MILAN BLAHYNKA
Objevovat končiny, kam nevstoupila lidská noha, etnika, o nichž nikdo neměl potuchy, nebo prvky, o jejichž existenci se Dmitriji Ivanoviči ani nesnilo, nikdy nebylo snadné a je stále těžší. Učinit objev v dávno objeveném, notoricky zdánlivě známém („tam už nic neobjevíš“), to je však ještě daleko obtížnější. Je to výsada bláznů vynálezců ve fyzice, chemii, přírodovědě a v poezii, výsada bláznů básníků všeho druhu, básníků barev, čar, tónů, jeviště i filmového plátna. Řekl to Halas (v Útěše, věnované Nezvalovi): „Zůstává mu prvenství / objevu známých věcí.“ Můžeme si pošetile myslet, že po mnoha výstavách a publikacích dávno „známe“ jak malíře, grafika, ilustrátora Kamila Lhotáka, tak básníka Karla Sýse, autora nyní už 108 knižních titulů, nepočítaje v to jeho edice a tisíce článků, recenzí, glos a knihy, které přeložil nebo na nichž se jako překladatel podílel.
A přece nyní vydaná sbírečka s podtitulem Nad obrazy Kamila Lhotáka DENÍK NALEZENÝ POD KAPOTOU (vydal Spolek přátel Kamila Lhotáka, Praha 2017) představuje objev. Karel Sýs se v tomto Deníku vrací k dílu Kamila Lhotáka, v uhranutí, jímž napsal už velké množství veršů. Deník nalezený pod kapotou byl vydán k „oficiálnímu zakončení Lhotákova boleslavského podzimu“ derniérou výstavy Balony Kamila Lhotáka v Leteckém muzeu Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi; a také, dovoluji si poznamenat, ke čtyřicátému výročí prvního společného díla – vlastně dvou publikací – grafika a básníka. Roku 1977 (to měl Lhoták 65 a Sýs 31 let) vydal Spolek českých bibliofilů v Praze Sýsovu báseň Jan Neruda v Paříži s třemi lepty, do té doby neznámými variacemi na ilustrace, které Lhoták vytvořil, když připravoval výtvarný doprovod k Nerudovým Pařížským obrázkům (pro vydání r. 1958). Téhož roku měla vyjít i Sýsova první básnická sbírka inspirovaná Lhotákovými obrazy, Nadechni se a leť. S vročením 1977 vyšla jako tzv. skluz až příštího jara. Roku 1984 otvíral Sýsovu sbírku Stroj času cyklus Ohrada snů, Nad kresbami Kamila Lhotáka, vydaný už k malířovým sedmdesátinám (1982) se třinácti jeho kresbami jako bibliofilský tisk Klubu mladých čtenářů nakladatelství Albatros. Roku 1986 se Sýsův Atomový pléd skládá ze dvojí Pocty – Františku Grossovi a Kamilu Lhotákovi. Pocta Kamilu Lhotákovi vychází pak rok na to samostatně se sedmi Lhotákovými suchými jehlami a jednou kresbou jako bibliofilie. Konečně roku 1989 byl v Mladé frontě už připraven k osmdesátému výročí Lhotákova narození soubor Sýsových veršů inspirovaných a ilustrovaných Lhotákovými obrazy Vzducholoď v parku, ale „sametově“ revoluční vedení Mladé fronty ji vyhodilo z edičního plánu na rok 1992. Podařilo se ji vydat až k 100. výročí Kamila Lhotáka v nakladatelství BMSS START (2012). Sýs byl Lhotákovi a Lhoták je Sýsovi osudem.
Deník nalezený pod kapotou je objevný jako jeden z výsledků gruntovní inventury malířova tvůrčího odkazu. Je sestaven z reprodukcí 53 známých (z výstav, galerií a knih) i méně známých nebo vůbec neznámých obrazů (v soukromých sbírkách), vytvořených v letech 1939-82 a ze 7 obrazů Apendixu („malby nezapsané v malířově soupisu, ale zařazené kurátorem výstavy mezi obrazy“, vesměs práce ilustrační). U každého obrazu je v telegraficky stručném soupise uveden název a číslo v něm, rok vzniku, výtvarná technika, rozměr, signatura a většinou také údaj, kdo ho vlastní (případně jen prodáno“), někdy i o jeho užití („použito jako obálka knihy…“). Chronologické uspořádání a popisky činí ze čtyřarchové publikace jak názornou synekdochu vývoje Lhotákova díla, jeho výpovědi o době a lidských tužbách, tak i přesvědčivý doklad jeho konzistence a zprávu o jeho rozptýlení po muzeích, galeriích a soukromých sbírkách. Publikace doslova nepominutelná.
