JAN KRISTEK

Nedávno proběhly internetem články o pokusech, které odhalily zajímavou vlastnost DNA. Pokud se vezme vzorek něčí DNA, odveze se desítky, stovky kilometrů daleko, podle toho, jak se chová ve zkumavce, se dá zjistit, jak se v ten okamžik daná osoba cítí. Odkazy na původní práce se mi z nějakého důvodu nepodařilo najít, odkazy na videa o těchto pokusech na youtube jsou nefunkční – videa jsou smazána. Tento nedostatek na druhou stranu není až tak podstatný – uváděné výsledky pokusů jen dokreslují, završují to, na co se dá přijít i studiem jiných, dostupných informací.

Hlavně prací o horizontálním přenosu genetických informací. Jistě, ten je znám teprve od osmdesátých let, a tak se ještě nedostal do učebnic. Horizontální přenos genetických informací je přenosem z jedince na jedince kontaktem s jeho genetickým materiálem (u mnohobuněčných organismů ve formě jejich sekretů), na rozdíl od přenosu vertikálního, z rodičů na potomky. Horizontální přenos je původní funkcí sexuality, zabraňující u prvoků množících se dělením degeneraci úspěšně už po miliardy let. Hlavním prostředkem proti degeneraci tedy není kombinace dvou sad genů od matky a otce – ta může degeneraci oproti hypotetickému neustálému kopírování jedné sady genů jen trochu zpomalit – ale horizontální přenos genetických informací od různých jedinců.

V jednom z oněch článků bylo zmíněno i ono známé „podání sedmi rukou“, teorie, že pokud člověk podá ruku svým několika známým, ti podají ruku zase svým známým, tak po několika podáních ruky se propojí všichni lidé planety. Navíc s tvrzením, že si tak předají svou DNA, která při podání ruky ulpí na ruce toho druhého, lidé celé planety. Jednak podání ruky zřejmě nestačí – jinak by se plození evolučně nespojilo se sexem, ale děti by se vyráběly, a pak by k takovému propojení mohlo dojít jedině v otevřené společnosti, kde komunikují všichni se všemi. Ne ve společnosti rozkastované, jako je ta dnešní. Dnes si můžete podávat ruce kolikrát chcete, a budete pořád ve „stejné kleci“.

Toto propojení přes horizontální přenos však fungovalo do nedávné doby i u dost velkých skupin a veškerá soudržnost lidské společnosti byla založena právě na něm. Ať už šlo zprvu o tlupy, pak kmeny, a nakonec národy. (U tak malých skupin, jako je rodina či izolovaný pár to dost dobře nefunguje.) A podle výše zmíněných pokusů nešlo jen o spřízněnost pokrevní nebo spřízněnost přes sekrety, ale o to, že v rámci těchto skupin si lidé předali, ať přímo nebo skrze „několik podání“, svou DNA, a pomocí té byli schopni se do sebe navzájem vcítit, vcítit se do celé skupiny. Národ je tedy největší lidskou skupinou, která je navzájem propojená horizontálním přenosem genetických informací (za jejíž hranicí je takovéto propojení už jen sporadické), a zřejmě i největší lidskou skupinou, ve které se lidé dokážou do sebe navzájem vcítit (samozřejmě že ani v rámci národa ne každý do každého). Národní cítění tedy má zcela reálný podklad.

Zřejmě tedy nejde jen o to, že člověk je ochoten bránit jen skupinu, v jejímž rámci se mu dostává základních životních potřeb, především sexu, který je druhou nejdůležitější životní potřebou hned po dýchání (vzduch ale dosud nezajišťuje skupina, ten je stále ještě volně k mání), ale také skupinu, do jejíž členů je schopen se vcítit, jejichž cítění je mu pochopitelné. Jakmile tyto předpoklady padnou, stává se ze skupiny i z národa dav, řízený, manipulovaný pouze hierarchicky. Bránit takovou skupinu pak někdo může jenom z donucení, na základě rozkazu.

Změnit veškeré obyvatelstvo planety na manipulovatelný dav je samozřejmě cílem určitých vrstev, a tak už tisíce let šíří propagandu namířenou proti sexualitě, která ono propojení lidí zajišťující lidskou soudržnost umožňovala. Různá náboženství a ještě brutálnější propagandu dnešní. A kromě propagandy je tu i přímé ovládání, ať už ve formě násilí represivního aparátu, tak ve formě ekonomického omezování.

