BŘETISLAV KOTYZA
Potkával jsem je na místním miniaturním vlakovém nádraží, promaštěné chlapíky s kladívkem na dlouhé rukojeti. Ťukali do kol a podvozků vagónů vlaku a já dlouho nevěděl proč. Tehdy jsem si myslel, že jsou to „muzikanti mašinek“. Každý tón jiný!
Mám rád cestování vlakem. Vyznávám se ze vztahu k železnici. Mám rád vše, co se týká železnice, co se týká vlaků. Dřevěný vláček byl z mých prvních dětských hraček a takto „mašinky“ vnímám dosud. Staronoví přátelé, vždy připraveni ke hře, stále mne vyzývají – pojeďme spolu až někam daleko, daleko… Dětinství? Ne. Splněné sny. A rád podléhám výzvě kolejí sbíhajících se v nekonečnu. Neodolám specifickému odéru kovu železnice, nádraží, útulnému pachu osobních vagónů… Neodolám jasnému tónu píšťalky pana výpravčího s tajuplným kultovním nástrojem – plácačkou, která dovoluje velkému, silnému, rychlému vlaku projevit svoji sílu a po-ma-loučku startovat! Musí být nějaké skryté poslání, skrytý význam v gestu pana výpravčího. Královská funkce. Definitivní rozhodnutí.
Projezdil jsem co pasažér vlaků již notný kus světa a mohu tedy tvrdit: Vlak je fenomén. Vlak je metafora života. Někdy, pravda, stejně jako v životě, může být i cestování vlakem drsnější. I když, kupříkladu, cestování letadlem nabízí možnost rychlého přesunu do míst vzdálených za obzorem, ale letadlo nemá tu zvláštní osobitou atmosféru, tu veselou lidovost vlaku. Letadlo je chladná, vyleštěná, precizní technika. Letadlo je anonymní. V letadle jsem jen číslem letenky, totožné s číslem zakoupeného sedadla. Zašprajcovaný ve zmenšeném křesílku, obvykle bez výhledu kamkoliv, jen občas na obsluhující letušku. Žádné procházení se chodbičkou letadla a hovory s ostatními, žádná společná hudební produkce, žádná svačinka v podobě domácího řízku mezi dvěma krajíci chleba…
Kdysi, na palubě letadla vnitrostátní linky tehdejší 1/6 světa, nahrnuli jsme se, turisté, k okénkům na jedné straně letadla, abychom nezmeškali jedinečný pohled na masiv kavkazského Kazbeku. Pilot letadla nás okamžitě napomínal palubním rozhlasem, prý že se letadlo příliš naklání! To se mi ve vlaku nemůže stát. A na palubě oceánské lodí bývá nuda, když pasažéři většinou hluboce mlčí sami se sebou, mořskou nemocí pevně svírajíce ústa a lodní zábradlí.
O cestování autobusem nemluvě. Z autobusu vystupuji nalomen do podoby krabice.
Cestování osobním autem je jiná kategorie vypjatého dobrodružství – hledání místa k parkování auta, to bývají hlavolamy. U vláčku nikdy a nikoliv. Na každém nádraží cílové stanice bývá pro můj vlak vždy připraveno volné místečko. Nezáleží na tom, zda je vlak jen pomístní lokálka, či skutečný japonský Šinkanzen. Vlak má svoje práva i povinnosti. Vlak má pevná pravidla. Vlak je kýženým obrazem Světa.
