Laudatio na Stanislavu Kučerovou
V polovině 20. let byla v českých zemích nadprodukce vysokoškoláků, a tak vítr zavál jednu mladou rodinu až do slovenského Hlohovce. Až tady bylo volné místo středoškolského učitele. Dcera Stanislava se jim tu narodila 31. října 1927. Po třech letech ale povážskou nížinu opustili, prý kvůli angínám dcery. Skutečným důvodem bylo spíše zklamání z protičeských nálad na Slovensku, když se z kazatelny dozvěděli, že nemají vycházet po 18. hodině, že se neručí za jejich bezpečnost. Rodina se usadila v Machově, městečku v českém pohraničí. Od r. 1933 se začalo mezi Čechy a českými Němci vzmáhat nepřátelství, vydatně živené zvenčí. Prý chtějí zpátky do Říše, a s naším územím. Došlo k prvním incidentům, až jim finanční stráž doporučila se odstěhovat. Ocitli se v Náchodě. Platy učitelů byly nízké, a tak Stanislava vzala za své heslo rodičů – musíme šetřit. Hlady netrpěla, ale když o školní přestávce skromně svačila, zjistila, že některé děti nemají ani na ten její rohlík s občasným kouskem salámu, zatímco jiné děti naopak měly k jídlu, co hrdlo ráčí. Jedna spolužačka při hodině tělocviku omdlela z hladu, otec byl nezaměstnaný a ona několik dní nejedla…
Děti byly v mladé Československé republice vychovávány k přirozenému vlastenectví, k ideálům humanity a demokracie, k úctě a lásce k národu, jeho historii a kultuře. Hodně se četlo, knihy se dostávaly za odměnu ve škole i doma. Ctěni byli autoři jako Erben, Vrchlický, Čech, Neruda, Sládek, Bezruč, Wolker, Šrámek či Němcová. I Stanislava se vždy těšila z těchto dárků, navíc pan učitel nosil svým žákům z knihovny spousty knížek. Při jejich čtení prožívala rozechvěle chvíle poznání a krásy.
Když v r. 1937 zemřel prezident T. G. Masaryk, stála i ona mezi lidmi z Hradce a okolí, shromážděnými na náměstí u jeho sochy, a poslouchala projev Edvarda Beneše. Končil slovy: „Prezidente Masaryku, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!“, za všeobecného dojetí shromážděných občanů. Stanislava položila tři růžičky s trikolórou a s černým flórem k pomníku mezi hory jiných květin a tiše, spíš jen pro sebe, zašeptala: „Já taky zůstanu věrná!“
Koncem září 1938 ale přišel do třídy starý pan učitel a rozplakal se s tím, že nacistické Německo obsazuje naše pohraničí. To byl ovšem jen počátek temného období našich dějin. Přišel 15. březen 1939. Pamatuje si, jaký to byl nevlídný a studený den, záblo a zalézalo za nehty. Ulicemi Hradce se od rána valily jednotky Wehrmachtu, zdálo se, že konce nemají. Šla z nich hrůza. Německými okupanty byl zřízen Protektorat Böhmen und Mähren, a s ním přišly popravy vlastenců, sokolů, legionářů, komunistů, Židů, spisovatelů. Další mizeli v koncentračních táborech a věznicích. Sama okusila germanizaci školství, kdy výuka dějepisu byla zrušena a zeměpis omezen jen na území Velkoněmecké říše. Bylo zavedeno povinné zatemnění všech domů, zákaz tanečních zábav. Nákup potravin, oděvů a obuvi byl na skromné příděly. Povzbuzení přišlo třeba z pietně zfilmované Babičky Boženy Němcové. Lidé stáli fronty, aby film zhlédli. V něm babička v závěru připomíná, že českou zem mají děti milovat jako svou matku, nade všecko. Barunka jí odpovídá: „Já na to nikdy nezapomenu, babičko.“ Při odchodu z kina Stanislavě hořely tváře dojetím a odhodláním milovaný odkaz věrnosti nést v srdci dál.
Konečně přišel toužebně očekávaný den osvobození, 9. květen roku 1945, kdy stála mezi lidmi v Hradci, radostně vítajícími unavené a zaprášené vojáky Rudé armády, kteří nám na svých tancích přinesli svobodu. Po maturitě v r. 1947 se nechává zapsat ke studiu filozofie a dějin světových literatur na filozofické fakultě v Praze.
