KAREL SÝS

Knihu TRIUMF VŮLE Václava Junka vydalo nakladatelství Olympia (Praha 2017). Jak je to pomíchané! Dříve pod značkou Olympia vycházely knihy o sportu a mládeži, dnes v honbě za profitem se dostane i na kolaboranty. Ale to je jen malé povzdechnutí. Kniha nese podtitul Zoufalství nacionálněsocialistického (a protektorátního) filmu, podtitul poněkud zavádějící, protože se tu odsudek velkoříšských a protektorátních praktik mísí s obdivem nad často vysoce uměleckou úrovní předmětné kinematografie.

Předesílám, že se tato kniha řadí k nejlepším, které autor sepsal. Bohužel ani v ní se neoprostil od obsedantní nenávisti k minulému „komunistickému“ režimu a pilně klade rovnítko mezi nacismus a komunismus.

Začne to už jeho první návštěvou Berlína, o níž píše skoro jako o objevitelské výpravě k lidojedům. Nevynechá příležitost nakydat hnůj na bývalé hlavní město NDR. „Nehovořím vůbec o sortimentu skomírající státní obchodní sítě (v jinak pečlivě zredigované knize je ovšem nádherný překlep „dítě“, pozn. ks), distribuující vládou dělníků a rolníků povolený normalizovaný tovar, nýbrž o kulisách, které tvořily nepominutelnou součást této mé tehdejší první návštěvy.“ Zvláště mu vadily názvy ulic: Karl-Marx Alee, Lenin Alee… „K tomu však ve mně tehdy zanechaly svůj nesmazatelný dojem fantasticky levné, ale skvělé místní výrobky z mléka, podezřelá vodka, vyráběná pravděpodobně z uhlí, bílé klobásy s kari i nahaté koupání na Mügelsee, něco u nás tehdy naopak naprosto nebývalého.“

Opravdu, jaký pokrok, v neonormalizovaném pahýlu Čech může při troše smůly dostat vodku z metylalkoholu a nahý pupek smí vystavit po libosti, byť riskuje obvinění z harašení a genderové nenávisti!

Všímavě hovoří o pozůstatcích staroněmectví: „Nesmím zapomenout na hudební produkci nablýskané hudby wachregimentu FELIX DZERZINSKY, koncertující… v zatraceně podobných feldgrau uniformách jako tenkrát a docela určitě s originál nástroji, včetně stříbrné ceremoniální zvonkohry s vlajícími koňskými ocasy, jakou jsem dosud znal jen z dokumentárních záběrů z protektorátních časů. Snad až na původní hákový kříž, momentálně nahrazený zednářskou insignií.“

Kdo zná jeho předchozí publikace, které mohou vzbudit podezření, že autor funguje coby advokát kolaborantů (viz zejména knihu o Čeňku Šléglovi), toho napadne, že Junek prohlédl a postavil se na správnou stranu barikády. Jenže spadne do jiné léčky, srovnávaje nesrovnatelné. Především je však nutno se ptát, k čemu tohle nejapné extempore, když hodlal psát o „zoufalství“ německého a protektorátního filmu? Dnešní režimní publicistika je nakažena morem: kdokoli chce byť jen mírně a opatrně kritizovat současnou žumpu, musí se nejprve otřít o Gustáva Husáka a kol.

I Junek totiž cítí „nezvratný fakt, že ačkoli nacionální socialismus dohrál svou historickou roli počátkem května 1945 s takovou razancí a natolik transparentně, že tenkrát by za jeho budoucnost nedal nikdo soudný ani příslovečný pětník, dnes je tomu očividně jinak. A to nehovořím o tom, že se z Adolfa Hitlera stala k dnešku bezkonkurenční mediální hvězda první velikosti.“ Ostatně to sám doložil vlastní knihou Hitler v Čechách (2012).

Polituje válečný Berlín sužovaný „stovkami denních i nočních katastrofálních spojeneckých kobercových náletů a válečným úsilím šturmtrup krasnoarmějců“. „My jsme něco takového znali nanejvýš ze sloupů a fasády pražského Národního muzea.“ Tyhle berlínské „díry po střepinách bomb i po kulkách samopalů, pušek a kulometů… vypovídaly o utrpení města, bídě a fatálním neštěstí“. Jako by si snad svůj osud nepřivolalo samo!