Vlak, vláček, mašinka, přes všechny zápory, přes pomluvy o zastaralosti a nevhodnosti tohoto způsobu dopravy a cestování, pomluvy o pochybné hygieně – vlak je způsob vyjádření života. Ať pravidelné šedivé každodenní cestování za prací, ať příležitostné výlety, ať Velké putování kamkoliv – je to vždy zážitek a dobrodružství. Podotýkám, že dobrodružství někdy nechtěné. Do vlaku si mohu vzít a beru vždy co nejvíce svého Já. Nikdo mne nevylučuje z přepravy kvůli zavazadlům, neprohlíží mne bezpečnostním rámem, nikdo mi nezakazuje kapesní nožík, deodorant či příruční pleskačku s valašským všelékem. Pohodlně, s přiměřeným luxusem, s dobrým pocitem, že jsem nasedl do správného čísla vlaku, sedím u okna svého kupé a pozoruji biograf krajiny ubíhající vůkol. Krajiny, jež se předvádí ve své nenucené kráse, bez silikonových vycpávek, bez nátěru šminek a předváděcího mola. Krajina nahá, krásná, ošklivá. Kochám se, jako se kochal pan Hrušínský ve filmové roli vesnického „pana doktora“. Kochám se, neboť originál přírody je nedostižný a neopakovatelný. Chci-li, mluvím s ostatními. Nechci-li, neotevřu ústa.
Nikdy jsem neviděl tolik materie světa jako z okna vlaku. Nikdy jsem tolik nemluvil, tolik nemlčel, jako ve vlaku. Ztotožněn s vlakem, s krajinou, se spolucestujícími. Cesta vlakem je metaforou života.
„…miluji setkání na cestách / útržky hovorů z davu / s neznámými usedám k neznámému stolu / a zapomínám semknout ústa i hodinu návratu / Mluvím jen řečí své mámy / jen ze slovníku zdravím – Dobrý den – / Když ale spolu tlacháme na otázky / vestoje v bistru / na chodníku pod Notre-Dame / či v průchodu metra na Arbat / nikdo z nás nepotřebuje hesla z knížky / Svých pět peněz známe nazpaměť… / Tak mlčíval při tabáčku postarší pán / děda ze sousedního vchodu / Až dnes vím / že i mlčky lze vyznat lásku“
B. K. – Útržky hovorů, 2005
Mám rád cestování vlakem, neboť samotná cesta může být cílem. Jen nezveřejňuji. Když něco miluješ, není co zveřejňovat, není proč si stěžovat. Jen ty vysoké a strmé schůdky při nastupování a vystupování z osobních vagónů, na ty bych si rád stěžoval.
Zdravím všechny železničáře. Strojvůdce páry a topiče s lopatou na uhlí – dnes již vzácné. Mašinfýry na dýzlu i na elektrice, vlakové dispečery, průvodčí – zvláště pak milé slečny průvodčí ve slušivé uniformě. I dámy v jízdenkové pokladně zdravím. Výhybkáře s kyblíkem mazutu, posunovače ve spleti stříbrného kolejiště a spících vagónů.
Zdravím moje oblíbené promaštěné chlapíky s kladívkem na dlouhé rukojeti, lépe řečeno na dlouhé násadě. Jsou to opravdoví „doktoři mašinek“, když podle zvuku ťuknutí kladívka poznají možnou nemoc podvozku vagónku.
Zdravím i veškeré ostatní lidičky nutné k plynulému, jakoby samozřejmému chodu železnice. Jak se říká – nádražáci; jak se myslí – ajznboňáci. Železničáři.
Vždy jsem jim tak trochu záviděl příslušnost k modré armádě, ale především, přiznám se, záviděl výhodu režijní jízdenky.
Obzvláště pak zdravím všechny přednosty stanice. A jsou to dnes i dámy, genderově „přednostky stanice“.
Ti všichni dovolují a pomáhají mašinkám domácím i přespolním, dovolují a pomáhají naplňovat velký sen tuláků o Velkém cestování. A dovolují a přikazují megatunám po železnici přepravovaného čehokoliv, dovolují a přikazují spolehlivě nalézt místo svého určení. Jsou ještě potřební? Jsou ještě žádaní? Jsou ještě voláni? Ano, zcela jistě ano!
Přednosta stanice, osamocen v hemžení nástupiště, ve „stoji spatném“, zdvíhá kultovní plácačku a jasný tón jeho píšťalky sděluje signál. Červená brigadýrka svítí královskou funkcí. Dveře vagónu se s hlasitým bouchnutím zavírají. Vlak odjíždí.
Že dnes již nejsou kouřící vláčky s černým smítkem uhlíku v koutku oka? Kladívko s dlouhou násadou rukojeti potvrzuje neměnnost touhy.