Básník a spisovatel Jaroslav Čejka oslavil 26. října 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme.

JAROSLAV ČEJKA

Narodil jsem se necelé dva roky před koncem války. Ale už v létě 1948 jsem začal chodit na ryby a v roce 1958 za holkama. V osmašedesátém jsem začal strkat nos do politiky a po osmasedmdesátém vydávat knížky. Jenže roku 1988 jsem udělal krok do neznáma, po kterém o rok později následoval rychlý sestup. Ten se leckomu mohl jevit jako pád a někteří lidé, zejména pak novináři, mě předčasně zařadili mezi poražené.

Jenže já se jako poražený necítil. Můj sestup byl svým způsobem zajímavější než předchozí výstup, mé následné prohry byly inspirativnější než dřívější vítězství a život dole se ukázal být sice těžší než život nahoře, ale naštěstí také zábavnější. Své největší ryby jsem chytil, nejlepší knihy napsal a nejhezčí chvíle zažil až po padesátce. Někomu tak mohu připomínat silničního cyklistu, který se připletl do hromadného pádu, takže do cíle dobíhá jen po svých, za potlesku jedněch a pískotu druhých.

Ale ani tak jsem si nikdy nepřipadal jako poražený. Vždycky jsem se cítil a dodnes se tak trochu cítím jako hrabalovský vítěz! Akorát že jsem byl jednou dole, pak zas nahoře a jindy jsem jen balancoval mezi nebem a zemí.

A tak jsem také nazval tři části své „puzzle story“ Magická setkání, kterou vydává brněnské nakladatelství KMEN: Nahoře, Dole a Mezi nebem a zemí.

Úryvek ze zmíněné knížky teď nabízím čtenářům LUKu. A také pár jedovatých aforismů. Snad nikoho neotráví. Ale i kdyby ano, nejde o žádný smrtelný jed a na trhu je dost protijedů!

Spolujezdec

…Doktor Stárek chtěl být v Brně, kde ho ráno čekalo stání u krajského soudu, nejpozději do deseti večer. Měl v plánu povečeřet v restauraci hotelu Blaník, kde si telefonicky rezervoval jednolůžkový pokoj, a pak si chtěl dát u baru pár panáků skotské whisky, které dával přednost před rohypnolem. Navíc jezdil v noci radši než ve dne, protože ho nerozptylovala okolní krajina ani billboardy, kterými byla dálnice obsypaná jako růže mšicemi. Noční jízda, kdy byl menší provoz, mu připadala mnohem bezpečnější a méně únavná.

Jenže ani ne dvacet kilometrů za Prahou padla na D1 mlha hustší než kouř z dýmovnice, takže musel snížit rychlost z policií tolerovaných sto čtyřiceti kilometrů za hodinu na pouhých sedmdesát. Rozmrzele si pomyslel, že takhle bude rád, když bude v Brně v jedenáct, tedy v době, kdy hotelová kuchyně bude už nejspíš zavřená, načež ho napadlo, že za daných okolností bude možná nejrozumnější zastavit někde u pumpy, doplnit do nádrže octavie s turbodieselovým motorem naftu a dát si nějakou tu polévku, nebo aspoň sendvič a kafe. A protože doktor Stárek byl muž činu (už pět let měl vlastní advokátní kancelář s prokuristou a sekretářkou, co svého času vyhrála soutěž Miss mokré tričko, takže se musel umět otáčet), svůj nápad uskutečnil hned v nejbližším motorestu, který byl u čerpací stanice Střechov na padesátém druhém dálničním kilometru.

Zvláštní bylo, že v motorestu nebyla kromě otrávené obsluhy za pultem živá duše. Na doktora Stárka z toho sedl podivně tísnivý pocit, a tak si nakonec dal jen zapečený toust a dvojité espreso v uzavíratelném kelímku, aby si tu první pomoc mohl aplikovat v bezpečí svého auta, které po natankování a zaplacení u pumpy zaparkoval na dobře osvětleném a rovněž prázdném parkovišti, kam teď ovšem vinou husté mlhy skoro nedohlédl, přestože to bylo sotva padesát metrů.

