EVA FRANTINOVÁ

„Když jsem se v roce 1929 narodil v Moldavě nad Bodvou v Československé republice, nemohli moji rodiče předvídat nebezpečí a zkázu, které o pouhé desetiletí dopadnou na naši rodinu.

V našem městě žilo přibližně pět tisíc obyvatel, většinou římských katolíků a evangelíků. Bylo v něm také asi devadesát židovských rodin, celkem necelých pět stovek osob. Ve městě vládl pocit bezpečí a já měl mnoho kamarádů, židovských i nežidovských.“

Vzpomínkové knihy někdy začínají všechny stejně, oním „narodil jsem se“. Po téhle knize (nese podtitul Pozoruhodný příběh o odvaze a touze přežít osvětimské peklo) Maxe Eisena jsem okamžitě sáhla. Kniha se jmenuje PODLE NÁHODNÉHO VÝBĚRU a vydalo ji nakladatelství CPress v Brně.

Kniha mi nemohla uniknout už proto, že můj dědeček, otec maminky, pocházel – stejně jako autor vzpomínek – z Moldavy nad Bodvou. Děda určitě znal hospodu Sklep, kterou vlastnil otec Maxe Eisena, možná i ochutnal likéry s mátovou i čokoládovou příchutí, určitě chodil kolem košer řeznictví, sklenářství, pekařství, určitě chodil i kolem obchodu s koly… Kniha mi nemohla uniknout i proto, že jsem jako dítě zázrakem náhody spatřila – v knihovně svého druhého dědečka – česko-německý slovník Unikum a v něm kulaté fialové razítko Auschwitz…

Slovo Osvětim se shoduje se slovem peklo. Bylo o něm už hodně napsáno. Hodně a podobně už bylo psáno o odjezdech z domovů kamsi do neznáma…

„Ráno kolem šesté hodiny si dva četníci vynutili otevření brány a vstoupili do našeho bytu. Křičeli, že máme pět minut na sbalení ranců, pak nás odvedou pryč. Řekli, že máme vydat všechny peníze i šperky, protože tam, kam jedeme, je nebudeme potřebovat. Matka vzala mou malou sestřičku do náručí a řekla nám, abychom se důkladně oblékli. Otec nám poručil, abychom si oblékli zimní boty…“

Vzpomínky Maxe Eisena, vzpomínky na štěstí i náhody, které mu zachránily život, když ho v táboře opustili „strážní andělé“, jeho otec i strýc, vzpomínky na kousek slaniny ukrývaný za palandou, na pobyt v nemocnici, zaujmou svou poutavostí i jedinečností.

„Na hlavní chodbě stál šéfchirurg doktor Orzeszko. Byl to vysoký, svalnatý muž s krátkými vlasy a ocelově modrýma očima. Vyzařovala z něj aura klidné sebedůvěry. Když mě uviděl, zastavil nosiče nosítek, pomohl mi vstát a vzal můj identifikační štítek. Poté mne odvedl do přípravny chirurgické ambulance, kde mi dal laboratorní plášť a řekl mi, že od nynějška budu uklízet a plnit další úkoly nezbytné k hladkému provozu operačního sálu.“

Lékař – hrdina – doktor Tadeusz Orzeszko, polský politický vězeň, který se sám nejprve dostal na blok 21 jako pacient a nakonec na něm byl zaměstnán, operoval Maxe poté, co Max dostal strašnou ránu od dozorce – a doktor Orzeszko ho zachránil před jistou smrtí v plynové komoře.

Vedle informací o chirurgickém oddělení bloku 21 Maxovy vzpomínky obsahují také jedinečný pohled na osvobození, které se stalo prvním krokem na cestě autora za novým životem.

Max Eisen posledních dvacet let přednáší o holocaustu v Kanadě i ve světě…