Ke každému obrazu napsal Karel Sýs lakonickou báseň jím inspirovanou, osmělující méně zkušeného návštěvníka výstav Kamila Lhotáka a ctitele jeho obrazů odvažovat se dobrodružství alarmující fantazie, která je s to nás zasáhnout. Tak hned k první reprodukci, ke Lhotákovu obrazu Starý přístav v Marseille z roku 1939, Sýs píše: „Chceš aby bylo všecko jako dřív? / Poraď se s Dantesem t.č. na ostrově If.“ Na obraze je postava postávající u loděk lákajících k cestě na ostrov, kde byl vězněn a odkud se podařilo uprchnout kapitánu Dantesovi, hraběti Monte Christo. Cedule se skvěle čitelným nápisem Service au Chateau d‘If, v jejíž blízkosti vlaje francouzská vlajka, jistěže v souvislosti s rokem vzniku obrazu, nabízí postavě opodál únik z těžké situace mnoha lidí toho roku, vábí klamným názvem zámek na ostrově If (chateau d‘If, místo fort, pevnost, sloužící jako žalář!), bezděčně anticipující nápis Arbeit macht Frei nad německými koncentráky. Malíři se podařilo říci, jak na útěku před válkou hrozí dostat se do krutého vězení. Na toto jasné zakotvení obrazu v děsné atmosféře „podivného léta“ 1939, smím-li užít nadpisu kapitoly z jednoho krásného románu o té době, navazuje Sýsovo dvojverší provokativním tázáním s ironickou, a přece ne skličující odpovědí. Toužit po ztracené pohodě a utíkat před nebezpečím? Hrozí ti nejtěžší kriminál; ale i z něho se lze dostat a nakonec triumfovat, poradíš-li se s Dumasovým hrdinou, budeš-li jako on. A to už je – tak jako nadčasová moudrost obrazu – poezie poznání nejen o roku 1939, ale do každé nebezpečné doby.
Podobně obrazy V továrně na balony a Gordon Bennett z let 1939 a 1940 připomínají malířovu odvahu nemlčet k době a přesah jeho obrazů za roky vzniku. Na obraze Gordon Bennett (poučenější čtenář ví, jak mnoho pro balonové létání znamenal Bennett jr., moviný syn tiskového magnáta, který založil list New York Herald), datovaném 1940, zasedl víc než horní polovinu plátna spodek už plného balonu nebo dvou balonů, připomínající obrovský lidský zadek; až pod ním – jako v pavučině lan – nepatrné postavičky nenastupující do koše; velká část dolní poloviny plátna je ve stínu. Sotva si lze představit naléhavější metaforu země a lidí, na něž dolehla obrovská nafouklá moc, zakrývající jim oblohu a věznící je jako pavučina mouchy. Básník roku 2017 ví, že balon neměl vynést lidi zdola ze stínu; že byli k zemi připoutáni víc než balon pytlíky písku; ale že se nedávali a nedávají spoutat žádnou pavučinou a že až nad dravce je vynáší touha po svobodě: „Pytlíky písku balón k zemi víží / lidská duše už létá nad ostříži.“
Ne všechny Lhotákovy obrazy jsou snadno čitelnou metaforou doby a naší situace, ale vždy provokují fantazii. A Karel Sýs si je samozřejmě čte po svém, často s humorem, který znamená ne smát se, ale více vědět a také dál dohlédnout. Ze Lhotákovy Krajiny se dvěma balvany z roku 1970 vyčetl malířovu cestu v následujících letech: „Dva Titáni přistáli na mezi v Česku / a maně založili Lhotákovu stezku.“ Jen Lhotákovu, ne také jeho? Lhotákův olej na plátně Rok 1913 (Aeroplán na předměstí (nyní v Galerii Roudnice) letadlem mezi bílými mráčky pěkně míří na rok svého vzniku 1974 a básník se táže: „Přistane? Nepřistane? / Vybere si mezi vzdušným zámkem a přízemním stanem?“ Z doby, kdy se malířovo a básníkovo sblížení dále utužovalo, ptá se básník nad obrazem Barel a balon (1981), obrazem dvou stále se vracejících metafor zásoby energie-paliva a vzletu, přičemž barel tvoří trikolora barev francouzských a českých: „Francouzský nebo český barel? / Kamil Lhoták anebo Sýs Karel?“
Ke Lhotákově Snídani v trávě z 5. 7. 1968, rustikální české variaci na slavný obraz, ironické variaci, která zaznamenává bezstarostnou pohodu tučnících maloměšťáků, Sýs napsal a do druhého vydání sbírky Nadechni se a leť (1980) přidal devět veršů, už anticipujících neúprosný Stroj času (1984): „Anička si lehla do trávy / a jí / Ani v ráji se tak nemají // Cvrčci cvrkají a stroje tiše předou / Jsme tu mezi přírodou a vědou // Letka vypečených holoubátek / letí do úst – ozubených vrátek // Slunce žhne Je požehnaný den / A k srdci stoupá sladká povodeň.“ Byla to parodie na oficiální spokojenost? Výpad proti rozběhlému už konzumerismu? Přitom i kus porozumění pro snadno oklamávané? Kdo by si nad veršem „cvrčci vrkají a stroje tiše předou“ nevybavil záběr z pozdějšího filmu Vrchní, prchni (uvedeného do kin v lednu 1981), kde „stěrače stírají“… Pět let před svou českou variací na Manetovu Snídani v trávě vznikla Lhotákova „cop.“ E. Maneta („smíš. tech. na lepence,“ nyní v Národní galerii Praha), ke které nyní Sýs napsal dvojverší: „Posnídáš v trávě a hned zrůžoví svět / Leč kde budeme obědvat a večeřet?“ První verš shrnuje devět veršů z roku 1980 v jeden, zato druhý je novum, vlastně staronovum, aktualizuje poznání ze vstupního čtyřverší Abecedy Vítězslava Nezvala. Je to aktualizace nadmíru naléhavá a brutální. To přece bezdomovcům naší doby, kdy se máme lépe než kdy předtím, jak se nám tvrdí, „zrůžoví svět“, když po ránu mohou pojíst na trávě; ale kde budou jíst v poledne, když zaprší, a kam složí hlavu, až udeří mrazy?
