EMIL HRUŠKA

Čím byly SS?

Patří nejen k symbolům nacistické Německé říše, ale k její podstatě, k jejímu charakteru jako agresivní a zločinecké mocnosti. Byly hlavním nástrojem teroru útlaku, masového vyhlazování jak Židů, tak příslušníků jiných národností v okupovaných zemích. A jejich znaky, lebka se zkříženými hnáty a bleskům podobné „Sig-runy“ v černém poli, jsou trvalou výstrahou i strach budícím znamením. SS (Schutzstaffeln), čili Ochranné oddíly nacistické strany NSDAP, byly elitní organizací Německé říše, sdružující fanatiky, přísahající věrnost Adolfu Hitlerovi až do své smrti.

SS bývají spojovány v první řadě s Heinrichem Himmlerem. Ten však nebyl ani prvním šéfem SS. Ani posledním. Historicky poslední SS-Reichsführer se jmenoval Karl Hanke.

V rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku z roku 1946 ohledně Ochranných oddílů mimo jiné stálo: „Organizace SS měly velký podíl na páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Protože kontrolovaly organizace policie, zejména bezpečnostní policie a SD, měly SS podíl na všech zločinech, které byly vylíčeny v oné části rozsudku, která se vztahuje na gestapo a SD. Jiné oddíly SS se stejnou měrou podílely na plánování těchto zločinů. Je dokázáno, že střílení neozbrojených válečných zajatců bylo obvyklým zjevem u některých divizí zbraní SS. Od roku 1934 byly SS odpovědny za střežení koncentračních táborů a za jejich správu.

Předložené důkazy neponechávají žádné pochyby o tom, že soustavná surovost při zacházení s vězni koncentračních táborů byla důsledkem všeobecné politiky SS, podle které si postižení, jako rasově méněcenní, zasluhovali jen opovržlivé zacházení. Jdou důkazy o tom, že Himmler si přál, aby, pokud to dovoloval osobní stav příslušníků SS, se měnilo zasazení strážních praporů v řadě různých táborů tak, aby se všichni příslušníci SS seznámili s metodami, jak zacházet s rasově ‚méněcennými‘.

SS měly zvlášť významnou úlohu při pronásledování židů. Deportace židů z okupovaných území byla prováděna podle pokynů SS. Také vyhlazování židů se provádělo podle směrnic ústředních orgánů SS. Fakticky to bylo provedeno svazky SS. Úderné skupiny převzaly hromadné vyvražďování židů. Na tom měly podíl též policejní jednotky SS. Není možno označit žádnou jednotku SS, která by se nezúčastnila této zločinecké činnosti. Všeobecné SS se aktivně zúčastnily pronásledování židů a bylo jich používáno k doplňování stráží koncentračních táborů. Jednotky zbraní SS se přímo zúčastnily vraždění válečných zajatců a zvěrstev na okupovaných územích.

Tribunál dospívá k závěru, že tato zločinná činnost byla natolik všeobecně známá, aby bylo ospravedlněno prohlášení, že SS byly zločinnou organizací tak, jak bude níže vyloženo. Jsou důkazy o tom, že byly podniknuty pokusy uchovat v tajnosti jednotlivé fáze této činnosti, avšak zločinný program vcelku byl tak rozšířen a zahrnoval v sobě vraždy tak obrovských rozměrů, že zločinná činnost organizace musela být všeobecně známa. Nejen to, je třeba prohlásit, že zločinná činnost SS zcela logicky vyplývá ze zásad, na kterých byla tato organizace vybudována.

Bylo učiněno vše, aby byla z SS vytvořena vysoce ukázněná organizace, v níž by byl výkvět nacionálních socialistů. Himmler vyložil své hledisko, které spočívalo v tom, že úkolem SS bylo navždy ztělesňovat kmenové jádro rasové elity s tím cílem, aby se z Evropy stal germánský kontinent. SS byly uděleny instrukce, že je jejich posláním napomáhat nacistické vládě při ovládnutí Evropy a při likvidaci všech nižších ras. Z této mystické a fanatické víry v převahu nordických Němců vzniklo vědomé opovrhování jinými rasami a dokonce nenávist proti nim, což vedlo k takové zločinné činnosti, jak bylo vylíčeno výše, a což bylo považováno nejen za samozřejmý jev, nýbrž bylo dokonce předmětem hrdosti.

