ELIŠKA KOPPOVÁ

Řidič úřaduje přímo na kapotě své dodávky. Odškrtne jméno posledního opozdilce, složí výkaz a zažene do auta kuřáky, kteří do poslední chvíle natahují. „Musíme si to ráno nějak zpříjemnit, ne?“

Je sotva půl šesté, skrz prosincovou mlhu pomžourávají lucerny a šťastnější část populace ještě spí. V horším případě snídá ve své teplé kuchyni. Tihle takové štěstí nemají, ale nějaké přece. Taky by se mohli choulit zimou v noční tramvaji, z konečný na konečnou, dokud je řidič nevyhodí. Většina tramvajáků nemá pochopení. Proč taky? Chtějí mít svůj vůz čistý a v pořádku. Není to jejich vina, že někdo občas zmrzne v parku na lavičce. To by se rovnou mohlo prohlásit, že za to můžete vy, protože jste si toho nešťastníka nevzali na noc k sobě do ložnice. Všichni zmlknou. Komu by se chtělo pouštět do tak pochmurných debat? Vychutnávají poslední minuty klidu, než je řidič vyklopí před železnou krabicí velkoskladu. Za chvíli začíná ranní směna a to se pak nezastavíte až do první pauzy, která je v jedenáct. Pod rukama jim proplují celé kamiony kočičích paštik, balíčků s tampóny či pracích prášků. Copak je na světě opravdu tolik koček, prádla a menstruujících žen? Minule balila paní Lenka tabulky čokolády. Sladká vůně k ní zavanula jako sen. Už ani nepamatuje, kdy si mohla naposled takovou laskominu dopřát. Snaží se udržet sebe i dceru nad vodou, v jejich rozpočtu není na zbytečnosti místo. Denní směna střídá noční, plave, co to dá, a stejně jí hladina pořád dosahuje k bradě. Div se nenaloká, taktak neutopí. Ještěže jsou tu občas hodný lidi. A někdy i veselí. Tenhle zarostlej vedle ní teda zrovna ne. Sotva mžiká, hlas má ochraptělej a proto radši mlčí. Lenka po něm pokukuje a neví, jestli ho má litovat nebo odsoudit. Špatně se nastupuje na směnu, když se nevyspíte, to ona dobře zná. Jenže tady z toho chlápka je cítit prohýřená noc.

„Co by pak člověk ze života měl, povězte, paní?“ Z práce do postele a z postele rovnou do rachoty. Nejsem robot ani Šípková Růženka, aby mi to stačilo. Na druhý straně by docela bodlo hodit si malýho šlofíka. Támhle na tý bedně za regálem by se to spinkalo… No nic, o pauze do sebe kopnu kafe, to mě postaví na nohy. Kurva, kolik já jich včera udělal?

Paní Irina je v dobrém rozmaru, i když se jí zatím nepodařilo rozjet obchod s ruskými potravinami. Jednou u mě koupíte kaviár, ajvar i vodkou, už se na tom pracuje. Každé ráno se zoceluje studenou sprchou a rozcvičkou. „Disciplína je základ,“ hlásá do rozespalého šera. Ženská, tys měla nastoupit do armády a nerušit normálním lidem poslední chvilky pohody. Zhýralec si přetáhne kapuci a opře hlavu o stěnu dodávky. Někteří paní Irinu nenávidí, jiní ji obdivují. Většina lidí má co dělat, aby v tuhle vražednou hodinu vůbec vstala, a ona se stihne kromě ledové sprchy a cvičení ještě dokonale nalíčit! Dlouhé černé řasy jí kmitají stejně živě jako jazyk. Jeden Angličan prý ztroskotal v džungli, a přesto si každé ráno si uvazoval kravatu jako dřív. Pro koho, ptáte se? Snad kvůli paviánům či tygrovi, až ho přijde sežrat? Aby mu líp chutnal? Pro Irinu je ten muž příkladem hodným následování. Nesmíme polevit. Nikdy. Ani v džungli. Ani kdyby byl náš poslední den. Ten asi brzo přijde, jestli nezmlkneš. Paní Irina nahlédne do kapesního zrcátka, aby zkontrolovala, co je třeba poupravit. Vše je dokonalé, vše kromě nehtů. Tam to ještě nevychytala. Nehty se při práci ve skladu lámou, lak se oškrabává. S těžkým srdcem je tedy odlakovala a zapilovala nakrátko, aby jí po směně nehyzdily zevnějšek. V tomhle je pro ni nedostižným vzorem paní Slávka. Její fialové nehty vyhlížejí pořád jako nové.