Jenže ani venku ho ten tísnivý pocit neopustil. Několikrát se kolem sebe rozhlédl, ale nikde nikdo. Došel ke svému autu, položil kelímek s kávou na jeho střechu (stejně ho už pálil do prstů) a sáhl do kapsy pro klíček od vozu. Sklouzl přitom očima k okénku a doslova ztuhl. Na sedadle spolujezdce seděl neznámý chlap.

Doktora Stárka okamžitě napadlo, že asi zapomněl auto zamknout, nebo že jeho dálkové ovládání selhalo (třeba vinou té mlhy, která by se dala krájet jako čerstvý ovčí sýr) a že toho využil nějaký drzý stopař. Když dospěl v myšlenkách až sem, srdce se mu málem zastavilo. Co když je to některý z těch imigrantů, co se teď valí do Evropy z muslimských zemí jako kobylky?! Jeho šedivý plnovous by tomu docela nasvědčoval. A tak místo klíčku vytáhl z kapsy mobil, aby vytočil, vlastně vymačkal tísňové volání.

Ale v tu chvíli se chlap ze sedadla spolujezdce naklonil nad sedadlo řidiče, natáhl ruku, otevřel dveře auta a řekl: „Smím-li vám radit, tak nikam nevolejte, bylo by to zbytečné. Stejně byste se nedovolal. Není tu bohužel signál.“

„Co je to za nesmysl?“ vyhrkl doktor Stárek. „Já už tady telefonoval mockrát.“

„Jindy možná ano,“ řekl vousatý vetřelec, „teď ne. Asi je to tou mlhou, nevím. A omlouvám se, že jsem vám vlezl do vozu bez dovolení, ale ta mlha je zpropadeně lezavá a já tu čekám na nějaký stop už dobrou hodinu.“

Takže stopař, táhlo doktoru Stárkovi hlavou, tedy aspoň deklarovaný. A nejspíš Čech jak poleno, po nějakém přízvuku ani stopa. Aspoň že tak. Podezření na imigranta si tedy může škrtnout.

„No dobře,“ řekl po chvíli váhání. „A kam potřebujete?“

„Do Brna.“

„Do Brna? Tak to máme stejnou cestu. Aspoň mi to bude líp utíkat.“

Doktor Stárek nasedl, nastartoval a pomalu, s nejvyšší možnou opatrností vyjel z parkoviště na dálnici. Provoz na dé jedničce se v tu chvíli limitně blížil nule. Jako kdyby všichni řidiči svá auta raději odstavili, protože v takovém mlíku se může orientovat leda tak ryba, žába nebo netopýr – a to se říká, kdo ví jestli.

Chvíli jeli mlčky, protože JUDr. Stárek do mlhy, která mu připadala neproniknutelná jako houština českých paragrafů, doslova poulil oči, ale stejně mu to nebylo nic platné. I když měl zapnuté mlhovky, viděl s bídou tak na třicet čtyřicet metrů. Radši teď jel padesátkou, což bylo sice v rozporu s nejnižší předepsanou rychlostí, zato však v souladu s povětrnostními podmínkami a stavem vozovky, na které se mlha srážela a vytvářela tak vodní mikrofilm.

„Takhle nedojedeme do Brna ani do půlnoci,“ prohodil.

„Já nikam nespěchám,“ řekl vousáč a doktora Stárka napadlo, jestli náhodou nemá něco s hlasivkami, protože měl hlas podivně zastřený a skoro plechově znějící. To by mi ještě tak chybělo, abych od něj něco chytil, lekl se, protože ráno potřeboval být ve formě. V kauze, ve které zastupoval jistého vývozce zbraní, šlo o stovky milionu korun, čemuž by odpovídala, pokud by ovšem pro svého klienta spor vyhrál, i tučná, smluvně stanovená odměna.

„Znamená to, že jste jen tak na výletě?“ zeptal se Stárek, aby řeč nestála.

