BŘETISLAV KOTYZA
Jak voní
Jak voní hlína
zamoklá táním sněhu?
Smrtí páchne
čpí odérem narození
Parfémem voní prach
po dešti na asfaltu
Jak třpytí se a hořce dýše
přeprchlé stromoví sadu
Jak sladce mdlí
vůně krušpánu a tůjí
zahradou bez úrody
Jak ostře štíplá tráva
kořínky táhnouc vláhu
jak voní kosou žnuta
jak senem na seníku
jak dýmem co
plouhá strání
Žabincem voní mihotání
mělčiny na rybníce
a kameny v řece
oblostí a chladem voní
Jablíčka česaná k uložení
jak brambory v krechtu
jak pecen chleba voní
k prvnímu zakrojení
Jak dítě voní láskou
můj Bože
jak závratí voní
tajné milování
Má milá jak voní?
Dušička po heřmánku
tělo skořicí
ruce ach po Lyzolu
Celá voní touhou brázdy
touhou rozdávání
po meči a po přeslici
Kolotoč
Raz dva tři dva dva tři
sklenice piva kroužkují stůl
vyhlížím žluté maringotky
abych si moh´vystřelit na špejličky
abych i letos nezmeškal –
Labutě
Skloněná šíje konzerva muziky
barevné žárovky lakují pleť
svázány železnou tyčí
smí létat jen dokola
raz dva tři dva dva tři
stále jen dokola
Pět kaček za jízdu
štěstíčko v krabici
jsem to i já kdo se zde točí
jsem to i já kdo střílí na růže
je to i můj jediný svět
Do rána odlétly
Nikdo z nás netuší
labutě že zpívají jen jednou
jednou a naposled
a ozvěnou zpívaly právě dnes
Starý muž
Starý muž snídá starý chléb
drobky dnů cukrátka chemoterapie
černobílý film drhne pozpátku
Starý muž snídá starý chléb
a šeptám sobě –
Nekecej a makej
Otisky
Návějí prachu otisky šlépějí
stopy kdys pyšných soch
co kráčejí v nás bez tázání
časomírou vlastní určeny
Narození zvonkohrou
umíráčku klinkání
Žentouru plevy hrudky hlíny
míšeny solí potu
chléb náš to vezdejší
dej nám i dnes ó Pane
a odpusť Nevěřím
Post scriptum
Posledním z dluhů povinován jsem otci
plynutí času než odplaví podobu tváře
zděděnou odkazem rodu
stvrzenou vlastnictvím hlíny
Vesnický patriarchát
Nepřístupní spolu vzájemnou rozdílností
a přec
tak velká podobnost vzájemnou propastností
nutí mne hledat v protipólu proč zběhl jsem
Já vesnický syn
Plamének lítosti prohoří lidskou dlaň
co popelem málo jen hřeje
je pozdě pozdě je
Hroudy když bubnují na dřevo
hlínou za nehty splácím dluh
Skizza
Všechny časoměrné strojky
přesýpací písky nanosekund
nejsou vždy stejného výsledku cifry
v okamžiku měření oběhu Slunce
greenwichského času
moskovskovo vremja
či zvonkohry pražské Lorety
Každý z nich podle svého plotu
záhybem pěšiny součtu množin
Jedno jen jediné kohoutí kokrhání
nabízí pokaždé znova šanci
zahlédnout skulinou
zakřiveného časoprostoru
čísi nadechnutí k výkřiku
vteřinku zaváhání
Židle
Židle přirůstá mi k zadku
bezbolesti vrzání
než dopsal jsem
hrstičku slov řádku
srostli jsme v jedno
čekáním
na Mistra Wang Wej až
dopije své víno
zda pošle mi židli
třinácte stoletími
krabicí supermarketu
Proti zdi
Čural jsem proti zdi
až k první krvi chlístal moč
čekali zpovzdálí kamenní voyeuři
poslední kapkou až uskřípnu zip
až dokončím výstup Pierota
zda vepíši sloku
zda vzepnu se a překročím stín
počuraných bot