SLAVOMÍR RAVIK

Sebevrah je zřejmým opakem mučedníka.

Mučedník je člověk, kterému záleží na něčem mimo něj tolik, že nedbá o svůj život.

Sebevrah je člověk, kterému záleží na čemkoli mimo něj tak málo, že už s tím nechce nic mít. Jeden chce, aby něco začalo, druhý aby všechno skončilo.

G. K. Chesterton

Inu, naše budoucnost, jak vidno, závisí na momentálním psychickém založení nevypočitatelných a nespolehlivých jedinců. Tudíž naši vzdálení potomci, kteří se ještě nenarodili, se jednou budou upřímně divit, jak jsme snášeli tuto tíži skoro po celý život.

Nicméně sebevraždu v tomto smyslu nemůžeme než pokládat za konec zdánlivě nadějné cesty, za projev totální neschopnosti, za selhání ducha anebo za selhání brzd. Nastane nejspíš chvíle, kdy budeme muset sešlápnout brzdný pedál až k podlaze, anebo budeme k tomuto razantnímu zásahu všemi okolnostmi donuceni, až nám půjde opravdu o život.

Sled těchto úvah původně počítal s titulem Sedm pečetí, rozumí se sedm pečetí, jimiž začíná biblická apokalypsa. Jedna každá ze zlomených pečetí začíná proviněním, za něž se bude platit ve velkém. Porozhlédneme-li se kolem a budeme-li počítat boláky naší civilizace, bude jich minimálně sedm, ale ve skutečnosti bychom se nedopočítali. Ve hře je mimo jiné nestoudnost v bezhlavém čerpání všech zdrojů, jako bychom nepostoupili od někdejšího běžného výroku francouzského dvora, připisovaného markýze Pompadour (+1764). „Po nás potopa.“ Cosi podobného znal také císařský Řím v podobě: „Ať zemřu, nechť země zhyne v plamenech“, což je citát připisovaný Tiberiovi, za jehož vlády byl ukřižován Ježíš.

Planeta je ve stávajícím rozpoložení světa přelidněna, zejména když aktuální statistiky sčítají lidi, kteří umírají hlady a trpí nedostatkem vody. Přitom obchodní řetězce vyhazují denně tisíce tun potravin. Průmyslové odpady se hromadí v tak nesmyslné míře, že budeme brzy potřebovat další planetu jen jako odkladiště naší zeměkoule. Životní prostředí je poničené, kácí se v deštných pralesích, které zásobují naše plíce.

Jestliže se projektantům naší budoucnosti zdálo, že budou naše potřeby jednoho dne saturovány, a potom člověk získá čas, aby se začal sám rozvíjet, dopustili se tragické chyby. Nestačí jediné nasycení lidstva – pokaždé po splnění přání se vynořují další potřeby a průmysl jim ochotně kterýkoli sen splní. Hroutí se i bankovní systémy, každý každému je dlužen, dokonce i Spojené státy jsou zadluženy do nesplatitelné výše 20 bilionů dolarů, za dvojkou je desatero nul.

Mechanické vybavení průmyslu se čiperně otáčí, aby se naplnila lidská přání včetně tretek, které nejsou životně nezbytné. Ekonom Benjamin Friedman kdysi tento proces přirovnal ke kolu, které se otáčí díky ekonomickému růstu. Jestliže by se ovšem tento pohyb zpomalil nebo dokonce zastavil, zhroutily by se pilíře naší společnosti. Roztočení těchto koles by, podle Friedmana, bylo spojeno s celosvětovým kolapsem, s bojem o omezené zdroje, přičemž lidé chudší a bez kontaktů by neměli šanci na přežití. Přitom ovšem strádající občané by tentokrát byli ve velké početní převaze, jejíž důsledky si dokážeme domyslet.

Ve stejném početním rozložení se ovšem ocitá celá planeta – miliardy lidí sledují naši rozhazovačnost na televizních obrazovkách – a není divu, že se chtějí podílet na bohatství Evropanů a Američanů a jejich primadon. Hroutí se i politické struktury – takzvaná občanská společnost se mění ve flegmatickou masu, která se noří do vlastních starostí – a jen jednou za pár let, kdy jsou připraveny volební urny, se stane předmětem zájmu – ovšem po skončení volební šarády se o dav voličů a jejich starosti, jak bývá zvykem, nikdo více nezajímá.