„Žena má být za všech okolností krásná,“ prohlašuje Irina. „Podívejte tady na paní, jak má dokonalou manikúru. Je neuvěřitelné, co vaše nehty vydrží. Já ty své musela sundat, protože se mi lámaly…“

Paní Slávka skromně natáhne upracované ruce. Její nehty jsou lesklé, tuhé, jeden jak druhý, jako čerstvě natřené. „Nanáším silnou vrstvu,“ prozradí. Na svých nehtech si dává záležet a zájem o ně ji hřeje u srdce. Probouzejí mezi skladnicemi opravdovou zvědavost. Některé se diví, že jí stojí taková námaha za to. Není přece žádná fiflena jako Irina. To sice není, ale ty nehty jí za trochu péče opravdu stojí. Ne proto, aby se za všech okolností líbila. Komu taky, prosím vás? Tomu mladému násoskovi nebo snad postaršímu řidiči dodávky? I kdyby tu s nimi pracoval sám Belmondo, ona má tohle období za sebou. Být přitažlivá dávno není její povinností. Nemusí nic. Ani sem by nemusela, kdyby sama nechtěla. Paní Slávka je důchodkyně a do skladu si chodí jen přivydělávat. Mohla by klidně zůstat doma, jenže to by se sotva podívala v létě k moři. Dělá jí dobře, že si na to zvládne vydělat vlastními silami. Po každé směně odpočítává, kolikrát sem ještě bude muset, aby si mohla dopřát vytoužený zájezd k Baltu. Až se pak bude procházet mezi narůžovělými kmeny borovic, až stane na útesu a dole pod ní budou poletovat vlaštovky břehule a převalovat se zelenavé vlny, zavzpomíná, jak je mistr u linky honil k vyšším výkonům. Vydržela a teď je tady, na severu. K večeři si oblékne bílý kostýmek a napomáduje rty, aby měla slavnostní pocit. Do skladu by rtěnkou ani časem neplýtvala jako paní Irina, tohle přece není žádný večírek. Člověk musí umět odlišovat. Ty nehty jsou něco jinýho, docela jinýho…

Polepuje přidělené krabičky, jak nejlíp dovede, bez ohledu na popohánění mistra či normovačky. Nenechá se nikým vykolejit jako za mlada. V kantýně pak pro jistotu ukryje před Irinou nehty pod stůl. Pro dnešek bylo chvály dost. Neunese příliš mnoho zájmu o svou osobu. Tenhle by sice nepatřil jí, ale byla by to ona, kdo by ho musel snášet.

A komu by patřil ten zájem paní, když ne vám? Snad vaší manikérce? Jsou ty nehty jejím výmyslem? Ani by nás to nepřekvapilo, k vaší prosté osobě se podobný nápad vůbec nehodí.

Irina se odebrala na toaletu poupravit vzniklé vady na kráse. Jakmile žena zpohodlní, zůstane jak zarezlý hřebík navěky trčet v odlehlém velkoskladu daleko od města, jeho bulvárů a kaváren. Nabarvené vlasy začnou odrůstat a plihnout, zrak vyhasínat, záda se kulatit. Siréna hlásá konec pauzy a Irina vplouvá do druhé půlky směny načechraná a zářivá. V umývárně po ní zůstala těžká vůně zahradních fial.

Kdyby se Slávka odvážila, vyprávěla by bývalé moskevské učitelce o kráse bez křiklavých barev, silných vůní a halasných slov. Michaelin ohon byl přirozeně plavý a splýval po vzpřímených zádech. Držela se rovně i bez úporného posilování. Její hodiny džezgymnastiky byly svižné a účinné, rozhodně to však nebyl žádný vojenský dril. Michaela vždy docílila svého jen tak mimochodem. Obepnutá pastelovým dresem s lehkostí předcvičovala, co potom cvičenky s takovým úsilím napodobovaly. Procházela mezi nimi, tleskala do rytmu hudby z kazeťáku a občas se jako motýl dotkla tu zad, tu ramene některé cvičenky. Všechny její květinky se jako zázrakem narovnávaly a rostly za sluncem. Slávka, která bývala při školním tělocviku neohrabaná a často se proto stávala terčem posměchu, našla při hodinách džezgymnastiky spojnici mezi svým tělem a hudbou. Ani v tanečních se to nepodařilo, tam se zas pohybovala ve stínu krásnějších konkurentek, smířená počkat, co na ni zbude. Neuměla se oblékat ani chovat jako její vrstevnice a v učení taky nevynikala. Trpce jim záviděla a zkoušela je napodobovat, ale jen opatrně, aby nebyla směšná a nepřišla o své skromné výdobytky. Dívka jako ona může být ráda, když se jí podaří ve světě trochu přijatelně zabydlet. Aby to bylo snesitelné a ne úplně zoufalé. Aby jí nenadávali, když už nepochválí. Aby měla aspoň rodinu, když ne románovou lásku.

