KAREL SÝS

(Úvodní slovy k výstavě Muži Kamila Lhotáka v Galerii YMCA v Praze)

Amerického spisovatele Roberta Penna Warrena proslavil román Všichni jsou zbrojnoši královi. V roce 2006 podle knihy natočený film režiséra Stevena Zailliana Všichni královi muži je snad ještě slavnější.

A na jaře roku 2018 přichází Spolek přátel Kamila Lhotáka s výstavou Muži Kamila Lhotáka. Dnes, kdy jsme nuceni se bez odmluvy podřídit genderovým pravidlům… Dnes, kdy švédský parlament odhlasoval zákon, podle něhož smí dojít ke styku muže s ženou pouze s písemným souhlasem… Aspoň doufejme, že s oboustranným. V době, která usiluje připravit nás o kouzlo randění s osobami opačného pohlaví… V době, kdy láska bude sešněrovaná bruselsko-viktoriánskými předpisy…

V této době může název výstavy evokovat cosi pikantně vzrušujícího, i když 96 procent obyvatel se musí podřídit necelým čtyřem procentům občanů a občanek jiného ražení. Ze všech úhlů se proklepává takzvaná orientace, zatímco my starší jsme znali leda orientační běh.

Výstava Muži Kamila Lhotáka naštěstí nemá nic společného s všeobecným třeštěním takzvané korektnosti.

Kamil Lhoták dával přednost opačnému pohlaví, i když ženy na jeho obrazech nesou zřetelné rozpoznávací znamení – chybí jim některý úd. A pokud ilustroval třeba učebnice, žákyně aspoň drží jednu ručku za zády.

Kamil Lhoták byl ovšem celý muž, jak rád říkal o druhých – znamenitý. Však i jeho život byl mužný. Než usedl k plátnu, ujel stovky kilometrů ani ne tak v autě, jako na kole či na motocyklu. Říkal, že motocykl je poslední dopravní prostředek, na němž se člověk ještě dostane do přímého styku se vzduchem.

František Hrubín do úvodu k Vernovu Tajuplnému ostrovu vsunul čtyřverší: „Tak jako naši pradědečkové / my s vámi všechno prožíváme znovu. / Navždy náš Tajuplný ostrove, / našimi bratry jsou ti muži z kovu.“ Onou kovovou mužností zajisté obmyslel nejen pětici trosečníků – inženýra Smitha, novináře Spilleta, námořníka Pencroffa, mládenečka Harberta a hocha pro všecko Nabuchodonosora alias Naba, ale také a snad i především Kamila Lhotáka.

Kamil Lhoták nebyl Jaroslav Foglar, který si do svých příběhů nechal vnutit nějaké to děvče pod tlakem kritiky, která ho podezřívala ze všech nemožných tajných neřestí. Lhotákovy obrazy přetékají děvčátky, pannami, slečnami a dobře vyvinutými (až na uvedený detail), zralými ženami.

Výstavu na téma Lhotákovy ženy ani nelze v úplnosti sestavit.

Muži se jeho obrazy ovšem také hemží. S trochou dobré vůle lze říci: je to tak půl na půl.

Jinak je tomu ovšem s portréty. Zatímco v každém obraze je nějak přítomna Dcera velkoměsta, byť by se vtělila třeba jen do míčku červeného jako dívčí ruměnec, portrétů mužů není tolik. Ani ty však nelze představit v úplnosti. Některé jsou nezvěstné, nedosažitelné, nebo dokonce ukradené, například podobizna Josefa Hiršala. Teprve v době koncipování výstavy jsem si uvědomil, že portrét Josefa Schwarze, mimo jiné překladatele povídek Edgara Allan Poea, měla snad ještě nedávno jeho paní. A vida, vstřícně a ochotně souhlasila s fotografováním a tak je díky její laskavosti galerie Lhotákových mužů zase o něco úplnější.

Kamil Lhoták byl skvělý portrétista, ale vyběračný. Břetislav Ditrych v knize V jiném světle aneb Příběhy, které možná neznáte píše o nově objevené korespondenci mezi Kamilem Lhotákem a dámou, kterou bohužel nejmenuje. Její totožnost jsem z Ditrycha mámil marně. Někdy v roce 1959 svého korespondenčního přítele žádala, aby ji portrétoval. Odpověděl: „V oboru portrétů žen jsem se nikdy (slovo nikdy podtrženo) neodchýlil od své zásady portrétovat pouze dámy a dívky tělesně vadné (slovo vadné podtrženo). Lituji tedy, že vám nemohu vyhovět a ujišťuji vás, že jsem v průběhu let odmítl portrétů již několik.“

Nutno dodat, že dceru Jana Wericha Janu portrétoval, ač měla plný počet končetin.

U mužů však tělesný stav nikterak nezkoumal. Neměl ani předsudky, ani zvláštní záliby.

A tak můžeme spatřit zvěčněné básníky Hrubína, Koláře, Bednáře, malíře, hudebníky, kapitána Nemo, několik anonymních létajících mužů, skupinu vlastenců s vlajkou a námořníka sedícího tete a tete – teta proti tetě s básníkem Paulem Verlainem v krčmě pochybné pověsti.

Na ilustraci k básni Praha – Rozkoš a zpět figuruji i já – v placaté čepici, ovšem musíte si vzít lupu.

Když mi dal Kamil vybrat, kterou ilustraci z naší společné knihy Nadechni se a leť chci, v náhlém pominutí smyslů jsem tuto kresbu velkodušně přenechal grafickému úpravci Miroslavu Pechánkovi. Ten už zemřel a kresba zmizela v nenávratnu.

Už není co dodat. Snad jen to, že – ať věříme nebo nevěříme – stejně se tam někde nahoře, kam nedoletí ani balón, všichni sejdeme: portrétovaní i neportrétovaní!