ALENA VOLKOVÁ

Připomeňme si názvem recenze nového detektivního románu Michala Fiebera (pod pseudonymem se skrývá spisovatel, novinář, básník a dramatik Jaroslav Čejka, nar. r. 1943 v Praze) dlouhou tradici českého detektivního žánru i jeho nejslavnější představitele, kupř. V. Erbena, E. Kačírkovou, H. Proškovou, K. Štorkána, F. Uhra, E. Vachka, ale i spisovatele vážného žánru, kteří si tak říkajíc odskočili; máme na mysli L. Fukse a O. Koska (Mrtvý v podchodu). Ze slovenských autorů jmenujme spisovatele publikujícího pod pseudonymem Dominik Dán (naposledy vydané romány Mucholapka a Kořeny zla), jehož detektivky nabývají u nás (v českých překladech) na stále větší popularitě.

Fieberovo SLEPÉ OKNO vyšlo v edici Původní česká detektivka, navazující na proslulou edici Smaragd (Brno: Moba, 2018, 286, ISBN 978-80-243-8074-2). Jeho hlavní postavou je opět exkomisař „mordparty“ Karel Houdek, nyní už pouze plnohodnotný důchodce řešící své zdravotní i osobní problémy, neboť neshody s manželkou vyvrcholily jejím odchodem „od stolu i lože“ (do Plzně) a následným rozvodem. Exkomisař se ovšem vždy může spolehnout na spolupráci se svými bývalými kolegy, hlavně se svým bývalým podřízeným a nyní komisařem Richardem Tesárkem. Ti dva se stále ještě obšťastňují mnohými slovními hříčkami, majícími v české literatuře dlouhé tradice (za všechny uveďme příklad ze str. 32: „Tak co je novýho?“ „Novej Bydžov, Novej Knín a Nový Strašecí…“)

Doplňme, že i v této knize autor prokazuje nejen brilantní znalost slovní zásoby mateřštiny, ale i schopnost obohacovat ji půvabnými novotvary slov i slovních spojení nesporně „lidové“ provenience (srov. „babišenka“, str. 233).

V textu také připomíná (a samozřejmě nejen zde) i svou celoživotní zálibu v rybářství: „Poslední dobou se cítil dost opuštěný, ale s touhle jikrnačkou by se třít nechtěl, i kdyby byla poslední na celém světě.“ (str. 207) Poslední souvětí knihy ovšem napovídá, že i s tímto si exkomisař – stále ještě „chlap“ – dokáže poradit: „Nadarmo se neříká, že naděje umírá poslední.“ (str. 286)

Jiný příklad exkomisařovy repliky dokazuje, že autor stále zaujímá kritický postoj k dnešní společnosti, nejednou výrazně (lexikálně) satirický: „Konečně, můžeš mít pravdu. Třeba je to slavný tržní hospodářství opravdu jen o tom, že každý trhne, co může.“ (str. 70) V kapitole 8 (na str. 233) „obohacuje“ čtenáře o znalost reálií nejen pražských příměstských obcí: „Do svého bytu v obci Nupaky na pražském Zápraží, které neřekl jinak než Zahalená vesnice, protože původně malou vesničku Ladova kraje zahalil v posledních dvou desetiletích železobetonový závoj nejrůznějších logistických hal, se dostal až večer.“ Exkomisař se také řídí – dle vlastních slov – „oblíbenými hesly minulých let“, kupř. „Postav se k práci tak, aby se i druzí měli kam postavit!“ (s. 148) Jemně ironický nádech dodává těmto „socialistickým“ sloganům nadčasovou platnost.

Máme-li představit hlavní motivy knihy, vycházející podle autora „ze skutečnosti“, byť „její postavy jsou většinou smyšlené“, připomeňme si již zmíněné zdravotní problémy exkomisaře, jež jsou očního rázu. Léčí se v Oftalmologickém centru Makula, v němž byla zavražděna první oběť – novinář Josef Hlína. V souvislosti s tím se kriminalisté začnou zajímat i o majitele zdravotního zařízení, dr. Tomáše Tučka, který později také umírá.

Postupně se odhaluje politické pozadí případu, hovoří se o tzv. bílých koních při privatizaci nemocničních zařízení („Kolem privatizací už bylo přece špíny! Vždyť z toho – i když nejen z toho – žil i ten pořad Stíny Josefa Hlíny.“, str. 64), analyzují se rodinné vztahy…

Není nouze o překvapivé zvraty a peripetie děje: zde máme na mysli postavu Charlotty Zatloukalové; jde o bývalou vězeňskou psycholožku, také ovšem velmi originální a živou, chtělo by se napsat sympatickou, bohužel už tělesně postiženou starou dámu. Zajímavě prokreslenou postavu představuje i její sousedka, paní Kukačková, o které autor tvrdí aforisticky, že dávala přednost „zdravému pohybu na zdravém těle /…/“ (s. 209)

Mimochodem – příběh se rozvíjí tak povlovně a uvážlivě, že autorovi zbývá čas na důkladný popis prostředí i okolností děje, rovněž na výstižnou charakteristiku postav.

Jako v každé správné detektivce „mordparta“ za vydatného přispění exkomisaře odhalí vraha a příčiny vraždy, ale to nechť si čtenář přečte sám. My doplňme, že exkomisař mezitím řeší i své vážné problémy s degenerací oční sítnice užíváním drahých preparátů, ke zbytnělé prostatě se přidal také těžký zánět průdušek, v důsledku čehož jeho „ranní exhumace“ trvá „čím dál delší dobu“ (str. 18). Spisovatel mu ovšem (i sobě) dopřeje radost několika dny volna, kdy se exkomisař účastní letních závodů v přívlači na Vysočině.

Tím chceme naznačit, že do hlavního detektivního příběhu jsou vloženy ještě dva další, obsažené v Intermezzech 1 a 2. V prvním – během oněch závodů – Karel Houdek vypátrá vraha populárního herce, druhé se odehrává v lázních, kde si exkomisař „kurýruje“ své zdravotní neduhy. Zkušený autor je do příběhu vložil snad proto, aby poskytl čtenářům „krátký oddech“, možná i proto, aby využil několika nápadů, které se do fabule jinak moc nehodily.

Zmiňujeme-li se o kompozici knihy, nemůžeme neuvést, že se v ní zcela otevřeně uplatňuje intertextualita, když názvy všech kapitol jsou doslovnými citacemi, popř. parafrázemi názvů slavných knih, divadelních her či filmů detektivního žánru. Autor prokazuje svůj zájem a znalosti kriminalistické problematiky i jinak, kupř. na str. 69 v pasáži o britské kriminalistice.

Máme-li knihu stručně zhodnotit, musíme uvést, že je dějově poměrně zajímavá, jazykově vytříbená a originální, určitě zaujme nejen čtenáře klasické detektivní literatury, nýbrž i toho, kdo „nehltá“ jen příběh a „nepřeskakuje“ popisy a vnímá jazykovou komiku.

Dobrou práci odvedla i odpovědná redaktorka nakladatelství MOBA.