V četných řečech, které pronesl v roce 1943, vyjádřil Himmler svou hrdost nad způsobilostí SS provádět tyto zločiny. Nabádal své podřízené, aby byli „houževnatými a nemilosrdnými“; když mluvil o zastřelení „tisíců význačných Poláků“, děkoval příslušníkům SS za prokázanou pomoc a bezcitnost, kterou osvědčili při pohledu na stovky a tisíce mrtvol svých obětí. Do nebe vynášel nemilosrdné vyhlazování židovské rasy a označil na jiném místě tento postup za „odvšivovací proces“.

Takže závěr Mezinárodního vojenského tribunálu týkající se SS nemohl být jiný, než tento: „Tribunál prohlašuje za zločinnou podle ustanovení Statutu (Mezinárodního vojenského tribunálu – pozn. aut.) skupinu, která se skládá z osob, jež byly oficiálně přijaty za členy SS, pokud do této organizace vstoupily nebo v ní zůstaly, ač věděly, že se této organizace používá k páchání činů, které jsou označovány za zločinné podle čl. 6 Statutu Tribunálu, anebo pokud se jako příslušníci této organizace osobně zúčastnily páchání takových zločinů, vyjma však osob, které byly povolány do této organizace státem tak, že neměly právo volby, jakož i osob, které nespáchaly podobné zločiny.“

Ochranné oddíly NSDAP, tedy SS, založil Adolf Hitler 4. dubna 1925 jako svou osobní stráž a elitní gardu. Od sjezdu NSDAP, který se konal následujícího roku, byly SS podřízeny SA, tedy Útočným oddílům (Sturmabteilung). Ty byly paravojenskou bojovou organizací NSDAP s kořeny v roce 1920 a jako tzv. pořádkové síly měly zásluhu na vzestupu NSDAP ve 20. letech a počátkem let třicátých. Koncem ledna 1933, kdy došlo ke jmenování Hitlera říšským kancléřem, měly SA více než 400 000 členů a jejich počet se dále zvyšoval: v polovině roku to byly téměř tři miliony. Ovšem po tzv. noci dlouhých nožů, kdy bylo od 30. června do 2. července 1934 fyzicky zlikvidováno (příslušníky SS) prakticky celé vedení SA, význam SA stále klesal, až se z nich stala pouhá organizace předvojenské přípravy a štafáží při nacistických slavnostech. SS, ačkoliv z SA vlastně vzešly a Útočné oddíly byly svého času hlavním rezervoárem členů SS, svého předchůdce zcela, pokud šlo o význam, eliminovaly.

Stáli v čele SS

Prvním velitelem SS, označovaným za jejich „otce“, se stal v dubnu 1925 Julius Schreck (1898-1936), původně herec. Schreckovi se v čele SS nedařilo, nejen kvůli tomu, že na to prostě neměl. Do nové organizace se promítaly konkurenční boje mezi nacistickými předáky, podpora ze strany SA byla nedostatečná, vznikaly dokonce jiné samozvané oddíly SS, odmítající Schreckovi poslušnost.

V roce 1926 vystřídal Schrecka v čele SS Joseph Berchtold (1897-1962), který jako první dostal od Hitlera titul „říšský vůdce SS“ (SS-Reichsführer). Jeho základní charakteristika? Malý, ale rvavý! Berchtold disponoval vyšším vzděláním, studoval národohospodářství a působil jako novinář. Podařilo se mu výrazně rozšířit početní stav SS a také jejich vliv v rámci NSDAP; v době stranického sjezdu, v tom roce konaného, měl SS už na 1000 členů. Leč Berchtold byl nespokojen s tím, že jeho činnosti se nedostává většího prostoru a v roce 1927 z čela SS odstoupil. Třetím vůdcem SS se pak stal Erhard Heiden.

Erhard Heiden (1901-1933), platící za muže zcela oddaného Hitlerovi, v čele SS také příliš dlouho nepobyl: dobrovolně odstoupil nebo byl donucen se funkce šéfa SS vzdát v roce 1929. Pozadí jeho odchodu z čela této organizace totiž nikdy nebylo jasné. Hitler se svého času vyjádřil, že Heiden jej požádal o uvolnění z funkce „z rodinných a ekonomických důvodů“, a že důvodem nejsou „pomluvy sociálnědemokratického tisku“ ohledně Heidenových pochybných obchodů s jistým židovským dodavatelem. Po svém odchodu z čela SS působil Heiden aktivně v SA.