Nečekala od života žádný zázrak. Měla z něj strach, ale on jí nakonec ukázal laskavější tvář. Počáteční smůla se unavila a nechala ji na pokoji. Slávka překonala obavy, rozčarování i nesnáze a naučila se žít jako ostatní, v mnohém dokonce líp. Atraktivnější spolužačky z učňáku se rozváděly, jí se rodina nerozpadla. A v obchodě se smíšeným zbožím si toho mladého trdla, které všechno zkazí a rozbije, začali považovat, protože to byla pracovitá a ochotná holka. Tehdy ještě fialové nehty nenosila. Kdepak by se něčeho podobného odvážila! Svou pracně vydobytou pověst šikovné matky a prodavačky nechtěla ničím ohrožovat.

Konečně měla život uspořádaný a byla by tomu říkala štěstí, kdyby jednoho dne nepotkala Michaelu. Ve srovnání s ní vyznívala každá krása pozemsky. Michaelu zdobil jas Polárky. Její pleť nesla barvu sněžné pláně zrůžovělé dotyky vycházejícího slunce a vydechovala daleký, tajemný sever. Tvář měla vznešenou a vážnou jako královna ze zapomenutých skandinávských bájí. Pokud se usmála, bylo to nějak z dálky a vlastně to byl dost smutný úsměv. I přes svou dokonalost zůstávala sama. Bez přítele, bez manžela, bez dětí. Osamělá jako severní kraje, v nichž málokdo dokáže žít. Povrchní lidská čeládka touží po snadno dostupném štěstí a úrodě, proto se raději usazuje v teplých končinách, kde se může do sytosti oddávat lehkému životu v radovánkách.

Nenašel se muž, který by byl hoden obejmout to tělo rovné jako svíce. Zapálit ji, aby hořela a plakala voskové slzy, tála a měnila tvar. Ronila jsem je za ní, ty slzy, co její sošná tvář nikdy nepoznala. Michaela o tom neměla zdání. Při setkání jsem jí dávala najevo jen důvěru a obdiv, jaký může pociťovat cvičenka ke své cvičitelce. Nechtěla jsem naše přátelství nabourávat nějakými přemrštěnými výjevy nebo slovy. Ty patří do filmů a románů, já jsem přece dospělá žena a znemožnila bych se. Neužila jsem snad v dětství posměchu dost? Ne, ona by se mi nikdy nevysmívala, jenom by si mě mohla přestat vážit a to by mě mrzelo. Její přízeň byla pro mě vzácný dar. Za nic na světě bych neriskovala, že ji ztratím. Ještě nikdo se ke mně nechoval tak laskavě jako ona. Probouzela ve mně zasuté sebevědomí, dodávala mi odvahu a povzbuzovala mě, kdykoliv jsem si nevěřila.

„Stůj si za svým,“ domlouvala mi jemně. Jenže jak jsem měla poznat, co je doopravdy ? Všechno, co patřilo mně, bylo zároveň tak trochu těch druhých. Ani moje děti nebyly jenom moje. Dělila jsem se o ně s jejich otcem, s mými i jeho rodiči. Kdo z nich ví nejlíp, jak je vychovávat?

„Každý má svůj kousek pravdy, jenže ti ostatní ji prosazujou, kdežto ty ustoupíš. Přitom ta tvoje není o nic horší než jejich, naopak,“ tvrdila Michaela. Podněcovala mě ke krokům, k nimž bych se sama nikdy neodvážila. Jen díky ní jsem začala studovat při zaměstnání, abych získala maturitu. Přesměrovala můj život a pak z něho zmizela, aniž bychom se rozloučily. Aniž bych jí vyjevila, co pro mě znamenala.