Neopomene se pochlubit, že v Berlíně našel zastrčený (jak jinak) antikvariát. „Ten zřejmě jinak tolik bdělé oko východoněmecké Státní bezpečnosti buď přehlédlo, anebo nestál pro míru historického odbytí jeho pokladů za její zájem.“ Tady si běžný čtenář pomyslí, že autor překročil hranici vymezenou psychiatrií a knihu odloží.

Naštěstí se po zdlouhavém a žlučovitém úvodu autor konečně chopí slibovaného tématu.

Než se pustí do historie německého filmu, podělí se o trefný postřeh, že 19. století neskončilo rokem 1900, nýbrž o čtrnáct let později Velkou válkou. Neopomene se sice otřít o „učení placeného agenta německého generálního štábu Uljanova na Východě, ani blouznění západních sociálních věrozvěstů, kteří měli k jimi hlásané demokracii stejně daleko jako k zářným zítřkům, které slibovali“, ale to už patří k autorově diagnóze. Ovšem jeho zklamání z demokracie se objeví i v závěru knihy a vzbudí v pozorném čtenáři myšlenku, že autor nacionální režim zas až tolik neodsuzuje, jen se tak nějak úplně nepodařil, ale není všem dnům konec, že? Vždyť „Rakousko se rozpadlo a na jeho troskách povstaly nové státy, jejichž obyvatelé, netušící nic o nezvratných geopolitických realitách, tento fatální omyl dokonce oslavovali“. Hlupáčci nepochopili, že mohli dodnes holdovat císaři a jeho gemütlich nedostižnému císařskému trhanci!

Autor sliboval filmy, ale nějak se pořád nemůže přehoupnout přes geopolitické bájení. Obsedance se léčí obtížně. I kýžený Babelsberg („Babylonský vršek“), království německých filmařů, do nějž autor konečně dorajzoval, „byl roku 1945 vydrancován Rudou armádou“. Proboha, snad ne tolik jako Stalingrad Wehrmachtem?

Kniha konečně nabere na zajímavosti. Autor objevně vysvětluje německý expresionismus „bazální ponurostí německé duše“, toužící po mysteriózní, tajemné tématice, počínaje filmem Tanec smrti. Zveřejňuje málo známý fakt, že filmovou společnost UFA spoluzakládal i polní maršál Hindenburg a generál Ludendorf, kteří pochopili „propagandistický potenciál a skutečnou moc filmu“. Filmy jako Metropolis nebo Kabinet doktora Caligariho plnily sály kin a „obecenstvo v jejich šeru se rádo oddávalo svým značně specifickým pudům“. „Zda tehdy tento zřejmý doklad německého vkusu, vidění světa a přijímání jeho hodnot kdokoli soudný zaznamenal, je těžko říci. Avšak stalo-li se tak a nic z toho poznání nevyvodil, veškerou příští škodu mohl přičíst jen sám sobě.“ Prorocká slova, platná dodnes, přihlédneme-li k americkým katastrofickým hororům, již zlo nepokrytě přivolávají. Fešná dvojice bělocha s černochem (dnes spíše obráceně) navzdory uměle vyhnané svalovině v reálu svět nespasí.

Pak dojdeme k odstavci, nad nímž je třeba se vážně zamyslet: „Pokud jde o německý nacionální socialismus, jsme vesměs všichni postiženi jeho výkladem v podobě, v jaké je tradován celých posledních 70 let. Přirozeně že ani v nejmenším nejde o žádnou obhajobu anebo o pokus o ospravedlnění tohoto beze všeho sporu zločinného a antihumánního politického systému. Je nicméně namístě říci také to, že stejně jako každá indoktrinace postrádá objektivitu i nezbytný střízlivý nadhled, rovněž současný výklad nacionálního socialismu je nezbytně jednostranný. Přinejmenším proto, že naprosto postrádá objektivní autentický náhled z roku 1933 a dál. Tehdy bylo totiž hodně, anebo dokonce všechno docela jinak, než jak si navzájem vyprávíme v roce 2017. Navíc obvykle rádi.“

Co tím chce autor říci? Že poražené Německo bylo v troskách, ekonomicky i morálně na dně, a že tudíž na národním socialismu nebylo špinavé vše, co zapáchalo.

