KAREL SÝS

Věda je dobrý sluha, ale zlý pán. Přesvědčil se o tom na vlastní kůži německý chemik, nositel Nobelovy ceny, „otec novodobé chemické války“ Fritz Haber. O jeho nevšedním osudu napsal Tomáš Dosoudil knihu SMRT VE ŽLUTÉ MLZE (nakladatelství EPOCHA, edice Magnetka, 133 str., fotografická příloha).

Chemie i její předchůdkyně alchymie vyprodukovaly během staletí nepřeberné množství látek, jež bylo možno použít – a také bylo použito – k odstranění nepohodlných svědků, dědiců a soků v lásce i v kariéře.

První chemická válka však oficiálně až začala 22. dubna 1915, kdy Němci zaútočili chlorem u belgické obce Ypres. Městečko dalo smrtícímu žlutozelenému plynu jméno – yperit. (I tak se lze proslavit!)

Samotný plynový útok první světovou válku nerozhodl, ale měl jeden vedlejší účinek, který ovlivnil vypuknutí světové války druhé. V noci na 14. října 1918 byl na výšinách u města Wervick poblíž nešťastných Ypres zasažen yperitem – tentokrát však britským – budoucí Vůdce Adolf Hitler. Dočasnou slepotu si léčil od 21. října v lazaretu v Pasewalku nedaleko Štětína. Od onoho osudného podzimního dne se svět začal – zprvu nepozorovaně – řítit do daleko větší katastrofy.

Nakolik byl duševní stav Hitlera ovlivněn plynem, který si nevybírá přítele ani nepřítele a poddává se momentálním větrům, by mohl prozradit pouze jeho ošetřující lékař profesor Edmund Forster, ale ten byl po uchopení moci dohnán k sebevraždě.

Nicméně předmětná kniha nepojednává o Führerovi, ale o milionech obětí, které se na beztak pochybný piedestal nevyšvihly.

A hlavně sleduje krok za krokem kariéru skalního vyznavače demokracie, přesvědčeného antinacisty, ale zároveň oddaného patriota, který pro vítězství německé vlasti vymýšlel pekelné zbraně.

V první válce organizoval i výrobu výbušnin, zčásti se podílel i na vzniku Cyklonu B. Jeho „použití“ se však nedožil, zemřel v roce 1934, kdy Hitler teprve vystrkoval růžky.

Chemie je vskutku dobrý sluha. Umělá hnojiva, nové potraviny – „chléb ze vzduchu“, léčiva – jimi si chemikové staví pomníky. Na druhé straně otravné plyny, neuvěřitelně účinné trhaviny, hromadné vraždy v plynových komorách…

Dobrodiní versus zločin.

Haber samozřejmě nebyl zdaleka sám. Nezapomenutelná je obhajoba chemické války skotského chemika a politika lorda Playfaira (opravdu trefné jméno – čistá hra!): „Za legitimní způsob boje se považuje plnit granáty odlitky kovu, které se rozletují do řad nepřátel a vyvolávají nejstrašnější způsoby smrti. Je nepochopitelné, že jedovatá pára, která by zabíjela lidi bez utrpení, se považuje za nelegitimní vedení boje. Bezpochyby v čase chemie bude zmenšeno utrpení válečníků.“ Odtud vede přímá linie až k Robertu Oppenheimerovi (synu německého otce!), „ničiteli světů“, „otci atomové bomby“. Proti jeho děcku jsou šrapnely první války pouhé prskavky.

Jiný americký Němec, Albert Einstein, nenabídl víc než stejně děsivou alternativu: „Nevím, s jakými zbraněmi bude vedena třetí světová válka, v té čtvrté se však bude bojovat jen klacky a kamením.“

Lze snad říci, že Haber zemřel právě včas, aby neměl na svědomí další zneužití sil, které pomáhal rozpoutat.

Každá mince má dvě strany. Vystihl to nikoli voják, nikoli chemik, nýbrž filozof Friedrich Nietzsche: „Člověk se stává mužem svého oboru za cenu, že je i jeho obětí.“