Lidé, jak ještě uvidíme, se ovšem nedohodnou ani vzájemně, jedno každé slovo má tisíce výkladů, a tak každý cestuje po své úzkokolejné trati.

Tak se stalo, a v tomto punktu se snad dohodneme, že nám politika splývá s bezzásadovostí, bohatství s bezpracností, obchod s nemravností, vědecké pokusy s živou hmotou s bezcitností. Obecná rozežranost a lačnost postrádá morálku, a vysokoškolské tituly při klesající úrovni školství končí polovzdělaností. Záplava informací, která trápí svět, plodí zásoby dezinformací.

A tak se chtě nechtě vracíme k totální absenci nosné vize pro komplikovanou budoucnost. Jak kdysi napsal ševcovský král Antonín Baťa (roku 1937), „státy se rozpadají, jakmile ztratily svůj cíl, svou myšlenku. Jakmile vedoucí a odpovědní lidé a jakmile všichni bezejmenní a poctiví pracovníci nevědí, proč pracují a k čemu mají směřovat, pozorujeme na celém národě zlenošení, zmalátnění, úpadek…“

V této souvislosti si můžeme připomenout soudobé matení mysli a orientace v současném světě. Najednou se začalo houfně užívat předpony „post“ – tedy hovoříme o postkultuře, o postdemokracii, o postfaktickém čase, o postmoderně, o postliterárním čase. Dokonce se nám objevuje postpravda. Nikdo se nezabývá vysvětlením těchto pojmů, které se množí s neuvěřitelnou rychlostí. Jak napsal politický analytik Jaroslav Bašta, že kdyby se konala soutěž o nejpopulárnější předložku, vyhrála by ji na počátku našeho tisíciletí tato předložka. Ve skutečnosti je „post“ výrazem naší neschopnosti orientovat se ve světě, ve svých myšlenkách. Nejsme s to se vyznat v nedefinovatelných pojmech při popisu rázně se měnícího světa, v němž ovšem vystupujeme jen jako více či méně přizpůsobiví herci.

Nejlegračnější je ovšem postpravda a také pojem postfakta. Bylo tedy to, co nám předcházelo, dejme tomu „předpravda“ lživým klamem, žili jsme jen v bludech, které nás konfrontují s novými pravdami? Nebo nabízejí nám dnešní mudrlanti, za postfaktickou bariérou nová fakta, což nám starším připomíná skutečnost, že jsme žili v časech, o nichž víme, že se dnes interpretují jinak?

V tomto případě by nastával Orwellův čas, v němž se upravují stará vydání novin podle momentálních zájmů a potřeb. Také dějepisné učebnice jsou již běžně upravovány, ne-li cenzurovány, takže to, co sami pamatujeme, se asi odehrálo v předpravdě, se nyní podává jako postpravda. Inu, americký prezident Donald Trump tuto situaci vyjádřil s větším taktem, když mluvil o „alternativních faktech“. Člověk nadaný duchem shledává, že na dění lze nahlížet z různých směrů, interpretovat je roztodivným způsobem, i když fakta jsou z hlediska věčnosti jednou provždy daná. Ovšem alternativní výklady jsou v praxi zejména výraznou známkou mediálních kampaní, zahraničněpolitických analýz a komentářů, které se snaží vsugerovat nám sdělení o nevšedním úspěchu našeho času. Nu a také jde většinou o bulvární podání, které v hlavách televizních diváků a čtenářů novin vytvoří skutečnou paseku. Dezorientované davy nakonec nevědí „která bije.“

Základní vysvětlení nám podal již před koncem dvacátého století autor spisu o vzpourách davů Ortega y Gasset. Napsal totiž, že se „naše doba vyznačuje podivným domněním, že je více než kterýkoliv čas minulý; ba nevšímajíc si žádné minulosti, neuznávajíc dob klasických a normativních, vidí v sobě samé nový život, vyšší než všechny předešlé a nepřevoditelné na ně.“

Tudíž svět je plný iracionálních nálad a pohledů, takže je snadné zaměnit minulý svět za dětinské bláboly a naše životní zkušenosti převálcovat jako neskutečnou pověru. Je-li tomu ovšem tak, že postfaktická iracionalita ovládá publikum dneška, pak jí podléháme všichni – najmě politici, ctižádostivé celebrity – v nejlepším případě jen poloslepí vůdci nevidomých zástupů.