„Ačkoli praktiky obvykle militantní německé pravice, běžné ve 20. letech, nebudou přijatelné nikdy, ty rovněž běžně užívané jejími komunistickými, respektive rudými protivníky se od nich ani v nejmenším nelišily ani tehdy.“

Tedy konspirační teorie o rozdělení světa mezi zdánlivě antagonistické hráče, z nichž každý má zmáknout svoji polovinu hřiště?

„Ačkoli vystoupení rudých například v Mnichově či v Berlíně byla potlačena, jejich praxe byla zákonitě stejně krvavá jako praxe úderných oddílů a Freikorpsů, které je zlikvidovaly… Ačkoli vše nakonec dopadlo docela jinak, eventuální vítězství milionů, které v Německu tou dobou revoltovaly, bylo v zásadě reálné a v případě jejich úspěchu by byly současné dějiny napsány docela jinak.“

Podivný náhled – revoltovali komunisté, trockisté, židobolševici. A Hitler Německo před touto rebelií zachránil. Nebo přinejlepším: dvě zla se utkala a navzájem potřela.

„Proto se dnes můžeme zaříkávat nadčasovou morálkou a etikou dějin jak chceme, musíme však chtě nechtě připustit, že z toho pocházející všeobecná vůle po nastolení pořádku, v němž by bylo možné konečně aspoň trochu slušně žít, byla namístě naprosto logicky a nezvratně.“

Můžeme se pohoršovat, ale autor má kus pravdy. Samozřejmě nešlo jen a pouze o spořádaný život plebejců, ale o roztočená kola oceláren a zbrojovek, chemiček a dolů, o úspěšný drajv Kruppů, Thyssenů a Mannesmannů. Plebejci měli dostat příležitost, aby mohli v klidu konzumovat eintopfy, tančit bavoráčka a rekreovat se na adama, a takto posíleni začali ony zbraně a výbušniny spotřebovávat.

„Byla to vábení jistě vylhaná a ošidná (opravdu si to autor myslí?, pozn. ks). Protože však nikdo nic výrazně lepšího jiného témuž občánkovi nenabízel, byla – zejména počátkem 30. let 20. století – z jeho vlastního omezeného pohledu až příliš lákavě reálná.“

Nějak pořád odbíháme od filmu. Ale už je to tady: „Třebaže jsou jeho (Hitlerova) estetika i skutečný způsob, jímž vnímal svět, dodnes vpravdě bílými místy chápání jeho osobnosti (sic!), Hitler totiž – podobně jako už před ním Lenin – velmi dobře rozuměl konkrétnímu, praktickému potenciálu filmu i jeho zásadním výhodám, možnostem a důležitosti pro politické hnutí, jehož byl skutečným Vůdcem.“ Dodejme: stejně jako Churchill, Roosevelt a další před nimi i po nich. I proto odcházeli židovští filmaři do Hollywoodu. „Ne všichni ovšem z politických anebo rasových důvodů – často prostě včas a zejména za lepším.“

„Dnes, kdy už známe hrůzy, které způsobil…, vnímáme nacionální socialismus jako zločinný a právem odsouzený… Už předešlé řádky však paradoxně naznačují cosi, co právě ze současného pohledu sice překvapí, ale určitě na tom přinejmenším něco bylo: ve své době totiž mohl být tento nacismus chápán opravdu jako návrat k Pořádku, Dostatek jídla, dost Práce a hlavně jako Naděje. Tak, jak to Hitler a jeho okolí tak pilně stavěli na odiv, jedině díky jejich režimu a novému stylu, který přinášel, vstávalo Nové Německo z mrtvých, očividně sílilo, a už to tedy nebyl žádný otloukánek, o kterého si mohl otřít boty, kdokoli chtěl.“

Bohužel, autor má zase pravdu. Tak německý rozmach Evropa brala, a jen pár pomýlených Vančurů, Fučíků a Dimitrovů to ne a ne pochopit. Ale bez ironie, sázka na silné Německo byla vskutku uzavřena, s podmínkou, že přebytky nově nabyté síly vrhne proti Východu. A jiné to není ani dnes. Metody mohou býti rozličné, lásku k Neues Europa však mějme všichni rovnou!

Goebbels prý toužil vytvořit „kvalitní propagandistický film asi ve stylu Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin“, píše autor a lze jen dodat, že tento slavný film byl především skvělým uměleckým dílem.