Co ještě v době Ohrady snů (1982) vzaté pak do Stroje času (1984) inspirovalo Sýse k básním o šesti až osmi verších (ve sbírce Nadechni a leť byly některé mnohem delší), to nyní je s to básník říci dvojverším. Tato kondenzace nebo fenomenologicky řečeno básnická redukce textu navázala na krystalizaci, která už vyznačovala Lhotákem inspirovaný cyklus Ohrada snů. Všech šest básní toho cyklu (jsou to básně o 6 až 8 verších) je už psáno ve dvouveršových slokách. Právě nad Lhotákovým dílem došla v Deníku nalezeném pod kapotou svého vyústění jedna tvárná linie Sýsovy tvorby a dosáhla svého gnómického vrcholu. Každou báseň tohoto Deníku… tvoří „pouhé“ dvojverší. Druhá linie ústila už v Básně dlouhé až na zem a kulminuje ve veletoku veršů, jímž je Apokalypsa podle Joba, vedená příkladem Dantovým a Dürerovým.
Jak dobře vědí ti autoři, kteří čekají měsíce na můj názor na jejich knihu, jsem recenzent děsně pomalý. Jen jsem konečně dopsal pár předešlých odstavců na knížku z listopadu 2017, vydal básník veršů v ní Karel Sýs v říjnu 2018 vlastním nákladem (no ano, jako Mácha Máj) ve spolupráci se Spolkem přátel Kamila Lhotáka a za podpory Středočeského kraje už reedici Deníku nalezeného pod kapotou (grafická úprava Pavel Blažek, obálka Dana Kavalecová). Aniž je to uvedeno, toto druhé vydání je tzv. pozměněné. To bývá často vydání rozšířené, ale to není případ Deníku nalezeného pod kapotou. Je v něm zas reprodukce 60 obrazů a 60 dvojverší, ne však už v kompozici 53+7, Sýs teď včlenil sedm obrazů a dvojverší „apendixu“ do chronologické řady, kam náleží. Nejnápadnější je změna ovšem v knižním formátu, druhu knižní publikace a v barvě. Vydání z podzimu 2017 byla ve skutečnosti jen skromná černobílá brožura nejběžnějšího knižního formátu. Sýs nyní vypustil řádky s údaji o roce vzniku obrazu, jeho názvu (neboť ten se opakoval jako název dvojverší), jeho druhu a rozměru, výtvarné technice, jeho signování a jeho osudu, tj. jeho umístění v galeriích nebo prostě „prodáno“); vypuštěním těchto řádků mezi obrazem a básní se lehce proměnil formát ve čtverec, v němž počínaje Atomovým plédem vyšla většina Sýsových (jak se mi zdá) knih-milníků. Čtverec napovídá, že jde o kvadraturu kruhu, která se nedaří učencům, zato však básníkům. Navíc odpadly původní informace o výstavě a doslov, tedy vše pro uspokojení jen odborníků. Zůstaly obrazy a verše, jimiž se čtenářské obci dostává Deník… jako už ne brožura, ale spanilá knížka, na jejímž hřbetu žel chybí její autoři a název. Podle tiráže prvního vydání bylo už možno je získat „na základě subskripční objednávky“ a „za režijní cenu“ i v barvě. Ta nyní podstatně přispívá k tomu, že lze Deník nalezený pod kapotou, dostupný i pro nesubskribenty, označit za událost a objev.