Na konci školního roku kurzy džezgymnastiky skončily. Přinesla jsem Michaele nejdražší a nejkrásnější kytici, jakou jsem si mohla dovolit. Vlastně jsem si ji dovolit nemohla, chybělo mi pak na nákup, ale copak záleželo na květáku a bramborách? Při loučení jsem ji políbila na tvář, na tu pečlivě pěstěnou a přitom tak přirozeně krásnou tvář. Nelibovala si ve vyumělkovanosti, fialové nehty byly jediným výstřelkem na jejím decentním zevnějšku. V té době to opravdu byla výstřednost. Nehty tenkrát zářily červeně nebo rudě, leskly se krémově růžovou, maximálně na nich jiskřily zlaté třpytky. Fialové nehty neměl nikdo. Michaela je nosila s úplnou samozřejmostí, jako by je měla od přírody, jako by se s nimi narodila. Byla to barva severního nebe, na němž dohasíná polární záře. Nikdy jsem takové nebe neviděla. Nikdy jsem nebyla severněji než ve Šluknovském výběžku, kde máme chalupu, avšak díky Michaele znám víc, než mi umožňují zkušenosti.

Odloučení mě zbavilo ostychu, který jsem k ní chovala a který mi bránil připustit si plnou pravdu. Teď nás dělily dva měsíce prázdnin a já se nemusela hlídat a obávat prozrazení. Otevřela jsem všechny dveře a můj život prostoupil jas vzdálené polární záře. V práci se podivovali, jak mi to sluší a dobírali si mě, že jsem zamilovaná. „Dobře děláš, holka, žijeme jen jednou,“ šeptala mi spiklenecky starší kolegyně. Prohlížela jsem se pak na záchodě v zrcadle a nepoznávala se. Měly pravdu. Byla jsem zamilovaná a krásná.

Po prázdninách jsem vypravila děti do jeslí a školky a sama se šla přihlásit na džezgymnastiku pro ženy. Úřednice v kanceláři kulturního domu mě přijala všedními slovy. Všechno se zdálo až příliš obyčejné, ale byla to jen slupka. Ta brzy praskne a vyklube se rajský plod. Na první hodinu jsem přicházela se staženým hrdlem. Nemohla jsem se dočkat, až ji uvidím a zároveň jsem se toho setkání bála. O samotě a s odstupem se všechno jevilo zřetelné. Teď, téměř tváří v tvář skutečnosti, jsem najednou váhala. Nepropadla jsem svému bláznovství? Co když se mi jen něco zdálo? Skoro se mi ulevilo, když nás v tělocvičně uvítala nová cvičitelka, energická a usměvavá Eva. Michaela se prý odstěhovala a vede hodiny jinde. Na víc jsem se nevyptávala.

I když jsem Michaelu přestala vídat, její obraz ve mně pořád jasně zářil. Občas jsem při běžných pochůzkách zbystřila pozornost. Co když sem zavítá něco zařizovat? Potkám ji, vzpřímenou ženu zahalenou světlým plédem, jak zamyšleně kráčí mezi paneláky. Nebudeme si muset nic vysvětlovat… Když někdy doma zazvonil telefon v nečekanou dobu, napadlo mě – co když je to ona? Nebyla. Život šel dál a polární záře nad mou hlavou pomalu pohasínala.

Po létech jsme byli s manželem navštívit tchána v ústavu nevyléčitelně nemocných. Na lavičce v zahradě seděla strnulá hubená žena. Kolem hlavy jí poletovaly popelavé vlasy, pohled upírala skrz nemocniční zeď, skrz les, který se táhl za tou kamennou zdí, k severu. Umírala tady touhou po skelně ledových krách a jiskření sněhových plání. Kloubnatou rukou si přidržovala u krku župan. Ta ruka měla barvu zimní krajiny, když slunce sklouzne za obzor a zůstanou mrtvé namodralé stíny. V porovnání s průhlednou, našedlou kůží vypadaly její nehty ještě fialovější než dřív.

Působila tak nepřístupně, že jsem se neodvážila ji oslovit. Mlčky jsem prošla kolem její lavičky. Poznala mě – nepoznala? Snad jsem pro ni neznamenala víc, než částečku nenáviděného světa plného nepochopení. Předčasně zestárla uzamčená v mauzoleu se svými mrtvými ideály. Za jeho zdmi se rozkládal teplý a šťavnatý kraj, v němž nebyla ochotná žít nebo to nedovedla. Já jsem v něm byla zrozená a patřila jsem do něho. Číhaly v něm propasti, ale můj soucit je zaléval jako voda, takže z nich vznikala jezera. Hluboká a krásná jezera. Michaela neznala soucit s druhými ani sama se sebou. Nemilosrdně se bičovala touhou po nedostižném, ani ta však nešla od srdce. Byla to spíš křeč. Odmítala, i když dávno zapomněla proč. Odmítala ze zvyku, protože už neuměla jinak. Nenašla nikoho, kdo by ji vzal za ruku a zavedl tam, kde jí bude dobře. Možná o to ani nestála. Byla mrtvá dávno před tím, než zemřela doopravdy. Sníh slezl, barvy zpopelavěly, avšak slunce se neukazovalo. Zůstala bezbarvá krajina zmrzlých kráterů.

