JAROSLAV VÁŇA

Sleduji to již delší dobu: mé město je na vrcholu pádu do gastronomické průměrnosti. Nesázím jen na vlastní soudy, ptám se a dělám závěry po zralé úvaze, srovnávám je s míněním okolí.

Svého času jsem v krátkém článku (ještě před vydáním antikuřáckého zákona) v místním tisku pochválil aktivitu podnikatele, který vybudoval jako první nekuřáckou místnost v Lidové restauraci. Velmi rychle si na ni zvykly drobné kolektivy žen i mužů, často s malými psíky a dětmi. Lidé se tam scházeli, aby si řekli o věcech, které je zajímají, končili tam svou návštěvu předchozích kulturních aktivit, sloužilo to jako česká verze anglického klubu. Začalo se tomu říkat U Ratana, kvůli nábytku, jenž vytvářel oblíbenou intimní pohodu. Po několika létech se podnikatel, na nějž jako na mnoho jiných dolehla ruka trhu a málo zajímavé zisky, rozhodl jinak. Místnost zrušil a udělal z ní hernu pro hazard, vděčné zákazníky vyměnil za vidinu zisku, a tak město, kde žiji, opět ztratilo část toho, co ho činilo obyvatelným, právě tak, jako o něco dříve hotel Šternberský dvůr, ze kterého podnikatelská vášeň učinila prodejnu koberců a dům nájemných kancelářských místností.

Nedávno jsem si s rodinou a několika přáteli udělal výlet do arboreta Makču Pikču u Paseky, abych se zadostiučiněním ocenil nadlidské úsilí o vybudování tohoto vzácného kulturního statku. To, co jsme viděli, se nikdy nemůže stát zlatonosným dolem, obzvláště když vstupenka stojí 40 až 50 korun. Právě tolik stojí v restauraci dvě malá piva, jejichž podání vyžaduje minutové úsilí. Zpáteční cestu jsme naplánovali přes Uničov.

Do otevření restaurace Club, kterou jsme náhodně zvolili, zbývalo ještě půl hodiny, šli jsme se podívat na náměstí proslulé překrásnou radnicí. Napočítali jsme na něm sedm restaurací, v blízkých výpadových ulicích byly další, všechny nabízely plnohodnotné pohoštění, všechny se uživily, prostředí v nich překvapovalo intimní pohodou se spoustou zeleně a hlavně snahou zaujmout dobrou obsluhou a nabídkou svých produktů.

Restaurace Club je ukázkou prvorepublikového pohostinství za velmi solidní ceny, se zaručenou nezbytnou intimitou každého stolu. Jakby ne, když obědy pomáhal ve špičce roznášet sám její majitel. Zavázali jsme se, že pokud budeme mít zájem na pohoštění vybraných a vzácných přátel, obětujeme pár kilometrů na cestu do města, které je nesrovnatelnou konkurencí tomu našemu.

Gastronabídka i prostředí, které jsou nám nabízeny v místě bydliště, se s prostředím, které jsme viděli, nedá vůbec srovnat. Mohou za to lidé, které duch města, kde podnikají, ničím neoslovil. Zato vidina zisku posunula jejich morální a kulturní charakter do nebezpečné kvality, k jejich vlastní škodě. Ke škodě města kde žijí a podnikají a které by měli svým podnikáním formovat k vyšší kvalitě.

Bůh opatruj město, které nemá žádnou hodnotovou vizi v oblasti, která ho činí zajímavým a obyvatelným, včetně nabídky toho, co lidem dává pocit hrdosti a lásky k domovu. Dobrým příkladem je vybudování kladné pověsti pro České pivo.

A ještě horším se vše stává, když podobný kulturně výchovný, pozitivně kritický článek nabídnete místnímu tisku a dozvíte se, že redakční rada jeho zveřejnění zamítla, protože se domnívá, že by měl být před zveřejněním projednán s opačnou stranou. Redakční rada nebo orgán cenzury, před kterým redakce, bůhví pokolikáté již, pokorně poklekla? Ptám se! Je to logika bulvárního charakteru na nejnižší zpravodajské úrovni. Tak „přicházejí básníci o iluze“ o svých domovech a jejich infrastruktuře, o kterých až doposud snili jen v superlativech.