VLADIMÍR PŘIBSKÝ

Na školní dvůr se přemístilo veškeré žactvo obecné školy. Rozestoupilo se do kruhu, do jehož středu někdo postavil konev. Obyčejnou zahradní konev bez kropítka.

Nad konví přešlapoval pan řídící Košátko, v ruce cos bílého, aha, kapesník. Pak někdo zatleskal. Jeden z pánů učitelů takto žádal o naprostý klid, aby pana řídícího bylo slyšet i vzadu.

Ze špaččí budky vystrčil hlavičku vrabec. Byla to budka pro špačky a byla umístěna ve větvích kaštanu.

„Je to velmi jednoduché,“ řekl pan řídící a namočil bílý kapesník v konvi. „Kapesník omočíme a přitiskneme k nosu. Dýchám pouze nosem přes kapesník zvlhčený ve vodě s obsahem sody jedlé. Jedovaté plyny se zachytí v kapesníku, který nám vytváří čisticí filtr. Tadyhle pan učitel,“ obrátil se pan řídící na pana učitele Maška, „vám nyní ukáže zařízení mnohem dokonalejší. Dávám pozor a nebavím se, Havlíček, Veselý!“

„Vidí všichni?“ otáčel se pan učitel Mašek nalevo, napravo i doprostředka. „Slyší všichni?“

Všichni viděli i slyšeli, ačkoliv ve větvích kaštanu vytrvale a hlasitě rachotilo usychající listí počínajícího podzimu roku 1938.

Pan učitel Mašek předstoupil před konev a vysoko nad hlavu pozvedl plechovou krabici zelenkavé barvy. Z krabice čouhaly gumové šlauchy. A pan učitel do všech stran opakoval:

„Plynová maska, plynová maska, plynová maska…“

Nato vrabec bez zájmu zalezl zpátky do špaččí budky. Jako pták nemohl tušit, že již v průběhu příštího týdne veškeré žactvo obecné školy v čele s panem řídícím Košátkem i pány kolegy včetně pana učitele Maška už nebudou mít přístup na školní dvůr, neb všichni budou povinni neprodleně opustit jak dvůr, tak obecnou školu, která se od pondělka octne na cizím státním území. Nepůjde ani o odsun, ani o vyhnání, pouze o bezodkladné vyklizení prostoru, což proběhne dle platných mezinárodních dohod.

Vrabec bude smět zůstat ve špaččí budce: rozhodnutí velmocí se na vrabce v cizích budkách nevztahuje.

 

Polní bramboračka

Toho podzimního večera měl Jiří Vitásek nos přilepený na skle okna. Podél domu pochodovala československá armáda, či spíše se táhla jako nekonečný had, a tenhle sedmiletý chlapec, syn paní učitelky Vitáskové ze zdejší obecné školy, to měl z přízemního okna z první ruky.

Vojáčci, vozy, koně, bledě zelené uniformy, lýtkové ovinovačky, černé šněrovací boty, pušky a mašinkvéry přes ramena, zelené plechové čepice přes uši, vojenské rance na shrbených zádech, cvočky oťukávající kočičí dláždění v úzké uličce na Štoky, to byla podívaná pro klukovské oči.

Někdo zaťukal na okýnko.

„Pan mistr. Hezky pozdrav, Jiříčku,“ připomněla synkovi paní učitelka.

„Dobrej večír, paní učitelko,“ slušně pozdravil pan mistr Vacek a nakoukl okýnkem dovnitř. „To je, co?“

„Kam to táhnou, pane mistr?“

„Paní učitelko, do Hradce. V Hradci má tenhle ženijní pluk kasárna. Máte už velkýho chlapce.“

„Dobrý den,“ pozdravil pana Vacka, mistra truhlářského, slušně a nahlas Jiříček.

„A to nás jako v případě války chtěj bránit až z Hradce, pane mistr?“

„Ne ne, paní učitelko. Žádná válka nebude. Uvidíte, všechno dobře dopadne. Pan notář včera u Dopitů povidal, že prezident Beneš má novej plán.“

„Já viděl polní kuchyň,“ pochlubil se Jiříček. „Táhli ji dva koníčci.“

„Je to už opravdu velkej hoch, paní učitelko. Ten vám teď bude oporou, když…“ Pan mistr Vacek se usmál. „A jestlipak, chlapče, uhádneš, co se vezlo v tom kotli? Vojenská bramboračka. A já ti povím, v životě jsem nejed lepší bramboračku než tu z polní kuchyně. Hlavně neklesat na mysli, paní učitelko.“

Pan mistr se pustil okenice a paní učitelka zavřela okno. Byl sice teprve začínající podzim, ale na Vysočině už vzlínal z vody chlad.

„Jé, mamí,“ vzpomněl si Jiříček, „ve skříni je puška, co z ní děda střílel na jeleny.“

„Ježíšmarjá,“ zděsila se paní učitelka Vitásková, „tohle nesmíš, Jiříčku, nikde říkat. Jeleni se nesměj střílet, rozuměl jsi?“

„Ale mamí, my nebudem střílet na jeleny, jeleni nejsou naši nepřátelé. My budem střílet na lidi, co jsou naši nepřátelé.“

Na to se musela paní učitelka jít posadit ke kamnům.

„Jiříčku,“ řekla a přihodila polínko, „střílet na lidi je taky hřích, i když jsou to naši nepřátelé. I nepřátelé jsou jenom lidi. Jednou to bude zakázáno stejně, jako je zakázáno střílet na jeleny. Až budeš větší, tak to pochopíš,“ a pohladila synka po blond hlavičce.

O tom byla paní učitelka Vitásková přesvědčena už na podzim před osmdesáti lety.