Když se Heiden stal v roce 1927 říšským vůdcem SS, jmenoval svým zástupcem mladého ambiciózního Heinricha Himmlera (1900-1945), který tuto funkci vykonával vedle funkce zástupce říšského vedoucího propagandy NSDAP. Tento „dvojitý zástupce“ bude stoupat v nacistické hierarchii rychle, cílevědomě a bezohledně: ostatně bude to právě on, kdo v dubnu 1933 nechá Heidena zatknout a následně zavraždit. Tělo v pořadí třetího vůdce SS bude objeveno náhodou až v září 1933.

Heinrich Himmler, čtvrtý SS-Reichsführer, vtiskne SS jejich charakteristickou podobu, získá pro ně obrovský vliv a s nimi jako organizačním základem vybuduje „stát ve státu“, jehož symboly budou od roku 1930 dva stříbrné blesky (Sig-runy) a lebka se zkříženými hnáty. A personifikovaným symbolem SS se stane sám Himmler. Rok 1930 byl mezníkem ve vývoji SS, neboť Hitler souhlasil s Himmlerovým návrhem, aby SS vedle své původně určené činnosti vykonávaly vnitřní stranickou „policejní službu“.

Dosud však byly SS stále v podřízenosti SA a obě organizace si byly personálně a organizačně velmi blízké; jak už jsme uvedli, z SA se rekrutovala většina členů SS. Tehdejší šéf štábu SA Ernst Röhm omezil v roce 1931 početní sílu SS na 10 procent síly SA, což ale neznamenalo redukci, ale plánovaný růst, neboť počet SA velmi rychle rostl. Jak Himmler tak vedení SA vyvíjelo nátlak na jednotky SA, aby účinněji podporovaly výstavbu oddílů SS, což vedlo k prvním konfliktům mezi SA a SS, neboť SS měly zájem jen o kvalitnější personál.

SA se od počátku 30. let stávaly pro Hitlera stále vážnějším mocenskopolitickým problémem. Někteří předáci SA, byť zasloužilí nacisté, akcentovali sociální stránku nacistického programu a usilovali o větší nezávislost na vedení NSDAP. V roce 1930 došlo dokonce k tomu, že oddíly berlínských SA obsadily místní stranickou centrálu. Berlínský šéf NSDAP Joseph Goebbels požádal o pomoc jednotky SS. Ty rebely zpacifikovaly a Hitler tehdy ocenil loajalitu SS slovy „Esesmane, tvou ctí je věrnost!“ (SS-Mann, Deine Ehre heisst Treue!). Pohotový Himmler tak měl motto pro své smrtihlavy: Mou ctí je věrnost (Meine Ehre heisst treue), které se od roku 1931 objevovalo na přezkách opasků, dýkách a jiných předmětech světa SS.

Onoho roku Himmler také započal s výstavbou zpravodajské služby SS, která dostala název Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst – SD). SD měla razantně prohloubit poslání SS jako vnitrostranické policie; jejím vybudováním a poté vedením byl pověřen Reinhard Heydrich.

Poté, co nacisté převzali počátkem roku 1933 v Německu moc, měly SS přes 52 000 členů, koncem toho roku to bylo už více než 209 000. Rozhodujícím pro další vzestup SS ve strukturách politické a státní moci bylo potlačení moci SA. Příležitost pro to poskytl Hitlerův souhlas s odstraněním rebelujících a stále více nepohodlných předáků SA v čele s Ernstem Röhmem, jakkoli se jednalo o tzv. staré nacistické bojovníky. Pod záminkou potlačení „Röhmova puče“ bylo za „noci dlouhých nožů“ od 30. června do 2. července 1934 jednotkami SS postříleno na 200 čelných esamanů včetně Röhma (a také jiných politických odpůrců). Dne 20. července pak Hitler nařídil oddělení SS jako zcela samostatné organizace od SA. Následně byl Himmler podřízen výlučně Hitlerovi a mohl započít s razantním budováním svého „černého světa“.

