FRANTIŠEK UHER
Jsou básníci, kteří směřují vytrvale vlastní cestou jako poutníci za vzdálenou jasnou hvězdou, důvěrně znajíce její kořeny a smysl záře. Bez patosu, bez okázalých gest, bez jalové mnohomluvnosti, s úctou ke štědrosti a hravosti českého jazyka. Takovým je Miroslav Kubíček, zanechávající v české poezii výraznou stopu od prvotiny Dny slunci (1963), přes tucet sbírek k té nejnovější, nazvané PNUTÍ (Oftis 2018, 96 stran, s konzistentními ilustracemi svého „dvorního“ ilustrátora Václava Smejkala).
Poezie Miroslava Kubíčka vyrůstá z obrazů a historie krajin jeho života. Ohlasy dětství prožité v kamenickém kraji pod Lipnicí (rodák z Dolního Města) prolínají s dlouhými desetiletími, bezprostředně spjatými s radostmi i strastmi Jeseníků.
Šetří slovy, nešetří originálními básnickými obrazy. Mateřský jazyk je mu nástrojem, na který vyluzuje ryzí krystaly čistých tónů, tu lehce melancholických, tu vizionářských, prostých jako samotný život skromných lidí ze společenského podhůří. Neboť právě ty Kubíčkovy verše oslovují a snad i cudně oslavují. Je v tom vůně dávného domácího chleba, průzračnost pramenitých vod, tíha kamenů v dlani i volnost ptačího letu, čirá jitra i malebné večery kontrastují s ozvěnami nepohod a odeznívajících bouří. Básníkův soukromý svět dostává širší dimenzi, získává obecnou platnost bezprostředností básnického svědectví o podstatě lidské existence ve všech mnohavrstevných podobách.
Charakteristickým rysem Kubíčkových veršů je pevná struna souznění s krajinou a jejími obyvateli. A pokud zazní ohlasy hledání, převažuje dominantní křehký postoj básníka zralého věku, převažuje hledání ztraceného nad skeptickým hledáním nových obzorů. Rezonuje v tom střípek stesku i ostrá hrana střepu, jako kdyby ve známém prostoru poutaly především vlastní stopy. O to výrazněji zazní mužné postesknutí nad odvátými hodnotami (báseň Občasí), zatímco báseň Druhá výzva dostává barvu mementa: nebude jinak / nepodám ruku strachu.
A ještě něco z básně Po kamení, která působí jako maják na pobřeží básníkova života: …každý kámen ohmatá / kalnatá pole září slídou / potěcha žila s bídou a následné z kamene výzva vychází / kameni přicházím.
Sbírka je rozdělena do dvou svébytných pasáží. Po úvodní Žít tíž tíž žít dostávají
tlumenější, jímavější, místy až dojemnější hobojovou melodii básně v próze nazvané Ladění vod. Zajisté ohlédnutí, trochu krédo, nesporně i vyznání a rozhodně výzva k zamyšlení. S úctou připojme ještě jeden (šrámkovsky znějící) citát: Stačí se zaposlouchat. Ještě zní. Vskutku! Stačí „zaposlouchat se“ – začíst se do Kubíčkových veršů.
Sbírka vyšla v regionálním nakladatelství, proto sotva dojde zaslouženého širšího ohlasu a uznání, Kubíčkova poezie je však živou vodou, protékající všemi řekami, potoky a potůčky našeho domova.