Propaganda nám vtlouká do hlavy zcela vylhané obrazy dvou nereálných světů. Dřívější doba sexuální volnosti je nám popisována jako svět, ve kterém prý byly všechny ženy pannami do svatby, o panenství přicházely výlučně s vrchností na základě práva první noci, a nikdy se nikdo „nedopustil“ sexu za jiným účelem než kvůli zplození potomků. Dnešní doba, kdy už je sexualita natolik potlačena, že dnešní stav se za celou dobu historie nejvíc blíží předchozímu popisu, je naopak líčena jako svět, ve kterém je sex úplně všude, lidé jsou sexem zcela vyčerpaní a nemají před ním kam utéct. Tedy zhruba, že dřív bylo něco, co je ve skutečnosti spíš dnes, že dnes je něco, co ani náhodou není, a cílem toho všeho je dotáhnout to tam, aby nebylo vůbec nic.

Ke zkresleným představám o minulosti přispěla také nekvalitní literatura (a umění vůbec), která onu dobu zkresleně popisuje. Mohla být psána na objednávku, mohla být upřednostňována jak z ideologických důvodů, tak z důvodu prodejnosti výtisků, autoři tak mohli psát proto, že to bylo módní, kvůli uznání snobskou společností. A v té době si ani nemuseli myslet, že by jejich nereálné popisy bral někdo vážně, že je bude někdo v budoucnosti brát vážně, že někdo jejich kýče bude vydávat za argumenty, že v podstatě vytvářejí trojského koně. Existuje ale i kvalitní klasická literatura, při jejíž četbě jenom žasneme, jaká volnost tehdy ve srovnání s dneškem byla. V dnešní době je největším uměním říct, že má člověk málo sexu. Všechno ostatní jsou kecy.

Jediným cílem všech tvrzení, že dnešní svět je „přesexualizovaný“, je vzbudit u těch, co žijí v reálném světě, takové komplexy méněcennosti, aby se zavřeli doma, nevycházeli, a aby zanikly i ty poslední zbytky komunikace mezi lidmi, které ještě jsou.

Žijeme na planetě, kde je obyvatelům co nejpřísněji utajeno, k čemu mají to, co mají mezi nohama. Mnozí si proto dokonce myslí, že je to v první řadě určeno k plození. Pokud si srovnáme, kolik je třeba aktů ke zplození dvou potomků k zachování populace, a kolikrát člověk za život močí, vidíme, že i představa nejmenších děti, které si myslí, že je to jen na čurání, je zhruba stotisíckrát správnější.

Lidé se nedozvědí nic o horizontálním přenosu, o tom, že u primátů, kam lidé patří, má sexualita funkci hlavně sociální. O tom, jak se vyvinuly sklony ke zdravotním problémům při nedostatku sexu, zejména v pánevní oblasti při nedostatečném procvičování, prokrvování, které vyřazovaly jedince i celé skupiny, které se sexu dostatečně nevěnovaly. – Jakou výhodu by měla v době kamenné tlupa, která by se vzdala, ať už z jakýchkoli důvodů sexuality a většina jejích dospělých by dostala zánět slepého střeva, hemeroidy, kýlu a rakovinu prostaty, proti tlupě, která se všem těmto problémům „nemravným“ životem vyhnula? Bez pokročilého zdravotnictví by musely všechny skupiny, které by zavrhly sexualitu a začaly se řídit nějakou asociální pseudomorálkou, velmi rychle zaniknout. Vyloženě „skupinovou dědičností“ je mužská plešatost, o které se už dnes ví, že je způsobována výlučně metabolity testosteronu při nedostatku sexu. Citlivost vlasů na tyto metabolity (na rozdíl od ostatního tělesného ochlupení, na které působí opačně) umožňovala v době, kdy samice odmítaly agresivní a majetnické samce, tyto jedince, kteří pojímali sexualitu asociálně, už podle pleše poznat a vyhnout se jim. Výhodu tak měly skupiny, u kterých se stala citlivost vlasových folikulů dědičná a dokázaly tak podobné jedince rychleji rozeznat.

Sice se objevily, ale zase zapadly výsledky výzkumů, podle kterých 95 % spermií není určeno k oplodňování, ale k boji se spermiemi jiných mužů. Jak by se něco takového mohlo vyvinout u údajně monogamního druhu? O stvoření k obrazu božímu nemluvě. A informace o tom, jak se žena při sexu podvědomě chová tak, aby i v případě oplození dala přednost spermiím geneticky vhodných mužů před nevhodnými. Jak většina dnešní neplodnosti je jen pseudoneplodnost, protože žena se snaží otěhotnět s někým, kdo pro ni není geneticky vhodný. S jiným mužem by byla normálně plodná. Dříve by šla „za sousedem“, dnes má strach z genetických testů… a sousedy už v dnešní době nikdo ani nezná. Počet dřívějších „vlčích dětí“, tedy dětí počatých takto s někým jiným, a dnešních dětí „ze zkumavky“ je v podstatě stejný.