Únorem 1948 byl vývoj republiky nasměrován k budování socialismu dle sovětského vzoru. S vysokoškolským souborem o prázdninách jezdí po libereckém kraji s Aristofanovým Mírem. A zahraje si tu s nimi i budoucí spisovatel Jiří Stano. Ve společnosti se uplatňuje třídní přístup, před kádrovací komisí neobstojí ani předváleční marxisté. Z katedry jsou vyhošťováni studenti i profesoři, obvinění z buržoazního objektivismu. Rozběhnou se soudní procesy s vysoce postavenými členy KSČ. Stanislava z rádia slyší jejich přiznání, jak sami sebe obviňují.
Přemnohé se tak podílí na formování její duše, na zrání jejích názorů. V republice došlo jak k růstu životní úrovně, tak ale i ke škodám morálním. Idejemi a jejich prosazováním se často maskoval nelítostný boj o moc. Poúnorový režim ale zbavil mnoho lidi chudoby. Stanislava nezapomíná na hrozné podmínky dřívějšího života zemědělských dělníků a deputátníků, jejich obydlí, komůrky holých stěn, s pár kousky prkenného nábytku, s vchodem přes maštal či chlév, všude plno much a zápachu…
V r. 1948 byla katedra literatury zavřena, a tak pokračovala ve filozofii a sociologii, a z těchto oborů získala v r. 1952 doktorát. Po šestém semestru na FF UK se po obvinění z buržoazního individualismu asistentkou na fakultě se raději se v r. 1950 na celostátní výzvu přihlásila jako učitelka do pohraničí, kde působila sedm let. Při zaměstnání pokračovala ve studiu na Vysoké škole pedagogické v Praze, kterou zakončila v roce 1958 státní zkouškou z psychologie, pedagogiky a logiky. Od r. 1960 vyučovala pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a potom od r. 1969 na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně. V Olomouci se aktivně podílela na obrodném procesu v pedagogice, založila časopis Pedagogická orientace, nezávisle na oficiální ideologii napsala habilitační spis a řadu skript.
Za normalizace byla perzekuována a o zaměstnání na počátku 70. let přišla. Půl roku nemohla práci najít. Poté dojížděla za živobytím sedm let z Brna do Bratislavy, pak od r. 1975 působila v národním podniku Psychodiagnostické a didaktické testy. Než odešla v roce 1982 do důchodu, dva roky pracovala ve Výzkumném ústavu kultury.
Po převratu v roce 1989 se krátce vrátila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, v r. 1990 se stala její první polistopadovou děkankou. A v r. 1993 byla jmenována profesorkou pedagogiky. Když v tom samém roce zvítězí iredentistické tendence a dojde k rozpadu Československa na dva samostatné malé státy, těžce to nese. V r. 1994 odchází do důchodu již natrvalo.
Ale ani potom nepřestává být svému oboru v duchu národních tradic prospěšná. I nadále chová ve svém srdci přesvědčení, že Masarykovy ideály československého národa, demokracie a humanity neztratily svůj význam. Její vlastenecká publicistika, kterou otiskujeme v Lípě a v LUKu, a je také obsažena v několika sbornících, věnovaných vzniku a historii Československa, odráží památná slova Edvarda Beneše: „Věrni zůstaneme.“ A doplňuje to jeho idejemi socializující demokracie. Vidí, že dnešku chybí projekt opravdového humanismu, rovnosti a solidarity. Vítězí egoismus a sobectví. Je ale jako pedagožka a historička přesvědčena, že čestný člověk, stejně jako čestný národ, dá přednost pravdě a nezávislosti před slouhovskou zaprodaností, byť i dobře placenou.
Naše národní tradice a hodnoty Masarykova Československa mluví pro to, abychom nepřestali věřit s Komenským, že „po přejití vichřic Božího hněvu vláda věcí Tvých zase se k Tobě navrátí, ó lide český“.
Připomíná slova Svatoplukova, kterými se roku 894 loučil navždy se svými syny:
„Zůstanete-li v lásce a svornosti, nepřátelé vás nikdy nepřemohou. Budete-li se však svářit a říši rozdělíte, budete od nepřátel potřeni a moc vaše bude zlomena.“
Stanislava Kučerová věří, že jednou nastane situace, kdy to, co nás spojuje, bude silnější než to, co nás dosud rozděluje.
JAN POLÁČEK