BOHUMILA SARNOVÁ

Není únor jako únor. Některý je bělejší. Únor bílý, pole sílí. To je skutečně téma k diskusi. Jaképak bude asi letos to „sílení“. Mávnuto bylo proutkem nového roku a bez velkého pozvání je tu už únor. Je to měsíc, který toho má za sebou bezpočetně. Užil si opravdu dost. Většinou se jeho děj odehrával v přívalech sněhu i za vydatného mrazu. Ten mráz byl pro mnohé zdrcující. Především co do politického dění.

Mráz roku 1948 byl skutečně pro mnohé k nestrávení. A nestrávili jej dodnes, i když si ho vůbec nemohou pamatovat. Mnozí z nich nebyli ještě zdaleka na světě. Byli lidově řečeno dosud „na houbách“ a předcházely jim skoro celé víc než dvě lidská generace. Bylo to období těsně poválečné, rozhárané, pro mnohé hodně chudé, co do obživy. Ale co do nadšení a elánu do života povzbuzující. Vždyť skončila II. světová válka! Zamávání rudými fábory před očima bylo pro některé hodně nestravitelné, pro jiné nadějné a životodárné. I když každá mince má dvě strany. Každá je něčím více či méně příznivá.

Dějiny a jejich vývoj nejsou neživým předmětem, jsou živé ažaž. Dělají a tvoří je lidé a nikdo jiný. Lidé moudří i méně moudří, předvídaví i tupci, lstiví i naprosto idealističtí a bezelstní. Nejinak to chodí v životě lidské společnosti. Kde jsou jedni nadšení a plní očekávání, druzí jsou naopak plní skepse, trudomyslnosti a obav.

Jak to vidím za trvání svého dosavadního života, vše se točí dokola a ve spirále času a nechává se ovlivňovat na přeskáčku. V jeden historický okamžik se obyvatelé, převážně pražští, vydají do ulic, a mám na mysli právě ty únorové dny poválečné, aby manifestovali za lepší zítřky na přeplněném náměstí. Vždyť fotografie z té doby hovoří beze slov. Hlava na hlavě jásajících davů.

Samostatnou kapitolou by byla léta, která předcházela roku 1968 a události následné. Než se pár let s dalšími roky sejde, opět se manifestuje za ještě lepší zítřky. Manifestuje se za něco, o čem se dav domnívá, že vše bude úplně jiné a převratné. Zase převážně v Praze. Je překopáno a zpřevraceno kde co. To co do té doby dobře fungovalo, je vyvráceno ze samých základů.

Již třicet let nás dělí od té „sametové události“, tvrději řečeno od puče. Mince blahobytu se od toho data sypou jen na některé hromady. Když už docílili „reformátoři sametu“ svého, chtějí ještě víc a jinak. Vůbec jim nedochází, že se dostávají na samý počátek svých protestů a uniká jim, co by vlastně měli chtít. A tak se požírají navzájem mezi sebou.

Odklon od toho, co tvoří podstatu a základ národa je markantní. Vše ve jménu svobody a demokracie, vějiček nejblíže po ruce. Nůžky nerovností se široce rozevírají. Ti, co by měli nárok manifestovat za sociální jistoty, práci, bydlení, zdravotní péči, školství, zatím většinou mlčí z obav, že s nimi bude lidově řečeno „zatočeno“. Živobytí, i když holé, má prostě přednost. Vyhazov z práce bez udání příčiny je přece možné kdykoliv uplatnit.

Že je to blábol, co jsem napsala, že se v tom nevyznáte? Popravdě řečeno, i já se v tom už pomalu ztrácím, o co v podstatě lidem jde. Tedy některým. Říká se jim kavárenští, a pro jistotu zase v Praze. Zajímavé. Jsou to většinou ti, kteří mají své žlaby naplněné hezky hojně. Napadá mne stará bajka o rybářově ženě, jejích rozvrzaných neckách a zlaté rybce. Když už měla babka od ryby vše, nač si jen vzpomněla a chtěla být vládkyní všehomíra, rybka se namíchla, bábě všechno vzala a ta skončila opět u svých rozvrzaných, starých, dřevěných necek. Oni ti dávní bajkaři byli hodně chytří a znalí života, jejich nástrah a dopadů.

Končím tuto malou filozofickou úvahu, ke které se dnes a denně navracím v myšlenkách a doplním ji postřehem ze sdělovacích prostředků. Tentokrát to byla televize. Ale už si skutečně nevzpomenu, jaká to byla stanice a kdo to pronesl. Ale moc se mi to zalíbilo. Řečník končil svůj rozhovor příměrem – cituji: „Řekl bych asi tak, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý.“ Okamžitě se tomu zasmál a opravil se „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Tak já bych asi to pořekadlo nechala pro naši momentální současnost v té jeho první, obrácené verzi. Ano, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý! Jen si to převeďte a aplikujte do našeho každodenního života. Cožpak se kozy teď trošku nenažerou, a vlkům zůstane vše, nebo jim ve skutečnosti ještě přibude!

Bylo nám předhozeno pár mincí od nového roku, ale okamžitě všichni „vlci“ houfně zdražili, a ještě i budou a řádně. O to, co lidé dostali, je oškubou! To jsou šachoví velmistři, to jsou tahy a kejkle! To je šálení a mámení.