„Kozel z Babelsbergu“ nebo také „Kulhavý ďábel“ se zcela se podvolil Vůdcově vůli. 18. září 1938 si do deníku zapsal: „Pro rozptýlení se díváme na jeden milý, veselý starý film. Vůdce teď nechce vidět vážné filmy. Musí si šetřit nervy.“ Není divu, právě se chystá odkrojit od Československa Sudety. Však Goebbels 26. září svěřuje deníčku: „Díváme se na záběry filmového týdeníku o bídě sudetských Němců. Dojemné! Člověka se zmocní opravdu svatý hněv.“

Režisérka Leni Riefenstahlová si od ministra propagandy vysloužila charakteristiku: „Jediná hvězda, která nacionálním socialistům rozumí.“ Nacistům posloužila filmem Triumf vůle. Kdo ho měl možnost vidět (např. na internetu), musí i dnes uznat, že jde o mistrovské dílo. Génius se dal do služeb zla. Režisérka nesporně sklidila obdiv celé Evropy. Totéž platí o filmové epopeji z berlínské Olympiády 1936. Svět uchváceně zíral na strhující zápolení pod prapory s haknkrajcem. Božská Leni však mazaně přenechala vavříny Hitlerovi: „Tvůrce Velkého Německa je také jeho největším umělcem.“

Když se poté stáhla, aby natočila svůj životní film Nížina, potřebovala španělský kompars. Musela však vzít za vděk Cikány, narychlo svezenými z koncentračních táborů!

Goebbels měl v rukávu ještě jedno eso: režiséra Veita Harlana. Zamlada marxistický levičák obrátil kabát, jak se často stává. Goebbels mu učinil nabídku a on ji neodmítl. Sám manžel Židovky (manželství však netrvalo dlouho) natočil v roce 1940 nejproslulejší antisemitský film všech dob Žida Süsse. Autor informuje, že jen do roku 1943 film shlédlo dvacet milionů Němců! Harlan nenechal na pokoji ani Čechy a zhanobil Prahu filmem Zlaté město, filmem, který se však v Praze nikdy veřejně nepromítal.

Václav Junek oprávněně konstatuje, že tomuto klamání tělem uvěřili nejen obyčejní diváci, ale „také jejich političtí vůdcové, ti ovšem s mnohem fatálnějšími následky“.

Na Mezinárodní berlínský filmový kongres se v roce 1935 vypravila i československá delegace v hvězdném složení. Nechyběli Václav Binovec, Karel Lamač, Emil Sirotek, Otta Heller, aniž by po návratu nějak negativně reagovali. Junek výstižně poznamenává, že ve srovnání s pozdější „ostrakizací ‚hříchů‘ Lídy Baarové je toto nezvratné konstatování obzvlášť pikantní“.

Autor považuje za „markantní historickou chybu, táhnoucí se celými českými dějinami, které se Češi dopouštějí, jestliže pohlížejí na vždy nezbytnou koexistenci své historické země, provždy kolem dokola obklopené německým životním prostorem, nikoli jako na respektu hodnou nutnost, nýbrž jako na věčný boj“. Z toho vzniklé konflikty „pravidelně rušily veškeré potenciální pozitivní perspektivy soužití obou od sebe neoddělitelných etnik“. I tak možno vysvětlovat české dějiny. Avšak v Neues Europa Léta Páně 2017 konflikty způsobené Čecháčky už nepřicházejí v úvahu.

Junek došel stran české kinematografie k deprimujícímu závěru: „Vyrábět finančně, materiálně i organizačně náročné filmy nanejvýš pro pouhých deset milionů česky mluvících diváků je sice chvályhodné, nicméně především absurdní, a tedy v zásadě nereálné… Navíc v situaci, kdy rodnou řečí nejméně třetiny z nich byla němčina.“ Soud přenechám laskavým čtenářům.

Autor probírá a propírá českou malost, byť příliš idealizuje poměry první republiky: „Pražské restaurace i kavárny byly plné relaxujících hostí i bouřlivých diskutérů všech intelektuálních směrů, lepší páni nevycházeli bez klobouků, dámy bez rukaviček, hudební síně zněly novými rytmy, nebe nad městem křižovaly aviony mezinárodních leteckých spojů a parníčky na Vltavě se tolik, tolik chtěly podobat těm na pařížské Seině!“ Holt se nechtěly podobat parníkům na Sprévě!

