S Bedřichem Stehnem hovořil Michal Černík

Klub pražských spisovatelů udělil na podzim básníku Bedřichu Stehnovi za sbírku Jadérka

Cenu Františka Hrubína 2017. Cena se slavnostně předávala pod záštitou hejtmanky Středočeského kraje a města Benešov v aule benešovského gymnázia.

Představ si, že jsi literární agent. Jak bys co nejpřitažlivěji čtenářům ba i nečtenářům poezie nabídl sbírku Jadérka?

Mým přáním bylo napsat knihu o daru života, který je krásný i bolestný pro každého z nás. Chtěl jsem, aby knížka promluvila ke čtenářům poezie znalých, ale i k těm, kteří básně skoro nečtou, či spíš jen někdy nebo náhodně. Proto jsem psal básně krátké, které nepotřebují – zdálo se mi při psaní a zdá se mi i dnes – ani název. Otevřeš knihu na kterékoliv straně a můžeš číst. Stačí třeba jen dvě, tři básně, nebo jen o málo víc, to podle nálady a času, a ani vlastně nevíš proč, vložíš prst do rozečtené knihy, přivřeš ji a – vzpomeneš na některé z chvil svého života. Na ty šťastné i na ty, kdy se k tobě štěstí obrátilo zády. A kdyby se stalo, že některá báseň z Jadérek oslovila čtenáře natolik, že by unešený četl znovu a znovu, až by ji znal nazpaměť a už ji nezapomněl, potom jsem nepsal zbytečně. A kdyby bylo podobných básní víc, ne všechny, jen víc, mohla by se Jadérka stát takovým breviářem, pro který by v jistých chvílích čtenář sáhl a četl ke své potěše, nebo pro posilu. Takový byl můj sen, když jsem ty miniatury psal a s ním se nyní svěřuji. Třeba byl ten sen příliš odvážný a smělý, ale snít odvážně se přece může.

Kterou ze svých miniatur bys nabídl čtenářům jako svou erbovní a proč?

Neumím dělat věci napůl. Neumím psát napůl. Má to svá úskalí, ale snad proto si mohu dovolit říct, že celá Jadérka jsou snad mým erbem. Alespoň tak bych si to přál. Je pro mne těžké se rozhodnout pro jednu báseň erbovní. Ale pravda, k některým miniaturám mám přece jenom o trošinku blíže, to musím přiznat. Po delším váhání tedy uvedu jednu z nich.

Zkusit to

když se zdá že nelze

Nadechnout když se chce nedýchat

Věřit že duch je v hmotě

a že hmota v duchu žije

To je úděl lidí

I úděl poezie

Máš na sbírku už nějaké čtenářské reakce?

Ozvali se přátelé, známí i čtenáři z města, kde žiji i odjinud. Také několik čtenářů z Benešova, kde mi byla udělena Cena Františka Hrubína.

Žiješ v Lysé nad Labem už více než padesát let. Jak tě zde lidé berou jako básníka?

Někteří vědí, že píši. Dostal jsem ocenění od Města Lysá nad Labem i proto, že v některých mých básních je přítomna naše krajina i město. Nemám v oblibě stylizace, takže nenosím ani bohémský černý klobouk, ani rozevlátý plášť. Myslím, že je víc spoluobčanů, kteří mě znají jako učitele, nebo tenistu, protože mě často a již dlouhá léta vídávají s tenisovým báglem na ramenu.

Cituji z tvé sbírky: Pořád se ptám po smyslu života. Už sis odpověděl?

Ale vždyť jsem to tam napsal, že život nás veze na starém rozvrzaném kole. … A kolo s námi drkotá / A ta jízda je smyslem života.

Smyslem života je žít a do té „jízdy“ dát všechno, co v nás je. A neškodit přitom druhým. A ještě lépe, prospět jim. Čímkoliv.

Opět cituji: Ano Ach Ano / Ta chvíle kdy je třeba vzdoru/. Kdy bylo třeba vzdoru tobě?

Cítíme-li něco nedobrého, měli bychom se tomu postavit. To neříkám nic nového. Někdy to zase není tak těžké. Jsou však chvíle, kdy je to dost těžké. Riskantní. Když to bylo riskantní, potkával jsem hodně lidí, kteří byli – moc hezky to nazval Ota Pavel v jedné své povídce, a omlouvám se, ale říct to musím – „předposraní“. Můj největší, řekl bych společenský, vzdor se váže k roku 1968 končící ztrátou zaměstnání s předcházejícími, rok trvajícími, šikanami.

