NORBERT TOMÁŠ
Ptal se mě známý, který je zblázněný do železnic od koněk až po extrémní dráhy dneška, ptal se mě, jestli jsem náhodou neviděl americký Rychlovlak, který vysílala v letošní okurkové sezóně veřejnoprávní ČT 2; a co že tomu dokumentu říkám.
Americký film jsem náhodou viděl a žasl.
Sympatický mašinfíra toho zatím jediného vlaku, který jezdí ve Spojených státech rychlostí nad 200 km za hodinu, hrdý na to, že může řídit ten „tryskáč na kolejích“, svěřoval se tam, jaký to „úžasný zážitek“ jízda jeho rychlovlakem skýtá. „Úplně cítíte to vzrušení.“ Nešetřil přitom ani čísly. Vlak, který vozí „důležité lidi, kteří mají důležitou práci“ (a ne nějaký plebs), mezi Washingtonem a Bostonem a zastavuje mimo jiné v Novém Yorku, urazí těch 640 km za 6 hodin 43 minut. To je, o tom nadšený strojvedoucí Amtraku pomlčel, průměrná cestovní rychlost 100 km za hodinu, k níž se už ve třicátých letech blížila na trati Bratislava-Praha naše kopřivnická Slovenská strela; začínala průměrem 91 km/hod. a zvýšení na 100 km/hod. bylo podmíněno úpravou tratě. Pokud na některých úsecích americký rychlovlak „evropského typu“ (každá z 35 souprav za 25 milionů dolarů) se řítí skutečně rychlostí až 240 km/hod., znamená to, že na jiných úsecích se naopak loudá jako nějaká naše lokálka.
Dokument cudně pomlčel o tom, zda je těch 35 rychlovlaků mezi metropolí a slavným univerzitním městem vyrobeno v USA, nebo prostě jen nakoupeno ve staré dobré Evropě jako tolik učenců, fotbalistů, hokejistů a jiných hvězd. Zato jsme se dověděli, že se na trati postupně mění dřevěné pražce za pražce z oceli a z betonu, a ty že vyrábí náramně sofistikovaně americká firma, což doloženo i působivými záběry ze zmíněné výroby. Ovšemže ani slovíčko o tom, že se původní pražce povyměňovaly za železobetonové, trvanlivější, spolehlivější, vyšší rychlosti dovolující už dokonce i na některých vedlejších tratích jinde, ku příkladu na málem už odepsané venkovské trati, u níž bydlí můj známý ctitel a znalec železnic; kdysi prý ty koleje postavili pro cukrovary a další podniky dnes už zlikvidované nyní vozí do krajského města a zpět školáky, zaměstnance a důchodce, dosud neporažena autobusy.
Pro českého diváka působil „jako z jiné planety“ ne ten americký rychlovlak, ale jeho řidič, který zřejmě neslyšel o tom, že v Evropě, nejprve ve Francii, jezdí rychlejší TGV už od šedesátých let minulého století, že v Japonsku dosahuje šinkanzen dávno už daleko vyšších průměrných rychlostí a že v Číně za tři roky vybudovali železniční spojení mezi Pekingem a Šanghají s cestovní rychlostí 320 km/hod., a mohli by tam jezdit až 380 km/hod., ale to by přišlo příliš draho. Zajímavý je taky čas obratu soupravy. Aby byl ten čas co nejkratší, americký Rychlovlak se nemusí obracet, má totiž (divme se!) kabinu strojvedoucího na obou koncích vlaku (jako italské a naše Pendolino), a tak už po necelých čtyřech hodinách může jet vlak zpět. V Japonsku se úklid a dokonce i otočení sedadel do směru jízdy zvládá za sedm minut.
Chudák užaslý mašinfíra je upřímně zamilován do místní jedinečnosti a je na ni pyšný; doposud se k němu neprodrala hustou sítí amerických médií zvěst, že po Evropě a po Asii už pádí daleko rychlejší rychlovlaky na neuvěřitelně mnoha tratích a nejsou jen pro „důležité lidi“. Jistě by si to mohl zjistit, žádná železná opona mu v tom nebrání, žádná cenzura ho neizoluje, ale proč by se namáhal a pídil po tom, jak to chodí, totiž jezdí za americkými humny, totiž břehy? On si prostě spokojeně žije, má pevně v rukou svůj zázračný rychlovlak a mainstreamovými médii své země je udržován v přesvědčení o jedinečnosti svého světa; prostě v jistotě, že America je first i v tom, v čem je vlastně děsně pozadu.
K jeho a nejen jeho (též scenáristově, režisérově, producentově a distributorově) domnělé jistotě se Amerika nedostala až za svého dnešního prezidenta a jím svedena; přesně naopak: chvílemi pronikavě vidoucí a cítící prezident heslem America first vsadil na pevně zakořeněnou mentalitu většiny, pohodlně přesvědčené o americké nadřazenosti vždy, všude a ve všem.
A ví, že chce-li uskutečnit aspoň část svého snu o vzkříšení své země, tragicky zadlužené, nezbývá mu než neustále lavírovat mezi tím, co spolehlivě zabere u jeho voličů, co však vidí a cítí hodně jinak a hlavně podle čeho se pokouší jednat. A tak halasně hlásá America first, ale přitom se pokouší vyjednávat ve světě pro ni, co se ještě snad vyjednat dá; to je také celé tajemství jeho překvapivě protichůdných výroků, jeho jakoby „přeřeknutí“, jeho obratů na čtyráku, jeho zdánlivé nevypočitatelnosti.
Spolehlivě zaběhnuté a stále ještě zabírající naparování – na rozdíl od dojemně se naparujícího mašinfíry expresu na východě Států a jemu podobně chvástavých postkovbojů, jací natočili Rychlovlak – toliko hraje; patrně proto, aby se pokusil v zákulisí nepozorovaně prosadit střízlivější svou.