Sahá do širokého svědomí filmových hvězd: „Uvědomovali si však tito opěvovaní a do nebe vynášení umělci míru odpovědnosti, kterou tím na sebe sice bezděčně, ale docela jistě brali? Nejen v dobách, kdy něco takového nemohlo přímo škodit, ale například ještě později za Protektorátu?“

A co „elita“? Obstála? Neobstála? „Československou republiku nedesignoval ani tak národ či lid mávající praporečky a provolávající jí slávu v krojích, za hřmotu sokolských pochodů a obvykle u piva, nýbrž daleko spíš jejich skutečná elita.“

K nejelitnější elitě řadí bratry Havlovy, strážce umělecké úrovně. Tím si ovšem značně zúžil prostor. Na druhé straně bez protestu uznává stanovisko filmového architekta Karla Černého: „Nebyla to filmová tvorba, Barrandov totiž opravdu byl fabrika.“

Bez servítků charakterizuje generační proměnu: „Na Pražském hradě stále seděl zbožštělý Tatíček Masaryk, poslední generace, působící na vůdčích pozicích ještě v rakousko-uherské sféře, nyní již zvolna odcházela a její místa zaujímali ti, kdo byli za Rakouska teprve dětmi… Nebyli ovšem jen trampové a už vůbec ne zlatá mládež, ta celkem neproduktivní a z hlediska filmového odbytu zanedbatelná odnož horních deseti, anebo spíš jen tak dvou tisíc lepších rodin, ztrácející svůj čas v létě účastí na galavečírcích na Jílovišti anebo v zimě ve Špindlu. Zbývajících nejméně devětadevadesát procent mladých totiž mělo docela jiné starosti i zájmy, a ty bylo třeba uspokojit.“

Postaru se žít nedá a tak na sklonku republiky nadešla éra cukerínových limonád, ale i inteligentních filmů typu Před maturitou, Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.

Byly natočeny i filmy nefalšovaně vlastenecké (Svět patří nám, Bílá nemoc), nicméně podle autora – a lze s ním do značné míry souhlasit – šlo o „prostou komerci, byť nyní snaživě ukrytou za milosrdnou zástěnou rádoby protiválečné agitky (Klatovští dragouni, Armádní dvojčata)“.

A zatímco mocné „sousední etnikum“ šlo republice zase jednou po krku, laťka nezadržitelně klesala: Jarka a Věra, Slečna matinka, Manželka něco tuší, Vandiny trampoty… Hlavně si souseda nepohněvat!

A tak cituje znalce protektorátní kinematografie Lukáše Kašpara: „Je třeba klást si otázku: patřily české filmy k obranným projevům české kultury, nebo byly promyšlenou součástí nacistické propagandy?“

Poválečné účtování dopadlo neslavně: „Buď snaha skandalizovat, anebo až příliš průhledná péče o oddělování zlatého zrna od prohnilých plev. Tak, aby z této rádoby očistné lázně vyšli čistí obvykle opravdu jen někteří, o které je momentální zájem.“

Tak tomu bylo i po roce 1989!

Autor nabízí poněkud vyhýbavý imperativ: „Nikdy nesoudit nic, u čeho jsme přímo nebyli.“

A cituje nejmenovaného přítele svého otce: „To byla strašná, strašná doba. Natolik hrozná, že ve Filmovém klubu kolikrát nebyl ani kaviár, ani uherák, natož francouzské šampaňské. Jednu výhodu přece jen měla – komunisté nechodili jen tak volně po ulici.“

Otakar Vávra si pochvaloval: „V době okupace se naši lidé sjednotili jako nikdy předtím… Kromě vyslovených agentů gestapa nikdo neudával.“

Ljuba Hermanová naopak vzpomíná: „Za války jsem nikde nehrála. Po tatínkovi jsem míšenka a navíc, když přišli Němci, což se mi nelíbilo a dala jsem to v divadle najevo, byl to okamžitě můj konec. Měli jsme přitom před premiérou, jenomže já přestala zkoušet, protože mě Oldřich Nový okamžitě sám od sebe sesadil.“

Alkohol, bouřlivé večírky ve Filmklubu a na chatách, erotické eskapády… „Tanec na sopce, asi ve smyslu hesla Radujte se z války, protože mír bude strašný!“