V roce 1934 přikročil Himmler k budování části SS jako kasernovaných jednotek; ty tvořily základ budoucích Zbraní SS (Waffen-SS). Ty rychle nabývaly na síle a významu, a to jak v souvislosti s válečnými přípravami, tak postupným přebíráním kontroly nad veškerým nacistickým bezpečnostním a represivním aparátem. Himmler se stal šéfem veškeré německé policie, podléhala mu správa koncentračních táborů a vytvořením paramilitárních jednotek také narušil branným monopol armády. Za druhé světové války se Zbraně SS staly důležitým vojenským faktorem; v červnu 1944 v nich vykonávalo službu téměř 600 000 členů SS.

Heinrich Himmler sice vybudoval obrovský mocenský a represivní aparát podléhající pouze jemu (a samozřejmě Hitlerovi), ale nestál v jeho čele až do konce Německé říše. Nebyl tedy posledním říšským vůdcem SS. Když se Hitler ke konci války dozvěděl o pokusech Himmlera vyjednávat za jeho zády s Američany, zbavil jej všech funkcí a ve své politické závěti z 29. dubna 1945 jmenoval říšským vůdcem SS Karla Hankeho. (Dodejme, že Himmler byl zadržen Brity 21. května 1945 v uniformě poddůstojníka; poté, co 23. května spáchal sebevraždu pozřením jedu, zakopal jistý britský seržant jeho ostatky kdesi na Lüneburských vřesovištích.)

Kdo byl Karl Hanke?

Karl Hanke byl v nacistických špičkách takový zvláštní známý-neznámý.

Až do svého nástupu do čela SS k nim vlastně nepatřil. Anebo přece jen patřil?

Od roku 1941 měl sice vzhledem ke svému postavení nezvykle vysokou hodnost SS-Obergruppenführer (odpovídající armádní hodnosti generál-plukovník) a ve stranické hierarchii byl jedním z relativně mnoha župních vedoucích NSDAP, a to v Dolním Slezsku.

Hanke se narodil 24. srpna 1903. Vyučil se mlynářem, potom vystudoval mlynářskou průmyslovou školu a učil v Berlíně na řemeslnické škole. Jednalo se o státní službu, a protože Hanke byl členem a funkcionářem NSDAP, musel ze školy odejít. Na začátku 30. let se Hanke spřátelil s mladým architektem Albertem Speerem, rovněž nacistou a budoucím říšským ministrem pro zbrojní výrobu. Hanke, stojící v čele oblastního vedení NSDAP Berlín-západ, Speerovi zadal přestavbu vily v Grunewaldu na sídlo oblastního vedení.

V roce 1932 byl Hanke zvolen na NSDAP do Pruského zemského sněmu a také do sněmu říšského. Od 1. dubna toho roku působil také jako osobní adjutant berlínského župního šéfa NSDAP Josepha Goebbelse. Jak s ním, tak s Albertem Speerem bude mít v dalších letech komplikované a rozporuplné vztahy. Tehdy byli se Speerem přáteli, alespoň Speer to tak vnímal; byl to opět Hanke, kdo stál za další výnosnou zakázkou pro něj. Nyní měl po architektonické a stavební stránce zřídit sídlo župního vedení – tentokrát ve vládní čtvrti na Voss-Strasse č. 11.

Poté, co došlo po uchopení moci nacisty ke zřízení říšského ministerstva pro národní osvětu a propagandu, se Hanke stal 13. března 1933 Goebbelsovým osobním tajemníkem a v roce 1938 de facto jeho náměstkem – státním tajemníkem ministerstva. Jenže tak, jak se Hankeho kariéra pod Goebbelsem slibně rozvíjela a slibně vyhlížela, tak pod ním také skončila. Příčinou se stalo složité předivo intimních vztahů, v němž se pohybovali Joseph Goebbels, jeho žena Marta, německý herec Gustav Fröhlich, česká herečka Lída Baarová a – Karl Hanke.

Goebbelsovi, Baarová a Hanke

Podle dostupných informací vše začalo a značnou dynamiku nabralo v roce 1936.

