VĚRA BERANOVÁ

Na podzim letošního roku bychom měli vzpomenout na jednu z nejvýznamnějších osobností kulturního života druhé poloviny minulého století, literárního kritika a teoretika Jiřího Hájka (17. 7. 1919 Pacov – 13. 10. 1994 Praha). Je to tedy již 24 let, kdy zemřel a tak každým rokem ubývá pamětníků, kteří se s Jiřím Hájkem osobně setkali, kteří měli možnost s ním diskutovat, popřípadě měli možnost s ním souhlasit či nesouhlasit.

IVO FENCL

Chodívám okolo Západočeské univerzity a ani jsem nevěděl, že ji vystudoval taky Milan Kohout (*1955). Ten, pravda, získal zrovna tak diplom vysoké umělecké školy v Bostonu (1993) a přes deset let vyučoval na takzvané TUFTS univerzitě (taktéž Boston), na Massachusetts College of Art a na New England Institute of Art. Ještě než byl Státní bezpečnostní vypuzen z Československa, podepsal jako příslušník druhé kultury Chartu 77. Bydlil několik let v Rakousku, ale pak získal americký azyl. Ze Spojených států se nicméně vracívá – do Francouzské 41 v Plzni – a mnohé mi o něm za dlouhých večerů vyprávěl někdejší ředitel Galerie tohoto krásného města (té na rohu Náměstí Republiky) magistr Václav Malina.

PAVOL JANÍK

Už som neraz písal o otázke suverenity (zvrchovanosti, nezávislosti, samostatnosti), teda ničím neobmedzenej moci, ktorou sa očividne môžu vyznačovať len silní hráči na globálnej šachovnici. Medzinárodné právo je totiž vymožiteľné jedine silou a štáty, čo ňou nedisponujú v dostatočnej miere, sa musia vždy podriaďovať geopolitickým gravitačným poliam rozhodujúcich mocenských centier. V tomto zmysle treba vnímať aj naše dejiny – od čias Habsburského impéria po jeho rozbitie, od krušných chvíľ Mníchovskej dohody a Viedenskej arbitráže po nasledujúce peripetie II. svetovej vojny, od povojnového obnovenia Československa po jeho opakované podriadenie Moskve (potvrdené nielen 25. 2. 1948, ale aj 21. 8. 1968), od federatívneho usporiadania nášho spoločného štátu po jeho rozdelenie, od vstupu do záujmovej sféry Washingtonu po neznámu budúcnosť, ktorú dnes nemôžu presne predvídať ani najrenomovanejší autori strategických analýz a prognóz.

ZDENĚK HRABICA

Kolik šmoků se opakovaně pokusilo v posledních desetiletích zcela zašlápnout prof. Zdeňka Nejedlého. Čím vším byl užitečný a čím byl především ostudný. Kolik dobra – avšak hlavně kolik zla se dopustil.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Naštěstí to není tuzemec. Tvrzení o špatnosti jsem si jako literární laik vypůjčil z názvu článku, který spatřil světlo světa v jednom našem deníku (24. 8.) a jmenoval se – Na Čapkovi je všechno špatně. Ne, já si to vůbec nemyslím, protože je to nehorázná lež! Jsem přesvědčen, že náš spisovatel Karel Čapek byl rovněž velkým trnem v očích sílícího německého fašismu v 30. letech minulého století. Zajisté, že každý člověk, třeba i na celém světě uznávaný literát, v některém svém díle nemusí zazářit naplno. Jenže pořád hodně jeho knih i po letech neustále ochutnává tiskařskou čerň.

JIŘÍ JÍROVEC

Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.

George Orwell

My lidé jsme si všichni si rovni. Správné pravidlo ale musí mít výjimky, jinak by to byl boží zákon. My civilizovaní tedy stojíme nad negry, kozomrdy, rákosníky, čmoudy, bezdomovci, cikány a rozvraceči našich hodnot, které známe pod kolektivním jménem migranti.

BŘETISLAV KOTYZA

Odpověď na otázku je v rovině Nobelovy ceny za literaturu. Samotný William Shakespeare musel by napsat nový titul velmi dramatického, velmi primitivně směšného, velmi tragického obsahu. Zcela určitě se však silné a lidsky vyzrálé politické osobnosti s vizí v dějinách vyskytovaly. Zákonitě: lidstvo se doposud vzájemně nevybilo, i přesto všechno, co vidíme dnes kolem sebe.

PETR MUSÍLEK

Vosí hnízda

Byl les a v lese vosí hnízda

Když ses jim vyhnul bzučely jen skromně

STANISLAV ZEMAN

Sukces

Rudou vlajku porodila svazačka

Znásilněna disidentem