Vzdorovat nedobrému a špatnému, to je náš věčný úděl. Také dneska.

Chtěl bych ještě jednou / věřit beznadějně v dobro… Přestal jsi věřit v dobro?

Je v tom verši slovo „beznadějně“. Věřit absolutně, „beznadějně“ v dobro, když opravdu poznáme lidi, není úplně snadné. Přesto jsem v dobro věřit nepřestal. V Jadérkách jsem použil název knihy Romaina Rollanda ve verši: …ale dobrý člověk ještě žije… Kde bychom byli, kdyby na světě nežili dobří, skvělí lidé? Co dokážou někteří z nás udělat někdy pro druhého člověka, je něco úžasného.

A kde se v člověku bere zlo?

Křesťan hledá odpověď ve Starém zákonu. Eva utrhla v rajské zahradě z Bohem zakázaného stromu poznání jablko a podala Adamovi. A oba jedli. První hřích, první zlo. Pak přišel Kain.

Darwin a přírodovědci nám nejspíš řeknou, že jsme zlo získali z přírody samé, jaksi evolučně. Nedávno jsem ale četl pěkný článek známé zooložky. Psala, že vlastně nositelem skutečného zla je na naší planetě jen člověk. Psala, že žádné zvíře na rozdíl od člověka nezabíjí plánovitě. Psala, že v říši zvířat neexistuje úkladná, připravená vražda, nájemná vražda. Pokud ten článek interpretuji správně, ptám se tedy také: kde se bere něco takového v člověku? Kde se to jen bere? Proč závidíme? Proč neumíme chápat druhého? Proč nenávidíme? Proč nás přitahuje zlo? Odpovědět neumím.

Napsal jsi: Vkládat do slov duši / a klást je na papír jak kostky domina. Myslíš, že čtenář pozná, kdy básník do slov vložil duši a kdy jsou to jen prázdná slova?

V hodině literatury měli mí žáci číst vybrané pasáže z Nového zákona. Četlo se z čítanky pro nižší gymnázia a základní školy. Ty pasáže v čítance byly dobře vybrané, dobrý byl i převod do současné češtiny. Měl jsem z toho čtení trochu obavy, protože při rozhovoru před četbou se ze sedmadvaceti žáků přihlásili jen tři, kteří žili ve věřící rodině. Někteří ze zbylých na adresu těch tří vtipkovali. Začalo se číst. Učitel velice dobře pozná, kdy žáci vnímají, kdy vnímají jen někteří a kdy je případně třída nesoustředěná a rozhozená. Při četbě prvních odstavců, jsem cítil, že se mé obavy asi naplní. Že to většinu žáků nebude bavit. Četlo se dál a začínalo to být pomalu lepší. Byl to opravdu zdařilý výběr a dobrý převod. Ke konci četby vládlo ve třídě ticho. Byla jen slyšet čtená slova. Slova, která vstoupila do duší pubertálních dětí, protože sama měla duši. Nebylo to jen u tohoto úryvku, stalo se mi to jako učiteli i při čtení jiných úryvků z pravdivých knih.

Které dílo Františka Hrubína tě oslovilo, prosvětlilo, zasáhlo?

Nejvíc báseň Srpnové poledne. Pak ta krásná Romance pro křídlovku a stejnojmenný kongeniální film Otakara Vávry. Krásná je novela Zlatá reneta. A divadelní hra Oldřich a Božena. Moc pěkná je knížka vzpomínek U stolu. Ale musím se vrátit k Srpnovému poledni. Patří k několika básním, které mě provázejí celý život od chvíle, kdy jsem ji poprvé přečetl. I když vyjmeme z té překrásné básně jen několik veršů, je to pořád síla a krása.

…

Živote, postůj, dám ti všechno, celou svou bytost,

Postůj, máme poslední příležitost!

…

Živote, díky žes nestál!

Z každé chvíle se rodí tisíce nových chvil.

Kdybys byl stanul, byl bych mrtev, nebyl bych žil.

A žiji jen proto, že jsem nikdy a nikde neměl stání!

I ona chvíle pukla žárem, díky žes nestál, díky ti za ni!