MILAN BLAHYNKA

První, co se mi vybavilo, když jsem dostal zprávu a i pošta mi doručila smuteční oznámení, že PhDr. Jana Neumannová-Moravcová zemřela 12. června, byla vzrušující kuloárová debata, jíž jsem se stal náhodou svědkem v Klubu spisovatelů v osmdesátých letech. Vedoucí představitelé spisovatelského svazu si velmi rozhořčeně stěžovali na odvysílanou televizní hru, v níž Marie Majerová odjela před první světovou válkou do Paříže za anarchistou Františkem Gellnerem, a tam se s ním milovala. Takové zneuctění ikony, klíčové postavy naší socialistickorealistické literatury nejvyšší morální úrovně! Lidé v MHD a na pracovištích se nebaví o ničem jiném. Není to hrůza? Není nutné, aby Svaz energicky protestoval? Přitakávači, budiž jim zemně lehká, pilně přitakávali, kdekdo tvrdil, že hru neviděl (včetně mne, ale já ji skutečně propásl), jenom Jana Moravcová poznamenala: „Víte, co mi řekla dcera? ‚Mně se tam Majerová moc líbila, spontánně lidská, úplně jiná než je v čítankách a učebnicích a v novinách. Musím si ji konečně přečíst‘.“

A bylo vymalováno. Jana Moravcová vnesla do dusného ovzduší uvolnění, jako by otevřela okno. Co si sama myslela, řekla slovy své dcery. Vedení Svazu si potom skutečně zaprotestovalo, ale už méně razantně, mínění naší mladé generace nelze přece zcela ignorovat. Moravcová našla způsob, jak odevzdaně trpně nemlčet, neuhýbat a nebýt hned ocejchován jako podezřelá firma.

Ta epizodka mi potvrdila, co jsem tušil a škobrtavě formuloval, když jsem posuzoval Moravcové rukopisy, psal recenze na knížky jejích veršů i prózy a dokonce i pár doslovů. To je člověk a autor, který si vždy ví rady a svou touhu po porozumění – která ji vedla k celoživotní překladatelské práci (překládala autory svého srdce z ruštiny, španělštiny i angličtiny) –, po porozumění složitostí a záhad v lidech i v době učinila základem celého svého rozsáhlého díla. Pokusil jsem se to shrnout v doslovu ke druhému vydání její knihy povídek Brána dorozumění (1989); ten svazek by snad ještě mohl být v knihovnách a odkazuju k němu, abych na několika zbývajících řádcích mohl vzdát hold knížkám a knihám (je jich víc než třicet!), které Moravcová napsala – a pro něž našla nakladatele – po roce 1989, kdy převýšila autorská nabídka nakladatelskou poptávku po původní české literatuře a kdy zejména spisovatelé hojně publikující před tím rokem nenalézali snadno otevřené dveře v nakladatelstvích.

Moravcová vsadila na svou dávnou a stále se stupňující zálibu v záhadách jejich luštění, jistěže u vědomí, že právě příběhy tajemství a pátrání mají na trhu zelenou. Po celé sérii sond do dobového fenoménu (Pro strach uděláno, Strach bez receptu, Strach na recept, V režii strachu, Strach nechodí po horách atd.), po odskocích do literatury pro dospívající a při řadě překladů se nakonec – počínaje Vraždou v lázních Luhačovicích (2004), která loni vyšla už v druhém vydání – prosadila jako autorka kriminálních a detektivních románů v respektované zelené řadě Původní česká detektivka v nakladatelství MoBa. Jsou to kriminálky a detektivky, ale zároveň závažné společenské romány.

O málokom platí v té míře jako o Moravcové, že odešel uprostřed intenzivní tvůrčí práce. A že teprve budoucnost takovou osobnost docení.