Občas se sice v rubrikách pro ženy (protože u mužů se už dnes sexualita vůbec nepředpokládá) objeví články i s celými seznamy, na co všechno sex příznivě působí. Ale i v těchto článcích je sex vždy spojován s manželstvím a monogamií, nepřipouštějí jinou možnost. Což je asi stejné, jako někomu popisovat, jaké krásy naší země může poznávat turistikou v garsonce.

Sexualita je dnes zakázána a co nejpřísněji „trestána“ (ve většině zemí je zakázána pouze heterosexualita, na rozdíl od homosexuality, která je legalizována ať přímo nebo de facto zákazem heterosexuality), u lidí je vzbuzován strach ze sexuality, ať už přímo strach z „trestu“, přesněji terorizování fyzickým násilím ve formě vraždy, vězení, pokut, finančního vydírání, nebo psychickým násilím ve formě odsuzování zmanipulovaným davem. V euroamerické „civilizaci“ jsou navíc homosexuálové prohlašováni víceméně za „nadřazenou rasu“ a ve všech směrech „pozitivně diskriminováni“. I jak teď píšu, tak mi automatický korektor podtrhává heterosexualitu jako chybu – na rozdíl od homosexuality.

Lidé jsou strašeni nemocemi, které zdaleka nejsou tak vážné, jak se tvrdí, za pohlavní nemoci se vydávají ty, které se šíří převážně jiným způsobem. Straší se AIDSem, který ve skutečnosti vůbec neexistuje (jedná se naopak o odezvu imunitního systému většinou na drogy, ale také třeba na tuberkulózu, po jejímž vyléčení HIV pozitivita zase zmizí). Pro člověka uvažujícího a ne manipulovaného je až k neuvěření, jak se jim podařilo použít AIDSové propagandy v potlačování heterosexuality, když je AIDS u homosexuálů diagnostikován ve stonásobcích častěji. V jejich případě se jedná o jednoduchý nátlak: těm, kteří nejsou ochotni spolupracovat v boji proti heterosexualitě, je diagnostikován AIDS, a jsou zavražděni údajnými léky. Vzhledem k tomu, že neexistuje, nemůže být AIDS uměle vytvořenou biologickou zbraní. Tou by však mohla být syfilida. Odpovídala by tomu svědectví z dob středověkých morů, popisujících (existují i dobová zobrazení) záhadné zahalené postavy, které něco rozprašovaly.

Lidé, kteří nejsou materialisticky založeni, jsou strašeni telegonií, tvrzeními, že dítě se bude vždy podobat prvnímu sexuálnímu partnerovi ženy a podobně, a jak proto musí být všechny panny a zachovávána naprostá „věrnost“. Odmítání sexuality a požadování panenství a „věrnosti“ z takovýchto pseudoduchovních důvodů je samozřejmě jen manipulováním oveček té které sekty. K nějakému horizontálním přenosu dochází – a jeho intenzita nebude záležet na tom, jestli je první, ale na době uplynulé od předchozího. A je to jev převážně pozitivní – lidský organismus je natolik chytrý, že si z předané DNA vybere, co potřebuje.

Lidé intelektuální jsou zase mateni nesprávným výkladem Freudova termínu sublimace jako transformace. Pokud mají i přírodovědné vzdělání, je jim okamžitě jasné, že se jedná o vypaření, po kterém už žádná sexuální ani jiná energie není, a že Freud tento matoucí termín nejspíš zvolil, aby nenarazil. Pokud mají jen vzdělání humanitní, jsou snadno svedeni k planým spekulacím, co „úžasného“ a „lepšího než sex“ by mělo po onom vypaření přijít. A netrkne je ani používání výrazu abstinence na místě absence.

Byla vykořeněna znalost přirozených antikoncepčních metod, které ovládají i lidoopi. Interrupce, která je v současnosti nejšetrnější metodou s nejméně vedlejšími účinky, je dnes prohlašována za vraždu, a lidé jsou nuceni, aby neposkytli důkaz o své sexualitě v podobě nechtěného otěhotnění a nebyli trestáni, používat hormonální antikoncepci, jejíž masové používání vede k zamoření životního prostředí estrogenem, o kterém je na základě řady pokusů známo, že dostane-li se do organismu, zvyšuje agresivitu samců. (Tvrzení, že interrupce způsobuje neplodnost je další známá lež. Ve skutečnosti je jejím nejzávažnějším vedlejším účinkem, že plodnost zvyšuje.) Už sama neznalost antikoncepce vede ke zvýšení populace nejen nad úživnost prostředí, ale také nad hranici, po jejímž překročení dochází k vysoce exponenciálním nárůstu násilí v populaci a v důsledku toto k jejímu rychlému zániku. Prezervativy zabraňují hlavně horizontálnímu přenosu genetických informací, a jejich spotřeba – jeden na osobu na rok – nesvědčí o velké oblibě. Po jejich zavedení také silně klesl zájem o prostitutky a omezil se jen na velmi úzkou skupinu mužů.