Něco (nebo hodně?) pravdy je na tvrzení, že zatímco dělníci makající ve fabrikách zůstali anonymní, na hvězdy bylo odevšad vidět. „Absolutní ukazatele celkové výroby okleštěného Protektorátu překonávaly celý objem československé produkce z roku 1937 jen za pouhé první čtyři měsíce roku 1945 čtrnáctkrát!“

Totéž platilo o produktivitě filmařů a herců. „Inu, neberte, když dávají, že ano?“

A tak se na stříbrných plátnech objevily Hana Witt, Maria von Buchlow, Georg Sirnker, Otto Pittermann, Friedrich Walldorf…

Ale neobjevila se Růžena Nasková, Vlasta Matulová, Jaroslav Průcha, Theodor Pištěk, Jindřich Plachta, František Smolík…

Za skalní kolaboranty autor považuje Čeňka Šlégla, Karla Hradiláka, Bedřicha Veverku (seděl přece K. H. Frankovi na klíně).

Viní je z účasti na holdovacích shromážděních: „Jako byly jejich tváře již předtím ozdobou a estetickým vylepšením první republiky, nyní se stávaly významnou pozitivní vizitkou okupačního režimu.“ (Známe to z převratu: přebíjení „chartistů“ s „antichartisty“, výmluvy na prezenční listiny atd.)

Lidská povaha je slabá. Každý chce být nejen viděn, ale i pochválen. Šléglovi bylo souzeno přihrávat Burianovi, ale i „druhému muži“ Jaroslavu Marvanovi. Jako potrhlý či senilní hrabě Kocharovský však zůstane nezapomenutelný! V nových poměrech chytil příležitost za pačesy a začal režírovat film s příznačným názvem Teď zas my! Zachránil však dceru, která se provdala za Žida Arnošta Weisse. Hoď po něm kamenem!

Autor pokládá obtížnou otázku o vinně Lídy Baarové: „Opravdu je možné divit se, že skutečné cíle těchto programových zločinců (Hitlera a Goebbelse) včas neprohlédla? A jak jen mohla, když se to nepodařilo ani ostatní celé civilizované Evropě té doby?“

Údajně ji lákala ke spolupráci německá rozvědka, ale stejně tak prý i československá. Rusové měli podobné želízko v ohni, shodou okolností rovněž herečku: Olgu Čechovovou.

Baarová koneckonců málem rozvrátila Říši v samém jejím srdci! Jakými cestami by se ubírala německá propaganda, kdyby německý kozel s českou kráskou uprchli na ostrov kdesi v Tichém oceánu?

Ovšem autorův názor, že němečtí národní socialisté byli pro rozoumek Baarové cosi jako Benešovi národní socialisté je přitažená za vlasy.

Vlasta Burian natáčel filmy v německé verzi již před válkou. Pravda, tehdy ze sousedství vály jen mírné větříky. Byl naivní velké dítě? Rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem mu Jan Masaryk odpustil, ale možná jen na oko, pro lepší imidž.

Herci se po válce snažili předestřít své působení v německém filmu jako jakýsi druh totálního nasazení. „Například Nataša Gollová se obhajovala srovnáním s dělníky, kteří pracovali v továrnách, zatímco ona hrála.“

Svými veselohrami se prý snažili zbavit diváky každodenních hrůz. I to je pravda.

Ocitli se v kleštích. Arijskému boji jejich „totální nasazení“ nestačilo. 4. ledna 1941 napsal: „Naše česká filmová produkce dosud nenašla žádný námět s protižidovskou tendencí. Českému lidu se nenaskytla dosud příležitost, aby se vlastním českým filmem mohl přesvědčit o zhoubném účinku židovského ducha.“ A taky se nenaskytla. Donekonečna se omílá Čápův Jan Cimbura. Podle poválečných kritiků (jak asi psali za války?) by se nesmělo o Židech říci nic negativního, i kdyby se měl zcenzurovat stařičký Jindřich Šimon Baar.