Goebbels tehdy navštívil populárního herce Gustava Fröhlicha v jeho vile v berlínském Schwanenwerderu, kde s Fröhlichem pobývala jeho herecká partnerka a milenka Lída Baarová. Goebbels, uchvácen její krásou, se do Baarové vášnivě zamiloval a ta jeho cit opětovala. Turbulentní měsíce telefonátů, listů a tajných schůzek zasáhly negativně do života dosavadních partnerů obou milenců: Fröhlich (ačkoli byl ženatý) zuřil, Marta Goebbelsová byla zoufalá. Měla však na své straně pomocníka a zastánce nad jiné účinného: Goebbelsovu pravou ruku Karla Hankeho. Neboť Hanke paní Martu miloval. A byl ochoten pro ni udělat skoro všechno.

Navenek byl Hanke vůči svému šéfovi stále loajální. S Martou Goebbelsovou se sbližoval pozvolna. Pomáhal jí řešit praktické problémy týkající se bydlení a domácnosti. Na jeho popud začala paní Marta jezdit na koni. Hanke je před ní rezervovaný, plachý, ale je jí oddán. Miluje Martu Goebbelsovou.

A tak když se dozví o poměru jejího manžela s českou herečkou, informuje ji. Však nejen to, shání pro ni důkazy o Goebbelsově nevěře; důkazy, které by mohly vést až k rozluce Goebbelsových. Je to třeba kopie dopisu od Baarové, ze kterého lze odvodit, že Goebbels jí slíbil manželství.

Goebbels svému náměstkovi stále důvěřuje, zatímco ten proti němu pracuje s agilností placeného soukromého detektiva. Shromažďuje další podklady, hledá ženy, hlavně herečky, se kterými měl Goebbels intimní poměr, nebo které jej odmítly. Zařizuje Martě Goebbelsové audienci u Hitlera. Vůdce je roztržkou mezi Goebbelsovými znepokojen, celý problém posuzuje hlavně z politického hlediska. Manželství Goebbelsových je totiž mezi nacistickou elitou propagandisticky využíváno jako vzorové: půvabná árijka stojí věrně při svém muži, plnícím pro národ důležité úkoly a každý rok mu přivádí na svět dalšího potomka…

Hitler si zve Goebbelse na kobereček, leč obratný a důvtipný rétor jej uklidňuje tím, že vše je způsobeno jen a jen špatnými nervy paní Marty po nedávném porodu… Hanke se odhodlává k riskantnímu kroku. Žádá Hitlera o přijetí a předkládá mu důkazy o Goebbelsově nevěře. Hitler v té době řeší dva důležité problémy: intenzivně připravuje zničení Československa a snaží se zachránit manželství Goebbelsových, rozvrácené – českou herečkou. Nabádá paní Martu, aby, byť třeba dočasně, se ke Goebbelsovi znala alespoň při oficiálních akcích.

V den, kdy Hitler triumfálně vjel do odtržených Sudet (3. října 1938), Goebbels vede s Hankem důvěrný rozhovor. Stále mu totiž ještě důvěřuje a žádá ho, aby mu pomohl napravit vztahy s Martou; teprve v polovině října se Goebbels dozví, na čí straně Hanke stál a stojí. Marta Goebbelsová mluví o svých rodinných problémech opět s Hitlerem. Přijímá jeho návrh, aby si s manželem dopřáli „rok klidu“, dostává Hitlerův slib, že Hanke nebude potrestán a chce, aby Baarová byla definitivně uklizena do Čech.

V roce 1939 se Marta Goebbelsová občas objevuje na veřejnosti s Hankem. Ten doufá, že dojednaná roční lhůta pracuje pro něj. V březnu 1939 zve Albert Speer paní Goebbelsovou na výlet do jižní Itálie a na Sicílii. „Hanke manželskou krizi zkomplikoval tím, že se do o poznání starší ministrovy ženy zamiloval,“ napsal Speer. „Abych předešel potížím, pozval jsem ji, ať jede s námi na jih. Hanke chtěl dojet za ní, během cesty ji zasypával milostnými dopisy.“

Jenže Hanke nebyl Goebbels. Neměl jeho charisma, vzdělání a postavení.

Ačkoliv ještě v létě 1939 Marta Goebbelsová údajně oznámila svému manželovi, že chce žít s Hankem (se kterým Goebbels paradoxně stále spolupracoval), dvě krátkodobé životní pěšiny Goebbelsových se opět sbíhaly ve společnou cestu.