Je masově propagován sadomasochismus, který, i když při něm může dojít ke kontaktu s pohlavními orgány, nemá se sexualitou nic společného, je jen náhražkou za ni, jsou při něm stimulovány jiné části mozku. Pokud je však sex spojován s násilím, vedlejším účinkem je vyšší plodnost (pravděpodobně se za těchto okolností nezapnou přirozené antikoncepční mechanismy). Násilní jedinci jsou tak „reprodukčně zvýhodněni“, a i tento fakt vede k tomu, že násilí ve „společnosti“ narůstá, až nakonec zničí sama sebe.

U lidí je vzbuzován odpor k sexu z pseudomorálních pseudodůvodů. Povyšování se nad sex, jeho rádoby zesměšňování, tvrzení, že jej dělají jen lidé méněcenní, co se nedovedou „ovládat“ (chtěl bych vidět ty, co to tvrdí, kde by vzali dost sebeovládání, píle a vytrvalosti, kolik je třeba u muže k tomu, aby našel ženu), ti co tvrdí, že je dneska sexu všude moc, dokážou bez nadechnutí tvrdit, že sex dělali lidé jenom dřív, kdy „neměli jinou možnost“, že sex je socialistický přežitek (místo aby pochopili, že dřív lidé měli i tuto možnost, které tenkrát i dávali přednost před banány), ti největší chudáci tvrdí, že sex je „zábava chudých“, že v dnešní době rozvinutého kapitalismu má každý uvědoměle masturbovat o samotě, jinak je ruský agent a vede hybridní válku. Vzhledem k tomu, že jezuité nazývali volnou lásku „socialistickou hanebností“ přinejmenším už roku 1907, kdy ještě žádný socialismus nikde nebyl, nazval bych ji spíš „přežitkem“ z doby „když ještě žili lidé“.

Už dlouhá léta proto říkám, že daleko víc než nové národní obrození bychom potřebovali „národní obšukání“. Tomu jsme ale nebyli nikdy dál než dnes.

V současné době je proti evropským národům vedena válka v podobě masového navážení živlů z Afriky a Asie a snahy omezit sexualitu pouze na případy znásilnění. Pokud bude sex omezen jen na znásilňování zločineckými gangy, nebude samozřejmě bránit degeneraci ani vertikálním, ani horizontálním přenosem. A myslím, že většina žen, i když znásilnění přežijí, se nebude chtít do těchto deprivantů vciťovat (do deprivantů to ani nejde, protože deprivanti žádné vlastní cítění nemají, mohou je nanejvýš předstírat v rámci disimulace). A i kdyby se pár vyložených masochistek pokoušelo ze sebe nějaké sentimentální pocity ždímat, žádné nové národní cítění tím nevznikne.

Pokud německá americká kancelářská síla (kancléřka) řekne poté, co je jejímu letadlu za letu odpojena veškerá navigace a spojení a přistane jen díky navádění přes satelitní mobil, že žádný národ neexistuje, že existuje jen dav žijící na určitém území, znamená to přesně to, co to za dané situace může znamenat.

Je sice hezké uvažovat o tom, že by společnost měla být řízena v co největší míře horizontálně, lokálně, vše řešit na nejnižší hierarchické úrovni, jaké je možné (například v obci, okrese, kraji), a jen to, co opravdu nelze vyřešit na nižší úrovni, řešit na úrovni vyšší. Co nejvíc toho řešit spoluprací lidí, kterých se to přímo týká. Jenomže pokud nebude zase fungovat horizontální přenos genetických informací, vždy vznikne nějaká hierarchická struktura, a ne proto, že kapitalismus nařizuje být člověku vlkem, ale proto, že se lidé nedokážou do druhých vcítit.

Místo toho dnes vidíme snahu využít „úspěchu“ sexuální kontrarevoluce a zlikvidovat co nejrychleji to, co ještě z národů zbylo, aby už nebylo nikdy možné lidství obnovit, nahradit biogenní komunikaci komunikací čistě technogenní. Přeměnit lidi na bioroboty schopné přijímat pouze bajty z obrazovek a jiných technických zařízení.