„Obří písmeno V, vetknuté do fasády známé průčelní věže vstupního barrandovského traktu, sice bylo odstraněno již v prvních dnech nového míru, ale zřejmě nijak zvlášť pečlivě, protože zejména když prší a omítka je namoklá, vynořuje se i dnes znovu a znovu z hloubi dějin jako významně vztyčený prst. A připomíná se jako černé svědomí. Anebo tomu tak bylo ještě docela nedávno.“

Autorovy závěrečné otázky míří na tělo a zvážit a zodpovědět je musí každý sám: „Vracet se z dnešního pohledu do doby víc jak před sedmdesáti lety není objektivně možné. A obávám se, že ani slušné.“

I tento poněkud podivný názor, skrývající čertovo kopýtko: „Přirozeně ve druhé světové válce nezvítězil žádný Triumf vůle, nýbrž naopak kolektivní snaha potlačit jej. Výslovně neříkám ani bohužel, ani bohudík, protože tak to prostě bylo.“

Čtenář se musí prodrat i lesíkem polopravd i lží: „V takovém jemu přikázaném bahně byl Vlasta Burian nucen vegetovat až do roku 1950, avšak ačkoli mu bylo posléze z milosti nových mocných přece jen dovoleno zahrát si v několika filmech nové doby – zejména s Janem Werichem – už to zdaleka nebyl on.“

Nová doba nepotřebovala ulízané milovníky a ofrakované panáky. Žakety vyměnila za montérky.

Hovořit o poválečném „martýriu“ hvězd je přehnané, však máslo na hlavě měli nejen herci, ale i jejich diváci, a ti ovšem nepromíjejí. Papežové odpouštějí, papeženci nikoli.

Nakonec však pravdivě konstatuje: „Vlasta Burian se na svůj trůn vrátil, třebaže až dlouho po své světské smrti. Nejen jako nanejvýš oblíbená hvězda retrospektivních filmů. Například jako jedinečný zachránce jinak beznadějně pokleslé současné televizní zábavy.“

Ano, tyčí se (a nejen on, ale stovky herců socialistické éry) vysoko nad donekonečna protahovanými seriály, kriminálními morzakory, mýdlovými operami, spaghetti westerny z tzv. života ulic, hospod a špitálů: stále stejné situace, stejná gesta, tytéž trapné dialogy, titíž herci jednou coby ramena spravedlnosti a příště coby grázlové, takže divák se už neorientuje kdo proti komu a s kým…!

A obliba filmů z Protektorátu? „Je to způsobeno jejich kvalitou, anebo tím, že tuto magii – vzhledem k tomu, v čem je opět nuceno žít – potřebuje i současné publikum?… Navíc se jejich podobně nadaným německým kolegům povedlo, že jsou jejich dávná díla rovněž dodnes přijímána ve značně ošidném dojmu, že zobrazují vcelku snesitelný čas pořádku, řádu a věcí na svých místech. Také naše doba však pro tento nebezpečný úspěch očividně dělá co jen může. Vsadil bych se totiž, že – stejně jako se objevila například nedávno první poválečná reedice Mein Kampfu v Německu – ani u nás nemine den, aniž by se Hitlerova tvář neobjevila ve vysílání kteréhokoli z českých televizních stanic. Stala se z už sedmdesát let mrtvé a politicky odbyté veličiny mediální hvězda první velikosti proto, že se pořád nanejvýš dobře prodává, anebo tohoto Hitlera pořád někdo potřebuje? A kdo, proč a k čemu?“

Závěr jako kdyby napsal jiný autor než úvod:

„Brilantní dokumentární záběry z éry panování národního socialismu, publiku permanentně vnucované globální mediální sítí, dodnes prezentují onen svůdný pořádek, velkolepost a zejména sílu Třetí říše rovněž až podezřele často. A přes farizejsky omlouvavé a navíc vesměs intelektuálně slabé komentáře k nim jsou také tak vnímány.

Dnešní svět je sice kvalitativně jiný, je však díky věčně opakovaným excesům slabosti demokracie znovu ohrožován barbarismem, jenž s tím nacistickým nemá srovnání. Jak dlouho tedy ještě může trvat, než současný divák, natolik znechucený evidentními důsledky falešného humanismu, nedostatky aktuální všeobecné politické praxe i zjevným pádem všech ideologií a pozitivních myšlenkových směrů, které mu byly od roku 1945 postupně nabídnuty, přijme zlověstné poslání i meritum takových filmů jako nadějné řešení? A můžeme si být opravdu jisti, že něco takového není a nebude možné?

Naše doba a konečně ani pseudokvalita aktuální umělecké tvorby jejímu běžnému a jako vždy relativně snadno ovlivnitelnému konzumentovi nabízejí máloco výrazně a přesvědčivě lepšího.“