Kolem lavičky utíkalo dítě. Zakoplo, natáhlo se a rozplakalo kousek od ní. Nezvedla se, nepřispěchala mu na pomoc ani se nerozhlédla po jeho rodičích. Jen si nevraživě přitáhla župan blíž k tělu, aby k ní ten pláč nedolehl. Svět je plný neštěstí. Na to její jsem nestačila, zato chlapečkovi jsem pomohla vstát a odvedla ho k matce. Mé vlastní děti zrovna prožívaly věk vzdoru a odmítání všeho, co pocházelo od rodičů, s výjimkou jídla a kapesného. Michaela na tom byla podobně. Celý svět byl pro ni nepřijatelný, zavrhovala ho se vším všudy, vylévala vaničku i s dítětem. Moře vody, severní ledový oceán plný utonulých dětí…

Nepřekvapilo mě, když jsem se dověděla, že zemřela na nevyléčitelnou nemoc.

Bylo by spravedlivé, aby po smrti potkal člověk všechno, čeho se mu v životě nedostávalo. Přála bych si to kvůli Michaele, ne kvůli sobě. Já jsem od života dostala víc, než jsem čekala. Čas hrál pro mě, přinesl mi zrání, úrodu a útěšnou sklizeň. U ní to bylo naopak. Čas opotřebovával a bořil to, na čem si zakládala. Byl jejím nepřítelem, nedokázala se s ním vyrovnat. Vzdorovala mu, a když cítila, že dochází i na ni, raději sama sebe zatratila. Jediné, co obstálo, byly nehty. Zůstávaly stejně krásné, lesklé a dokonalé jako v dobách, kdy ještě doufala, že taková vydrží i ona. Krášlívaly ji v tělocvičně, v bazénu a nakonec s nimi stanula i na prahu věčnosti.

Na všechno už bylo pozdě. Nikdy se nedozví, čím pro mě byla, neoplatím jí její dobrodiní. Na věky jí zůstanu dlužná. Tolik jsem se tím trápila, až mě přece něco napadlo. Možná to byla hloupost, ale nějak jsem uctít její památku musela…

Na pultě v parfumerii se leskla paleta lahviček všech odstínů červené, růžové až po fialovou, kterou nikdo nebral. Byl to obřad, jako když si malá holčička poprvé troufne koupit vlastní lak, aby ze sebe udělala dospělou. Nikdy před tím jsem si nehty nelakovala. Neměla bych začít nějakou nenápadnější barvou? Abychom si já i moje okolí zvykli. Co tomu řekne manžel a děti? Nebudou mě z něčeho podezírat? Jenže právě v tom to vězelo! V té odvaze jít si za svým bez ohledu na odsudky.

„A už mi to zůstalo. Nosím ty nehty jenom kvůli ní. Na její počest, i když mi tolik nesluší.“ Paní Slávka si bříšky prstů druhé ruky pohladí svůj fialový talisman. „Jsou odolné, vidíte? Vydržely i dnešní směnu.“

„My taky,“ dodá piják, když se zdrchaná parta ubírá k přistavené dodávce, ale měl jsem na mále. I ti spořádaní se po osmihodinovém maratonu sotva vlečou. Povídání paní Slávky se k nim snáší jako pápěří z jiného světa. Zajímavá historka, i když trošku moc složitá po tak únavné práci… Taky by rádi přispěli do ticha něčím milým, ale nic je nenapadá. Před očima se jim promítají krabičky, které celý den polepovali etiketami. Tisíce a tisíce balíčků putujících za nenasytnými zákazníky. V autě na ně padne otupělá úleva – pro dnešek je to šťastně za námi! Vyloví svůj svět zakletý do mobilu a rozběhnou se po důvěrně známém území plném novinek a přátel.

Moc pěkný příběh,“ prohlásí za všechny paní Irina. Protože správná učitelka, jakou Irina ve své vlasti na mou duši byla, musí umět pochválit. A tohle vyprávění pochvalu bezesporu zasluhuje.