VÁCLAV FRANC

Co po nás zbude, říkala si, co po nás zbude? Pár fotek a pár dopisů, které pak beztak kdosi vyhodí na smetiště.“ Tak se dívá na svou minulost i budoucnost hlavní hrdinka povídky „Animus“ Nina.

Pokud mám parafrázovat tento citát, musím napsat, že po Ivaně Blahutové (*1958) zůstane nejen výborná knížka povídek. Její MATKY PEGASŮ A JINÉ (nakladatelství Kmen, 2017) jsou již pátou autorčinou knihou. Jen připomenu, že za povídkovou knihu Bílý kůň (2007) získala Cenu Unie českých spisovatelů.

Kniha přináší celkem tucet povídek napsaných v letech 2005 až 2015. Přitom celkem osm povídek již dříve vyšlo buď v almanaších, nebo časopisecky. Například povídky Dustarka a Mé srdce otvírá se vyšly v našem Časopise autorů Jičínska (ČAJ 100 v roce 2015, resp. ČAJ 54/2011). Další čtyři povídky vycházejí vůbec poprvé.

Většina povídek vypráví příběh hlavních hrdinek – žen. Jedná se intelektuálky, s nimiž se život příliš nemazlí. Hledají práci, lásku, ale především svoje místo v životě. Povídky jsou psané většinou v třetí osobě (s výjimkou závěrečné povídky Zahrada). Příběhy vyprávějí ženy – hlavní hrdinky (opět s výjimkou válečné povídky Bubnování, kde je ústřední postavou Přemek).

Autorce musím poblahopřát, neboť knížka je opravdovou lahůdkou pro milovníky psychologické literatury, ale v povídkách nechybí ani tajemno či fantaskní prvky. Blahutová občas čerpá z autobiografických prožitků, dokáže text vypointovat k překvapivým závěrům.

Kromě těch, co jsem už znal z dřívějška, jsou perfektní Mrcha ale i Leguáni. Právě povídka Mrcha je nejrozsáhlejším textem v souboru. Malířka Nela prožívá zvláštní vztah se svým manželem Otou, snaží se realizovat ve výtvarné tvorbě, ale v domě není něco v pořádku. Vztah končí rozchodem partnerů a povídka má svůj dovětek za šest let, kdy její bývalý manžel Ota umírá. Na pohřbu Nela pochopí, kdo je vlastně ona „mrcha“ z názvu povídky: „Ta lstivá, úskočná, záludná kreatura, která Nele zničila život! Okradla ji o dům a zahradu, oloupila ji o ateliér a čas na malování, připravila ji o zajištění, cestování, pohodlí, perspektivy, svobodu, bezstarostnost, nezávislost, existenci!“

Knihu výtvarně doprovází dvanáct černobílých ilustrací a barevná obálka Idy Huttové (což je autorčin pseudonym).

A ještě si dovolím citovat krátký úryvek. Autorka v něm vlastně odpovídá sama na otázku, proč vlastně píše (povídka Zahrada): „Vyprávění impromtu. Vyprávění o zahradách a o snech? Nebo ne? O čem jsem to vlastně vyprávěla? … Tohle mě fascinuje: ta nevypočitatelná záludná cesta, po které se ploužím den po dni, rok po roce, půl století, pořád dál … Cesta nepostižitelně odtikávající na sprinterských stopkách. Ano, tohle, rozumíš, tohle mě fascinuje!“

Ivaně Blahutové přeji k významnému životnímu jubileu hodně zdraví, tvůrčího elánu, pohody, optimismu a mnoho dalších zdařilých knížek a ilustrací. Zároveň musím, za nás autory uveřejněné v almanaších nakladatelství Kmen nebo vydávajících v tomto nakladatelství, poděkovat za její velký kus práce na textech i ilustracích, neboť bez jejího přičinění by celá řada těchto zajímavých a vzácných knih vůbec nevznikla.