MICHAL ČERNÍK
Jedna podoba štěstí
Celý den jsme byli šťastní
Životem dospěla slova
a všednost najednou krásní
Zítra to zkusíme znova
Stačí i málo
Prostý je chléb prostá je voda
a prosté slovo ruku ti podá
Někdy nám ke štěstí stačí i málo:
aby nebe za nás bolest vyplakalo
Právo trávy
U nás nemají právo poušť ani step
u nás nemají právo supové a vlci
u nás nám tráva pod koleny nahmatává tep
a nakonec dosáhne až k srdci
Zloděj radosti
Belhá se svět a mír má až vzadu
a je to písnička hořká a stará
Z radosti dětí radost si kradu
a kradu ji z radosti jara
Čechy
Malá je naše země
Malá jako dlaň malá jako hrst slov
Po zemi rozsévám slova
Bude z nich chléb
Čistá řeč
Abych ani pírko nevylekal
zaškrtil jsem i svůj dech
Tak čistá je řeč srdce
Není ve slovech
Poslední listí
Do života ti listí napadalo
a už ho vůbec není málo
Musíš ho shrabat a proměnit v oheň
popel dát zemi Nezapomeň
Jizvou slova
Srdce s křídly havrana
úzkost na kost odraná
Pak už nic Pak živou jizvou slova
vlastní portrét namalovat
Mír
V noci se tiše rozsněžilo
bylo by hříšné rozsvěcet
I když to mrtvé neožilo
cítil jsem dýchat svět
Dedikace
Klíčem se člověk neodmyká
svět se neotevře v dlaň
a dveřím do ráje chybí klika
O své srdce se neporaň
Dedikace
V sobě si uchraň modrou oblohu
tu bez běsů a bez bohů
Uchraň si prostý lidský cit
Nezapomeň děkovat Uměj poprosit
Stav světa
Do našich slov se zaťaly slzy
a také ocel oheň a hněv
Jak tedy chceme změnit svět
když nemáme ani na úsměv?
Tiše
V jasné noci své dny spočítat
jak jsi spočítal už tolikrát
popřát ženě a pak potichu
jako dítě usnout bez hříchu
Stín večera
Dokonán jest večer a tma rozestlaná
s úzkostí svojí vedem věčnou při
zda na nás počká zítřek
a počká-li i pozítří
Křesadlo
V sobě si nosím skanzen veršů
v sobě si hýčkám anděla míru
ve tmě si slovem o slovo křešu
a hvězdy odletují až do vesmíru
Lidské světlo
Já plamínek svíčky světýlko drkotavé
nekořím se před žádnou tmou
a když se dostaví
zemře přede mnou
Síla
Stačí jediný
úsměv dítěte
vzlétne k tobě
a zdvihne tě
Tisíc let poté
Kdopak z nás oblázek vzbudí
celé věky zde pokojně spal
kdysi dávno byl srdcem v hrudi
toho kdo miloval
Rozsvícená okna
I když se u nás stále častěji šeří
mír si k nám za stůl usedne při večeři
Večer vždy světlo vyvěsíme do oken
Kdo sám jde tmou nebude samoten
To odvěké
Jakápak rovnost spravedlnost ideály
ve světě který se přes ně jak tsunami valí
V milionech lebek jsou dávno pohřbené
V milionech hlav jsou opět zrozené
Krvavé verše
Co uděláme s propastmi
které nás od sebe dělí?
Zasypou se zasypou se
rozstřílenými těly
Spor
Zvony z kostela oznamují poledne
v letním žáru se chvěje vzduch
a provždy budeš vědět že pro bědné
se na žádném nebi nenarodil bůh
Bez gesta
Žiju jako bych měl umřít třeba zítra
Žiju jako bych byl majitelem jitra
V přílivu úzkosti i v jeho odlivu
semínko v hlíně zůstává na živu
Z knihy Stébla, kterou vydalo r. 2017 nakladatelství Kmen