Uvedu zde jen malý příklad za sebe. Byly nám zvednuty zálohy na spotřebu elektřiny od února t.r. o 300 Kč měsíčně v důsledku zdražení elektrické energie. Z původních 1600 na 1900 Kč. Jednoduše to oznámili písemně, jako hotovou věc. Nikoho nezajímá, zda to bude ještě únosné či nikoliv. U zdražování potravin se to snad ani nedá pořádně hned vyčíslit, zde jde úprava cen vzhůru cestou plíživé kontrarevoluce. Prostě a jednoduše, to, co bylo lidem přidáno na důchodech, mzdách a dávkách, to jim bude dravými vlky odebráno ihned hezky zatepla, v počátku roku. To abychom si na systém úprav cen vzhůru rychle zvykali. Elektrika, plyn, voda, nájemné, potraviny atd. Další zdražování bude jistě brzy následovat. Nula od nuly pojde. Skutečně zajímavý vstup do Nového roku 2019.

A jako přídavek z pole politiky. Co největší snaha o zpřetrhání vztahů s Čínou, zlikvidování toho, co prezident dokázal v loňském roce velmi slibně navázat a dojednat. Humbuk okolo mobilů, počítačů společnosti Huawei. Už byl připojen i problém s nevyhovujícími a zdraví ohrožujícími holicími strojky (považte jen za 99 Kč), pochopitelně že čínskými. Určitě už se pomalu, co to zde uvádím, schyluje k dalšímu „čínskému“ problému. Když Velký bratr dopustí a doporučí, i motyka spustí. Musí se přece kopat za tu správnou, zápaďáckou stranu. Jednoduše řečeno, vazalství v praxi.

Opět malinko odlehčím své povídání a vydám se na kluzký led kultury. Někteří autoři berou kulturu skutečně pěkným smykem. K filmu Záhada v Beskydech. Všichni kdož sledovali předchozí díly seriálu Doktor Martin vědí, že se jedná o převzatý pořad britské televize a že uvedeným celovečerním filmem Záhada v Beskydech chtěli autoři uzavřít ucelenou řadu s Doktorem Martinem a po zakoupení licence volně pokračovat tak říkajíc „po česku“. Už sám film Záhada v Beskydech, vysílaný na ČT 1 4. ledna 2019 mnohé naznačil. Že volně uchopené téma po našem asi nebude to pravé ořechové. Scénář Tomáš Končinský, režie Petr Zahrádka. Rozpačitá směsice humoru, napětí, rádoby záhadných událostí a snahy o komično. Nedávno se ptali v jakémsi pořadu představitele titulní role, herce Miroslava Donutila, zda bude účinkovat v další řadě tohoto seriálu. Pokud jsem slyšela na vlastní uši, řekl, že pravděpodobně asi ne, že do toho už nemá chuť opět vstoupit. Nevím, zda to prohlásil před natáčením Záhady v Beskydech či až po něm. Vůbec bych se herci jeho kvalit nedivila, kdyby odmítl. Leč vyskytuje se tam. Následující již seriálové úseky mají zpodobňovat výhradně příběhy další postavy seriálu strážmistra Topinky, tak se dáme překvapit. Věřte, nezabývala bych se tímto filmem ani seriálem, nebýt toho, že jsem vám chtěla přiblížit něco úplně jiného. Něčeho, co mne v závěru Záhady v Beskydech trochu nadzvedlo. Ta zmiňovaná záhada, o kterou ve filmu jde, je poklad, kdysi dávno zcizený cestovateli Albertu Vojtěchu Fričovi v Praze. Jedná se o dvě velké busty v životní velikosti T. G. Masaryka a M. R. Štefánika, vyvedené ve zlatě. Protagonisté filmu jsou nuceni nasednout do lehkého letadýlka (práškovacího) a překlenout určitou vzdálenost. Busty jim stroj přetěžují, a proto jsou z paluby letadla svrženy do hlubokých beskydských lesů. Kamera se v závěru filmu zaměřila na tyto předměty válející se v lesním porostu a na divokou svini, která je rypákem prozkoumává.

Okamžitě mi naskočil příběh zcizené prezidentské standarty z Pražského hradu, nahrazené rudými trenýrkami, znevažování naší vlajky zcela beztrestně a kdekoliv, vyhazování květin položených vládními představiteli od pomníků atd. atd. Nejsem žádný suchar, ale co je nad čáru, to je nad čáru. Symbolika hraje velkou roli v různých situacích a lze si od uvedených příkladů odvodit ledasco. I z právě uvedeného nového českého filmu Záhada v Beskydech. Znevážení symbolů asi autorům nic neříká. A vtipné to také nebylo. Inu, když je dovoleno vše, zkouší se, kam až lze zajít. Tedy i k urážkám. A vzhledem k uplynulému roku 2018 a 100. výročí založení republiky, oslavám, které k výročí celý rok probíhaly, byla ta závěrečná scéna ve filmu vcelku urážlivým gestem, nemyslíte?

Jen tak mimochodem, vzpomínáte si na dlouho řešenou kauzu proti jednomu řidiči, který namaloval na billboard politikům tykadla a jak byl za to dlouze popotahován, stíhán a i potrestán? Mění se metr postihů, mění se náhledy na věci, mění se názory a čím dál víc se povoluje uzda urážkám. Další z lidových moudrostí praví: Kapka ke kapce a vznikne celá řeka. Není už těch kapek znevažování, urážení, podceňování situací, podpásového chování, pohrdání obyčejnými lidmi, kterých je většina, až příliš?

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