„Ne. Na výlety já nemám čas.“

„Takže jedete do Brna na návštěvu? Máte tam někoho? Nebo tam dokonce sám bydlíte?“

„Ani to ne.“

„Tak snad za sportem nebo za kulturou?“

„Já vám to, pane doktore, usnadním,“ řekl přestárlý stopař a doktoru Stárkovi zatrnulo. Odkud ví, že je doktor? „Vy byste mou cestu označil nejspíš za služební.“

„A to nemáte k dispozici služební vůz?“

„Nemám. Kdysi jsem míval koně, vlastně ho mám dodnes, ale v současné době ho raději nepoužívám. Na dálnici se s ním nesmí a jet po okresních silnicích či přes pole a lesy by mi trvalo zpropadeně dlouho… Přestože nijak zvlášť nespěchám, tolik času zase nemám. Zítra dopoledne mám v Brně jakési jednání. A navíc jsem už jízdě koňmo odvykl.“

Teď už doktor Stárek třeštil oči ne proto, aby něco viděl, ale proto, že jeho uši zachytily něco jako falešné tóny – řeč o koni, kterého jeho spolujezdec kdysi měl a vlastně ho má dodnes, a slova zpropadeně a koňmo. Kurva, kdo dneska ještě používá příslovce zpropadeně? A koňmo! Leda tak nějaký autor historických či ruralistických románů. Třeba jede do některého brněnského nakladatelství. Do Druhého města, Hosta nebo snad do Moby. Možná píše historické detektivky. Takže nejspíš do Moby.

A tak se s jistou hrdostí na vlastní dedukční schopnosti zeptal: „Vy budete asi spisovatel, ne? A co píšete? Snad ne historické detektivky?“

Jeho spolucestující si prsty pravé ruky beze spěchu pročísl svůj dlouhý bílý vous: „To se říct nedá. Spíš jsem pouhá postava z jedné z nejlepších českých fantasy, jaká byla kdy napsána.“

„Cože?“ Doktor Stárek se s despektem v hlase i obličeji naklonil ke svému spolujezdci a nechtěně tak na zlomek sekundy strhl volant doprava a zase zpátky. Auto šlo samozřejmě do smyku. Instinktivně dupl na brzdu a tím tomu ještě, jak byl z dětství zvyklý říkat, spařil čumák. Jeho stříbrná oktávka se chvíli pohybovala po mokré vozovce jako užovka, a pak zastavila v prostředním pruhu tříproudové dálnice.

„Buď zajeďte do odstavného pruhu, nebo radši jeďte dál, než do nás někdo narazí!“ poradil mu jeho spolujezdec.

„Nechcete to náhodou vzít za mě?“ zeptal se podrážděně Stárek, protože neměl rád, když mu do řízení někdo kecal, ale pak ho poslechl a znovu se rozjel.

„Nechci,“ řekl jeho spolujezdec. „Ani bych nemohl. Nemám řidičský průkaz.“

„A můžete mi aspoň říct, kdo vlastně jste? Zatím jste se mi ani nepředstavil, což byste možná měl, ne? Já se vám asi představovat nemusím, protože vy jste se mi nejspíš hrabal v palubní přihrádce a narazil tam na mé vizitky.“

„V ničem jsem se vám nehrabal,“ řekl Stárkův spolujezdec dotčeně. „A to, že jsem se nepředstavil, mi promiňte. Já za ta léta, co jezdím autostopem, nabyl dojmu, možná mylného, že stopaři se řidičům většinou nepředstavují. Aspoň po mně to zatím nikdy nikdo nevyžadoval. Ale budiž, jak si přejete. Jen vás prosím, abyste se věnoval řízení a nenechal se ničím vyvést z míry! Takže: mé jméno je Chval z Kozojed.“

„Cože?“ zeptal se už podruhé doktor Stárek, ale tentokrát už bez nějaké přehnané fyzické reakce.

„Slyšel jste dobře. Chval z Kozojed. A jsem zbrojíř rytířské družiny knížete Václava, které se běžně říká blaničtí rytíři.“

„To si ze mě děláte kozy, ne?“ zeptal se Stárek podrážděně. „Taky bych vás moh někde vysadit.“

„To jistě můžete, ale byla by to škoda. Pro mne i pro vás.“

„Pro mě? Proč pro mě?“

„K tomu se dostaneme. Pokud mě ovšem nevysadíte.“

Doktor Stárek bral stopaře zřídka. Když už, tak stopařky. A párkrát se mu stalo, že toho pak litoval. Tohle byl ovšem opravdu zvláštní případ. Je ten chlap zfetovanej, ožralej, nebo jen trpí bájnou lhavostí. No, ono je to prašť jako uhoď. Lepší bude nechat ho vykecat, aby náhodou nezačal být agresivní.