Hanke ostrouhal.

Odešel z ministerstva a vstoupil do armády. V září 1939 se zúčastnil s 3. tankovou divizí přepadení Polska, v roce 1940 bojoval v 7. tankové divizi pod generálem Rommelem ve Francii.

Z armády Hanke odešel v roce 1941 s hodností nadporučíka.

Hitler měl pro něj jiné úkoly.

Gauleiter Hanke

Co bylo, bylo.

Hanke, o jehož fanatické oddanosti věci nacismu nikdy nikdo nepochyboval, byl v roce 1941 jmenován vedoucím župy NSDAP (gauleiterem) v Dolním Slezsku. A na cestu mu Hitler udělil hodnost SS-Obergruppenführer. Hanke se usadil ve Vratislavi a počínal si na svěřeném mu teritoriu tak, že dostal přezdívku „vratislavský kat“.

Na jaře 1945 Hanke řídil obranu Vratislavi, prohlášené za pevnost. Jakkoli byl svými souvěrci oceňován jako výborný organizátor se značnou nápaditostí, nebylo možné nepovšimnout si také toho, že Hanke se na svém vratislavském panství obklopil luxusem a hojností všeho možného, přičemž se nerozpakoval přilepšovat si ze stranické kasy. Byl také pověstný svou krutostí a nemilosrdenstvím. Popravy i za defétismus byly ve Vratislavi na denním pořádku. Hanke tvrdě nutil civilní obyvatelstvo k účasti na opevňovacích pracích a zakázal každému opustit město před nepřítelem. K tomu byl bezpodmínečně poslušný vůči svým pánům v Berlíně. Dokonce jeho bývalý rival Goebbels si 3. dubna 1945 do deníku poznamenal: „Hankemu se na situační poradě u Vůdce dostalo mimořádné chvály. Zaslouží si to. Mezi našimi bojujícími župními vedoucími je mimořádnou vůdčí povahou. Má takové bojové nasazení, jaké nelze bohužel konstatovat u jiných župních vedoucích.“

Hankeho počínání ke konci války zřejmě natolik ovlivnilo Hitlera, že jej ve své politické závěti z 29. dubna 1945 jmenoval říšským vůdcem SS. Posledním říšským vůdcem.

Z Vratislavi uprchl Hanke 2. května 1945. Odletěl letadlem zn. Fieseler Storch z dráhy, kterou za velkých obětí na jeho příkaz vybudovali místní obyvatelé, kterým zakázal opustit město. Mířil do Prahy. V Čechách se chtěl zřejmě připojit k polnímu maršálu Schörnerovi, kterého Hitler (rovněž ve své závěti) jmenoval vrchním velitelem německých vojsk. K setkání se Schörnerem ale nedošlo.

Hanke, převlečený do uniformy řadového vojáka Zbraní SS, našel krátkodobé útočiště u 18. protitankové divize SS „Horst Wessel“. Tato divize, zformovaná v lednu 1944 v Chorvatsku, se z velké části skládala z maďarských Němců. Byla nasazena proti Rudé armádě právě u Vratislavi, odkud ustoupila do Čech. Poté, co kapitulovala, byl Hanke zajat jako její prostý voják a internován v jednom ze zajateckých táborů.

Konec v Čechách

Hanke se tedy choval stejně jako jeho předchůdce Himmler: chtěl se vyhnout své identifikaci a postihu za válečné zločiny pod jinou identitou a v uniformě řadového vojáka. Takto unikal, byť zajat, poměrně dlouho. O jeho dalším osudu existuje jen velmi málo útržkovitých a někdy rozporných informací.

S velkou pravděpodobností byl Hanke dne 8. června 1945 zařazen do skupiny zajatců, kteří se pěšky přemisťovali z Jirkova do Ervěnic. Když skupinu míjel vlak, někteří zajatci včetně Hankeho se na něj pokusili naskočit a tímto způsobem uprchnout. Nepodařilo se. Strážní začali po uprchlících střílet a Hanke byl zabit.

Poslední říšský vůdce SS tak skončil kdesi v neoznačeném hrobě v Čechách.

Z knihy Aktéři, kulisy a propadliště války a okupace, kterou vydalo nakladatelství Futura a kterou si můžete koupit za 60 Kč