Freudovi a snaží se jej chápat a vykládat s jistou distancí. Upozorňuje na laciné rozmělnění psychoanalytické metody, především u některých Freudových pokračovatelů. Text je prokládán vlastními prožitky a pokusy o interpretaci snů. Druhá kapitola je věnována sexuální symbolice. Využívá reálií jak z našeho prostředí, tak ze vzdálených kulturních okruhů. Vidí problematiku v historickém kontextu, kde člověk jeho současnosti je determinován jiným prostředím, jinými vztahy. Upozorňuje: „Ne-li zrovna chorobné, tedy jistě směšné a nudné je počínání těch, kdo ve světě lidí nevidí nakonec nic než šílení lásky a kdo by na ně chtěli redukovat všechny bdělé myšlenky lidstva a všechny sny jeho nocí. Lidstvo, bojující svůj boj o život, neztratilo rozum, ten ztratila jen část jeho psychiatrů mezi čtyřmi stěnami svých ordinací: pobláznit svými fantaziemi všechny ostatní se jim nepodaří.“
Po roce 1945 se vrací k umělecko-kritické práci. Ve složité době nepodléhá planému nadšení nad uměleckými díly, které často vychází pouze z daných tzv. aktuálních či angažovaných témat, bez ohledu na vlastní kvalitu uměleckého díla. Tento přístup dokumentuje jeho kritika filmů Nikola Šuhaj loupežník a Siréna. U Nikoly je mu metodologickou pomůckou srovnání původního Olbrachtova románu z roku 1932 a stejným autorem napsaný scénář filmu. Kalandrův odsudek je velmi tvrdý: „A banálnost, papírovost, prolhanost Olbrachtova filmu má svůj nejhlubší kořen v tom, že se pokouší proměnit pohádku karpatských horalů v pohádku našeho ministerstva informací.“
Siréna, film, který získal na mezinárodních festivalech řadu ocenění, vznikl stejně jako Nikola jako adaptace románu, avšak s tím rozdílem, že se na scénáři a celkové filmové realizaci podílely významné osobnosti K. Steklý a J. Weiss. „Rozhodně takový film jsme byli sami sobě dlužni: film, který by oslavil ty, kdo u nás bojovali za dělnická práva a socialismus, kdo se v něm obětovali ještě dlouho předtím, než mohli mít naději na vítězství.“.
V kritice uveřejněné v periodiku Slovo pracujících II. z ledna 1948, která se týká loutkového filmu Špalíček autorů J. Trnky a V. Trojana, nešetří chválou. Pokládá film za jeden z nejlepších filmů v poválečném období: „Čistý lyrismus v mnohonásobných obměnách a epičnost v neumdlévajících variacích se tu niterně prolínají v celku, o němž lze stejným právem říci, že hraje všemi barvami citů i že je sladěn do velmi jednotné harmonie.“
Kulturně-politická situace nabývá po roce 1945 na dynamice. Kalandra se nezabýval jen teoretickými problémy, ale sledoval i konkrétní politická jednání, například diskuse ústavních expertů, kteří řešili otázky vztahů Čechů a Slováků. Ztotožňuje se s názorem tehdejšího povereníka L. Novomeského: „Třeba považovat za zbytečné přilévání vody do moře každou další argumentaci o tom, že jsou tu dva národy, národ český a národ slovenský. Našemu pokolení připadá vznešená, ač těžká, přece však uskutečnitelná úloha vytvořit z těchto dvou pojmů jednoznačné synonymum pro jednotný československý stát.“ Sám dodává: „Připomínat si to dnes, oživovat si v paměti citovou hloubkou rozdílů a rozporů mezi námi a Slováky může mít jen tehdy dobrý smysl, když si řekneme, že právě zde se chceme postarat o nápravu. Že už nikdy nechceme spolu žít jako ‚Čehúni‘ a ‚dráteníci‘… nýbrž Češi a Slováci.“
(Uveřejněno ve Slově pracujících I ze srpna 1947, podepsáno Pavel Hofman.)
Kalandrovy články v tomto období se vyznačují propojením konkrétní kulturně-politické situace a obecných teoretických východisek. Například v článku Výroba a distribuce kultury z ledna 1948 reaguje na projev Antonína Zápotockého uveřejněný ve vánočním čísle Práce. V něm tehdejší předseda ÚRO upozorňuje na zmetky – kýče v kulturní produkci. Kalandra toho využívá a jde dál, zamýšlí se, jak a proč tyto zmetky vznikají, kde je příčina: „Je otázka co dělat, aby bylo v kultuře méně ‚výroby ‚ a více tvorby, méně zmetků a více děl, nebo aby v ní dokonce jednou nebylo už vůbec žádných zmetků. To není těžko říci, uvědomíme-li si, čím se v podstatě liší kulturní pracovník toho jména hodný od kýčaře. Skutečný umělec zůstává ve své tvorbě svobodný i tam, kde tvoří na zakázku – ať už na zakázku fyzické osoby, nebo anonymního trhu – nebo na přímý příkaz mocných tohoto světa. Kýčař je při svém vyrábění servilní k požadavkům svých zákazníků, ať individuálních, nebo kolektivních, co možná ještě servilnější je přitom k příkazům svých mecenášů, nejservilnější je ke každému přání společenských veličin. Nelze bojovat jinak proti kýčům a jejich výrobcům, než když vypovíme boj každé servilnosti ve věcech kultury a když usilujeme o skutečnou tvůrčí svobodu. Jakýkoli jiný zásah tu musí víc uškodit než prospět dobré věci.“ (Uveřejněno ve Slově pracujících II v lednu 1948.)
Pro pochopení významu života a díla Záviše Kalandry je nezbytné vylíčit jeho život a tvorbu až do hořkého konce. V jeho lidském osudu jsou ukryty eskapády společenské situace zároveň s jejich interpretací až do naší současnosti. Kalandra byl odsouzen a 27. června 1950 popraven na základě obžaloby, která poukazovala na zločin velezrady, vyděračství. Hospodářské zprávy měla tato skupina dodávat do zahraničí a tím poškozovat vývoj v Československu. Zároveň jako národohospodářský činitel byl Kalandra odsouzen jako estetik či kulturně politický činitel. Je pozoruhodné, jak masově byli tito „škůdci“ odsuzováni. Kalandra se toho dočkal dokonce od nejbližších přátel, jako byl například E. F. Burian.
Osobnost Záviše Kalandry by si jistě zasloužila větší pozornost. Bohužel jeho životní osud patří k výrazným mementům našich dějin, speciálně našich kulturně-politických dějin.