„Jak je ctěná libost,“ řekl sarkasticky. „Pokračujte, jestli chcete.“

„To vy jste chtěl, abych se představil.“

„Jasně, máte pravdu. Mea culpa, mea maxima culpa. Takže se jmenujete Chval z Kozojed a jste zbrojíř blanických rytířů. A na tu služební cestu jedete nejspíš do brněnské zbrojovky. Já to chápu, imigrační vlna přerůstá Evropě přes hlavu, a jestli Merkelová spolu s Bruselem prosadí ten svůj šílenej nápad s jejich povinným přerozdělováním, budeme tady mít v historicky krátké době tisíce muslimů rozdrážděných jako hejno sršňů. To bych já byl taky, kdyby mi někdo nabídl azyl na zámku, a pak mě chtěl proti mé vůli strčit do pastoušky v podzámčí. A na takové sršně s kalašnikovy, a navíc opásané výbušninami, by vám asi kopí, meče a sekery nestačily, takže potřebujete přezbrojit. Ale já bych řekl, že si děláte zbytečné starosti. Možná že nám z těch přistěhovalců bude ještě horko, ale že by nám bylo nejhůř, to asi ne. My máme za sebou tři sta let habsburské poroby, první a druhou světovou válku, německou i sovětskou okupaci, nás hned tak něco nezlomí.“

„Však už jsme taky měli párkrát pohotovost, třeba za třicetileté války, kdy české země ztratily přes třicet procent svého obyvatelstva, ale to nebylo nic proti tomu, co hrozí českému národu teď!“

Doktor Stárek byl humanista do morku kostí a tak si trochu pohrdavě odfrkl: „Bez urážky, pane Chvale, ale vy byste mohl jít do holportu s docentem Konvičkou nebo Tomio Okamurou… Takže jak, jedete do té zbrojovky, nebo ne?“

„Nejedu. Snad si nemyslíte, že čekáme v Blaníku na den s velkým dé jen se štíty, meči a sekerami? Nebo že jsme za těch bezmála dvanáct století modernizovali svou výzbroj jenom o husitské cepy, sudlice, pavézy a píšťaly. Či o předovky, se kterými to vaši předkové prohráli u Hradce Králové… Kdepak, můj pane, zatím co moji druhové většinu času tráví ve stavu hibernace, tedy v jakémsi zimním spánku, já musím držet krok s dobou. Já toho zas tolik nenaspím. Zato můžu říct, že máme ve výzbroji nejen ty vaše kalašnikovy, ale i děla, tanky, protitankové střely, semtex a tak podobně, ale to všechno je, popravdě řečeno, v jaderném věku k ničemu. Váš hlavní problém není v tom, že jsou vaši nepřátelé lépe vyzbrojeni. To jsou vaši spojenci také. Vám hrozí nebezpečí, že vymřete! A vašim spojencům jak by smet. Copak může přežít národ, který má porodnost ani ne půldruhého dítěte na rodinu? To je přece neslýchané!“

JUDr. Stárek, který nedávno oslavil čtyřicítku, ale byl pořád ještě bezdětný, protože se oženil se svou kariérou, se ušklíbl: „A co s tím jako chcete dělat?“

Jeho spolucestující k němu otočil hlavu a zkoumavě se na něj zahleděl: „A co myslíte vy?“

„Nemám tušení.“

„Tak já vám to tedy řeknu, ono se vám to stejně do rána vykouří z hlavy. Znáte to slavné heslo hippies ze šedesátých let minulého století, ne? Lásku, ne válku! Já jedu do genetického centra Masarykovy univerzity v Brně se vzorky spermatu všech blanických rytířů. Mám je v kufru vašeho auta v chladicím boxu. Přece jen tu existuje hypotetická možnost, že staletí hibernace mohla naše sperma nějak poškodit, i když to není příliš pravděpodobné. Ale pokud dopadnou laboratorní testy našich ejakulátů uspokojivě, odložíme já i moji spolubojovníci zbraně a vyrazíme na ně. A to tak, že s knížetem Václavem v čele!“

Doktor Stárek si po těch slovech bezděčně sáhl na čelo. Měl ho rozpálené jako keramickou varnou desku.

