IVAN VOTAVA

Konečně. Zase je jeden pracovní den za mnou. Ještě pár takových a sesypu se jak domek z karet. Takže jdu, mám hlad jak herec. Kam ale jít a dát si něco na zub? Uvidím. Po cestě na tramvaj snad na něco narazím.

Tady je rekonstrukce, v pivnici za rohem mají jen tlačenku a utopence. Támhle jsou, a to se podívejme, jacísi odborníci na češtinu, dělají remodeling podniku. Nedávno tu bylo zavřeno, protože jim za lednicí našli chcíplé myši. Na čínu ani jinou kvaziexotiku nemám chuť. Prokristapána, já snad nenajdu normální hospodu.

Nějak mě už z toho ten hlad přešel. Ale zato mě přepadl chuťohlad a to je daleko horší. Tak jinak. V tom odporném Fast Foodu u zastávky si dám kafe a vymyslím, co si uvařím sám. Nakonec proč ne, když to umím. Venku se začíná smrákat a měsíc je v úplňku. Pomalu se rozsvěcuje pouliční osvětlení.

Dosedám na židličku, kafe před sebou. Vzduch je těžký z přepáleného oleje, na ulici za okny rachotí auta a tramvaje, lidi hulákají. Že by mi to dělalo nějak dobře, se říct nedá.

Upíjím kávu a kolem mě se vše zklidňuje. No, alespoň něco pozitivního. Ticho se prohlubuje. To jsem potřeboval. Okolí začíná modrat, jako by se z kuchyně táhl dým z toho spáleného oleje. Podivné ale je, že ten jeho smrad najednou zmizel.

Za okny je tma, jen sem tam se mihne, jako bludička, nějaké světlo Asi zase mají poruchu veřejného osvětlení. Zvenku jsou slyšet koňská kopyta, nejspíš vezou nějaké turisty ze Staromáku, i když ty podkovy zvoní tak nějak jinak.

Co se děje? Můj stůl je dubový, na něm je zapálená svíčka stojící v louži ztuhlého vosku. A okolo to samé. Čelu místnosti vévodí obrovský krb, v kterém plápolá oheň a v tmavém koutě naproti sedí dva zarostlí chlapi, mající před sebou v míse hromadu ohlodaných kostí a poháry, do kterých si co chvíli dolévají ze džbánu víno. Asi tu natáčí jakýsi historický film. Jen nemohu pochopit, jak jsem se dostal do komparsu. Co to tu na mně zkouší? Kde je skrytá kamera? Kdy a jak tu změnu stihli udělat?

V ušmudlané zástěře přichází chlap jako hora a ptá se, jestli si dám něco k snědku. Slyším se, jak se ho ptám, co mi může nabídnout. Z jeho odpovědi mi jde hlava kolem. To je přece renesanční kuchyně. Co si mám z té velkolepé nabídky vybrat? Prosím chlapa v zástěře, zda bych se nemohl podívat do kuchyně, snad by se mi lépe vybíralo, a světe div se, on proti tomu nic nemá.

Nádhera, jako v muzeu vaření, ale tady je zřetelně vidět, že je vše používáno. Na policích je koření, koření, které se v renesanci používá, tedy spousta pepře a ne jednoho, ale je tu pepř černý, pepř dlouhý a kubébový. V kredenci jsou „rajská zrna“, tedy pepř guinejský, skořice, paprika, kmín, muškátový oříšek i květ, šafrán i hřebíček. Jsou tu připraveny mlýnky, moždíře a sítka na úpravu koření ke konečnému použití. A tady jsou byliny. Fenykl, petrželka, rozmarýn šalvěj, máta, oregano, kopr, bazalka a tymián. Vedle je cibule, šalotka, česnek. Ten chlap jako kdyby četl mé myšlenky, protože říká: „Cibule, šalotka a česnek jsou považovány za podřadné byliny, ale žádné pořádné jídlo se bez nich neobejde.“ Nádherně to tu voní. Fascinovaně na to hledím, protože tohle se hned tak nevidí. Chlap povídá: „Vidím, že pán je zdaleka, zdalipak zná náš nejslavnější boloňský salám s petrželkou?“ Koukám nechápavě a on dodává: „naši skvělou boloňskou mortadelu.“ Říkám: „Mortadelu znám, ale tu vaší nikoliv.“ Napichuje pořádný kus na nůž a podává mi ho. Pravím, že je to neskutečná lahůdka. „Ano,“ on na to. „A to jste ještě neochutnal naše klobásky. Pro ty si posílá i Lodovico Sforza.“ Cože? Ale to by znamenalo, že jsem v době Leonarda da Vinciho, který pro Sforzu pracoval. A opět, dřív než to domyslím, povídá: „Pokud se zde zdržíte, budete mít možnost potkat se s mistrem Leonardem. Pravidelně sem chodí na večeři, nejraději má obyčejnou polévku minestrone. Skvělý zákazník. Inu proč ne, když to všechno vévoda Sforza platí.“ Mám si dát to, co mistr? Nejsem moc polévkový a tak je snadno rozhodnuto, dám si klobásky. Něco tak skvělého jsem už dlouho nejedl. Na to musím získat recept. Beru do ruky kus papíru a něco, co připomíná naší tužku.

Poslouchám a píši:

„Kterak připravovati klobásy

Chceš-li připravit dobré klobásy z vepřového, nebo jiného masa, použij jak prorostlé, tak i libové maso, bez šlach, a nasekej ho na na velmi malé kousky. Na deset liber masa dej libru soli, dvě unce pěkně očištěných semen fenyklu a dvě unce nahrubo roztlučeného černého pepře, vše promíchej a jeden den nech uležet. Potom vezmi několik velmi dobře očištěných střívek, naplň je směsí, pověs do komína a nech vysušit. Aby chuť byla umocněna, je dobré vyrobit si znamenitou ostrou omáčku.

Tu připravíš tak, že vezmeš hřebíček a skořici a trochu kardamomu a lískové oříšky povařené na žhavých uhlících, aby se jim dala stáhnout slupka, a trochu chlebové střídy a cukr. Vše trochu podrtíš a přidáš ocet a toto je výborná omáčka ke každé pečeni, ale i ke klobáskám.“

Papír držím v jedné ruce, druhou si nalévám z velkého džbánu do poháru víno. Náhle se otevřou dveře. Autoportrét nelhal, je to Leonardo da Vinci. Připít si s ním, to nemohu promeškat. A ještě jednou a znovu. Přisedá ke mně a příjemným hlasem mi vysvětluje, jak přiložit dláto k mramoru a jakou silou nechat na ně dopadnout paličku. Bere mi z ruky papír s receptem, obrací jej a začíná na něj skicovat. Fascinovaně na něj hledím.

Víno je tady skvělé, nádherně rudé. Mám rád víno a tohle má poměrně dost alkoholu a zbytkový cukr. Musel to být skvělý rok. Na mne je ale příliš těžké. Točí se mi z něj hlava a klíží se mi oči. Ještě slyším mistra Leonarda, jak říká: „Já vím, příteli, že nejste odsud. Já sám…“

Jako kdybych se probouzel ze sna. Zatraceně, kde to jsem? Slyším randál projíždějících tramvají a aut, slyším lidské hlasy. Uvědomuji si, že sedím v tom odporném Fast Foodu u zastávky. Sahám do kapsy a vyndávám kus umolousaného papíru.

Rozkládám jej a čtu: „Kterak připravovati klobásy. Chceš-li připravit dobré klobásy z…“ Obracím papír a na druhé straně je jakýsi geometrický obrazec.

Z cyklu Chlupatý jazyk