Laudatio na Václava Honse

Nejprve předesílám, že ač nejsem literární kritik ani vědec, s radostí a chutí přednesu chvalořeč o básníkovi, na jehož tvorbu a tvorbu jeho druhů naše básnická generace svého času navázala.

Básníci totiž nemají chodit na svatby, samozřejmě s výjimkou vlastní, nosí to prý smůlu.

Pověra snad vznikla z případu, kdy místo prozaického ženicha si nevěstu odvedl lyrik.

Básníci prý nemají psát předmluvy ani doslovy ke knihám kolegů.

Básníci jsou už takoví, že závidí jeden druhému. Buď jsou básně, o nichž mají napsat, lepší než ty jejich a probudí v nich závist, nebo jsou horší, což je ještě horší, protože to dají urbi et orbi – městu i světu – zlomyslně najevo.

Na laudátora se tato pověra ovšem nevztahuje. Jednak je Václav Hons dávno šťastně ženat, a jednak je nezpochybnitelným klasikem.

Je nám dáno žít v době, kdy lze zostouzet každého, kdo se neřídí panujícím režimním katechismem. A tak i na Václava Honse zaměřují palbu ty nejtěžší kusy. Kdyby byl býval po převratu mlčel, ocitl by snad mimo zaměřovač. On však nemlčel.

Efemérní kanonýři by mu snad odpustili nějakou tu milostnou lyriku.

Jenže napsal například: „druhá světová / opět bez boha / z bílého domu / vzlétla černá labuť…“! Vždyť přece každý ví, a kdo neví, tomu to natlučeme do hlavy, že z Bílého domu může vzlétnout jedině a pouze závazné evangelium. I když, přiznejme si, v tom Trumpovi se jaksi nevyznáme. Ale právě když se nevyznáme, musíme o to přísněji držet hubu a krok. A ne napsat „vězeň svědomí / už má v praze / tři domy“!

Snad by Hons směl takto ironizovat kutnohorského koudelníkova syna, zejména když tento na sebe bezelstně prozradil, že na předmětné tři pražské domy nemá prachy! Ale „vězni svědomí“ se přece momentálně přepsaná historie jen hemží. A ti si, pane Hons, můžou koupit domů kolik jim libo, když už jim je nevděčný národ nezaplatí z vlastní kapsy! To byste taky mohl vyčíst vrchnímu Spasiteli, že si pro své pozemské bydlinkání vyhlédl domeček o dvaceti pokojích!

Nebo perfidní verše: „nedej se zviklat / nebuď viklan“!

Což je básník nenapsal s průhledným úmyslem zpochybnit celostátní VUML České televize či varovat před ideovou smrští vanoucí ze všech ústavů a akademií republiky? Snad básník nemíní pod záminkou stého výročí dokonce prohlásit, že z Masarykova státu zbyl jen pahýl?

A veršem „za kamny je / i bez nápovědy / v zelených ouškách / slyšitelný březen“ hodlá snad lidu zhnusit 15. březen 1939, posvátný den, kdy nás říšská braná moc zachránila před asiatskou stepí? A ani se neobtěžuje zmínit únor 48, kdy jsme byli vrženi do chřtánu socialismu a kdy si lůza usmyslela kecat do věcí, na které mají patent pouze ti, co na to mají!

A na první pohled nevinnou zmínkou „cizí slova obcházejí noční dům / tak aspoň srdce ztlum“, naštěstí dešifrovanou vždy bdělým ÚSTRKEM, vyzývá obyvatelstvo, které touží poctivě pracovat na svá hrabata, biskupata a jiná princata, aby se místo panské angličtiny učilo nějakou paslovanskou ruštinu a navíc potají, při ztlumeném světle a pod dekou!

Snad by mu bylo lze odpustit verše „už se / koktavý vašek / na lafetě veze“, pokud by byl ochoten písemně a před svědky potvrdit, že myslel Vaška z Prodané nevěsty, a vyradýroval tu „lafetu“, kterou Sabina nezbásnil a Smetana nesložil.

Básník, který je nucen se ve vlastní vlasti přiznat: „i já platím / z nálezů jen ztráty“, ale který utěší sebe i čtenáře verši: „nebeské slovo / prý platí / i v božím pekle“, jako by chtěl chrámové kupčíky varovat, že boží slovo dopadne i na ně, takový básník si zajisté zaslouží naši úctu a naši cenu jako malou oplátku za svoji občanskou odvahu a básnickou statečnost.

KAREL SÝS