„A to jako na koho že vyrazíte?“

„Přece na bezdětné panny a nepočestné ženštiny, jakož i na vdané paní, které mají jen jedno nebo dvě dítka! Jestli se nám každému podaří obtěžkat aspoň tři ženy či dívky denně, bude to znamenat několik tisíc početí každých čtyřiadvacet hodin. My spát nemusíme, my máme naspáno do foroty. Takže za měsíc můžeme přivést do požehnaného stavu několik desítek tisíc žen ve fertilním věku. A oplodníme je geneticky prvotřídním semenem, protože my ještě nejsme poznamenáni civilizačními neduhy! V příštích dvou třech letech to může znamenat až milion porodů ročně k té zhruba stovce tisíc obvyklých partů, jak se nazývají latinsky, partů, ke kterým dojde i bez našeho přičinění. A pak nám můžou imigranti všech zemí políbit řiť!“

„Takže budete znásilňovat? Inu, že se tomu vůbec divím, to bylo přece ve středověku, a vlastně nejen ve středověku, právo či zvyklost všech vojsk.“

„Nebudeme znásilňovat. Budeme přesvědčovat slovem i skutkem. Ochotu k mateřství budeme totiž štědře honorovat ze svatováclavského pokladu, který máme naštěstí pod kontrolou.“

„Aha, a co interrupce? Na to jste nemysleli, co? Většina těch těhotných, které nebudou vědět, s kým si to vlastně uhnaly, shrábnou honorář, ale pak půjdou na abort, jak se latinsky nazývá potrat… Já totiž taky umím latinsky, víte?“

„Vím. A právě to bude vaše starost. Proč myslíte, že jsem si přisedl zrovna k vám. To své zítřejší soudní projednávání nějaké zbrojařské pře pusťte z hlavy! Přece nebudete parazitovat na obchodech se smrtí. Vy místo toho urychleně připravíte podání k Ústavnímu soudu, ve kterém napadnete interrupční zákon jako křivou právní normu, která je de facto v rozporu se Základní listinou lidských práv a svobod, kam patří především právo na život. Tedy i právo počatého dítěte! Ale nebojte se, nebudete na tom škodný. Kromě toho chladicího boxu s rytířskými ejakuláty vezete vzadu i kopu stříbrných grošů a ta může být vaše. Víte vy vůbec, jakou mají dnes stříbrné groše z doby knížete Václava numismatickou hodnotu a tím pádem i tržní cenu?“

Doktora Stárka rozrazila zimnice, takže nechtěně zajektal zuby.

„Ničeho se nebojte, já vám s tím pomůžu. Nejsem v Blaníku jenom vrchním zbrojířem, ale také knížecím písařem a mluvčím. Víceobročnictví neexistovalo jen za Mistra Jana Husa a střet zájmů není vynálezem vaší doby… Tak na to trochu šlápněte, ne?! Vypadá to, že ta mlha se konečně začíná zvedat…“

JAROSLAV ČEJKA

Nekorektní aforismy

Demokracie se chová jako děvka. Nakonec dá tomu, kdo má víc peněz, nebo tvrdší pěsti.

Pravda je krásná, ale člověk se jí nenají. To lež umí lidem aspoň na chvíli zacpat hubu.

Špinavé peníze nesmrdí. Ale neposkvrněné peníze z bankomatů smrdí inflací.

Žaludy a žaludky máme všichni přibližně stejné. O bankovních kontech se to bohužel říci nedá.

Totalita byla k zblití. Demokracii je mnohem stravitelnější. Lidé spolknou všechno.

Lež má krátké nohy, ale dlouhé prsty. A říkat mocným pravdu? Lepší je hladit tygra proti srsti.

Média, média, a zase média! Nečekal jsem až tak veliký boom spiritismu.

Většina dívek a žen sní o princi na bílém koni, ale nakonec dostane hloupého Honzu, nebo čaroděje druhé kategorie.

Mnohý muž touží po Sněhurce, ale když si ji vezme, vyroste mu z ní ježibaba.

Elita vítá imigranty! Přednost ale mají granty.