EVA FRANTINOVÁ

Na dědečkově psacím stole stála mramorová psací souprava a já jsem ráda odklápěla stříbrné víčko kalamáře. Děda jej někdy plnil zeleným inkoustem, kterým psal dopisy. Jindy pero namáčel přímo v lahvičce nadepsané Inkoust, v lahvičce modré jako moře. Nádherné minuty s kalamářem! S tím, který pevně stál – zakotvený v mramorové soupravě, i s tím převrhnutým. Dosud zírám na modrou chobotnici, která se roztahuje po školní lavici a chapadly dosahuje až na podlahu. A dosud vidím kaňku v sešitě, kaňku, kterou dnes děti – stejně tak jako piják, který vše vypít nikdy nestačil – neznají.

O kaňce, která působila u zkoušky do primy píseckého gymnázia, o tom, jakou znamenala pohromu, píše v knize pamětí Vzpomínky na Šumavu Karel Klostermann.

„V učebně poměrně malé seděli jsme stěsnáni jak sledi v bečce. Každý si přinesl půlarch papíru, nějakou podložku, brkové pero a kostěný kalamářík s našroubovacím víčkem a s železným hrotem, jenž se vrážel do lavice, která na své hořejší ploše, mimochodem řečeno, až běda odřené, rozřezané a pokryté vrstvami zaschlého inkoustu, vykazovala do tisíců děr, způsobených těmito hroty. Co živ jsem takového kalamáře neviděl, tím méně měl v ruce a musil jsem odkoukat sousedům, jak se ho užívá. Když, vraziv jej do lavice, jsem odšrouboval víčko, ukázalo se, že stál šikmo a že byl příliš plný, inkoust se s nakloněné strany přeléval na lavici a potřísnil netoliko můj půlarch, ale také půlarch mého souseda Štěpána Pučálky, později doktora veškerého lékařství a mého výborného přítele, odebravšího se na věčnost, tři roky tomu, v Blovicích. Ten zahořel spravedlivým hněvem a uštědřil mi pohlavek. Rozumí se, že jsem si tuto pohanu nenechal líbit a ránu vrátil, z čehož povstala tahanice a rvačka, jež způsobila, že zase kalamář Pučálkův byl z kořene vyvrácen a černý jeho obsah se proudem rozlil po velké části lavice, a vzdouvaje se nakonec několika praménky stékal nejen na podlahu, ale také na naše kalhoty. Zmocnilo se nás veliké zděšení, ale před námi a za námi sedící propukli v hlučný ďábelský smích…

Vešel profesor a učinil konec tomuto výjevu. Byl to katecheta prof. Ctibor, jenž, usednuv na katedru a třímaje v ruce nějaký papír, četl napřed jména žáků a pak se jal diktovat. Po všechen čas ten Pučálka a já jsme utírali podložkami lavici a potřísněné naše půlarchy, čímž se stalo, že jsem nedoslechl prvních slov diktátu.

Zhrozil jsem se nemálo, a zoufale se ohlížeje a sháněje po těchto slovech, hleděl jsem je vyčísti z písma sousedů. Marné počínání, nepochytil jsem jich. Vida, že nepospíším-li si, i další slova mi ujdou, vynechal jsem první řádku a namočil jsem pero, abych napsal, co následovalo. Neuměje zacházeti s perem, namočil jsem příliš hluboko a na místě první písmenky ukázala se na papíře nehorázná kaňka. Polekav se a nevěda sobě jiné rady, jak bych ji odstranil, odlízl jsem ji jazykem a to velice důkladně, takže velký kus papíru zůstal navlhčen slinami. Ve svém spěchu, abych nezůstal zase zpátky, nepovšiml jsem si toho a dal se rychle do psaní… Než běda! – co vyšlo z pera, nebyla slova, nebyla ani písmenka, nýbrž rozplývající se po papíru a vpíjící se do něho klikyháky, jichž smyslu dojista nižádný smrtelník by nebyl vystihl. Zarazil jsem se, slzy mi vytryskly z očí… nic naplat, psal jsem dále. Nelze vylíčiti, co povstalo na papíře… nestačil jsem diktátu, kaňky, klikyháky, tu a tam kostrbaté slovo, s celkem nesouvisící, čmáranice, jako by kdo byl namočil pět nebo šest chroustů do inkoustu a pustil je běhat po papíře.

Na konec jsem odevzdal svůj arcispis, prolévaje při tom hořké slzy, které jsem si utíral v líci prsty inkoustem zamazanými, takže můj obličej se asi podobal kopii nešťastného elaborátu. „Prosím… nepostačil jsem!“ vydrala se mi řeč a propukl jsem v žalostný pláč.

Profesor Ctibor se na mne podíval, potom na podávaný mu elaborát a pak zase na mne. Nevím, co se dělo v jeho duši, ale připadalo mi, že přemáhá smích. Snad se mu zželelo drobného hošíka, ani ne desetiletého, kudrnatého, umouněného, stojícího před ním jako hromada neštěstí. Stáhl trochu obočí a řekl dosti laskavým tónem: ‚Když jste nepostačil diktátu, proč jste mi to neřekl? Sejděte nyní k pumpě do dvora a umyjte se. Potom se vraťte!‘

Vyrazil jsem ze třídy, provázen hlučným smíchem svých nastávajících kolegů, odevzdávajících šmahem své elaboráty.

Myl jsem se dlouho u pumpy a pamatuji se, že kterýsi mně neznámý větší hoch mi pomáhal. Přinesl mi od školníka mýdlo a i přes toto své samaritánství si podováděl, notně mne postříkav.

Když jsem se vrátil do zkušební síně, prof. Ctibor mě přijal dosti vlídně, vyptal se mne, čí a odkud jsem, a řekl mi nakonec, abych přišel nazejtří o osmé ranní, že zvím, co bude dále.

Vyběhl jsem ze třídy, přeběhl náměstí, pláče neustále – ani nevím, jak jsem se dostal domů, kde mne otec očekával. Ptal se mne, jak zkouška dopadla. Můj pláč a všecek můj zjev mluvil jasnou řečí. Vypadal jsem strašně, netoliko všecek postříkán vodou, s náprsenkou a límcem od košile zplihlými, ale i nové kalhoty, jež jsem oblekl na tuto zkušební slávu, nadobro byly zkažené.“

A pak že klasikové nemají smysl pro humor!