Stejně nabubřelý byl antický Řím obléhaný barbary. Ruský historik (1938–1980) Andrej Amalrik na dané téma napsal, že v pátém století našeho letopočtu v Římě vyrůstaly několikapatrové budovy, a v rozmařilosti už byly parou poháněny kolotoče. Kdyby se tehdy v centru veleříše objevil náš futurolog s běžně užívanými křivkami extrapolačního rozvoje, mohl by očekávat, že v pátém století dojde k ekonomickému využití páry, zatímco ve městě se mohly nebo měly stavět věžovité domy nebo dokonce mrakodrapy. Omyl – v pátém století se ve skutečnosti na legendárním Foru Romanu pásly kozy.

Nositelé Nobelových cen, jichž se roku 2017 sešlo padesát, si nejspíše uvědomili míru tohoto rizika, a vytvořili malou inventarizaci pohrom, které hrozí současnému světu. Neopomněli přirozeně populační růst, klimatické změny a možné zápasy o potraviny a vodu. Také pochopili riziko jaderného konfliktu, zejména proto, že mnozí na tomto poli pracovali. Zaznamenali riziko virových onemocnění – zejména když se pokoušíme v laboratořích vytvořit nové viry, o jejichž riziku vědátoři nemají ani potuchu. Do součtu možných nehod přidali i sobectví a ztrátu poctivosti, která se projevuje v malém, totiž v založení jedinců i ve velkém, ve světě mocností. Do inventury náleží i vůdcové, začasté jako ignoranti. Patří sem i terorismus, podmalovaný ještě nerovností na planetě, drogy a růst psychické závislosti, a konec konců sem patří i naše neznalosti a komolení zjevných pravd.

A tu nás v závěru této pasáže napadá, že málokterá příhoda může velkou část všech rizik ilustrovat tak výmluvně jako zkáza Titaniku, svého času největší námořní katastrofy. I když jde o časově dávnou pohromu, nikdo na zkázu gigantického plavidla nezapomněl. V dárkových obchodech se dodnes prodávají malé palubní zvony s letopočtem 1912. Jeden mnohem větší visí v předsíni autora této úvahy, hned vedle starého portrétu jeho pradědečka, který na Titaniku našel svou smrt. Až po dnešní dny pokračuje vyšetřování této neblahé události a filmoví scenáristé natočili bezpočet snímků, které připomínají drama, jež se odehrálo před celým stoletím.

Pokud někdo shledá podobnost Titaniku s osudem naší společnosti, je tu shoda, která je víceméně náhodná, ale pravdivá. Tak tedy pár základních dat: Titanik si objednala společnost White Star Line, a po katastrofálním potopení bylo shledáno, že na tomto „nepotopitelném“ parníku zahynulo 1517 lidí. Po století plném válečných konfliktů a přírodních pohrom je tato cifra téměř nevýznamná, nicméně vnímavého člověka tato epizoda novodobých dějin inspiruje k mnoha poučením.

Titanik se stal klasickou ukázkou naší psychické nedbalosti. Již při konstrukci se projektanti věnovali zejména luxusním interiérům v horních patrech, nikoliv vybavení tak řečeného „nepotopitelného“ veleparníku záchrannými čluny.

Všem třídám ovšem kralovali boháči, kteří měli k dispozici bazén, tělocvičnu, lázně, také knihovnu a taneční parket. Přirozeně i luxusní restauraci a pařížskou kavárnu. I když bylo na palubě přes 2200 osob, záchranné čluny mohly posloužit jen polovině cestujících. Jejich kapacita činila jen 1180 míst.

Kapitánem Titaniku se stal Edward J. Smith, člověk důchodového věku, který dostal za celoživotní úspěchy odměnu v podobě poslední jízdy na kapitánském můstku.

Na velekorábu tedy putovali boháči v nejvyšších patrech, lidé středního stavu v patrech nižších, ale i chudina, která se chtěla v podpalubí přepravit k americké pevnině. Tedy uprchlíci či migranti.

Titanik sám byl výkladní skříní dobového vybavení, triumfem techniky, který se pokoušel o překonání rychlosti přeplavby Atlantiku. Závodilo se o modrou stuhu, a tedy se parník nesoucí jméno antických Titánů řítil Atlantikem plnou parou. Hned na začátku sice začal požár v kotelně – vzňalo se palivo, leč kapitán se nechal ubezpečit, že topiči svůj problém zvládnou. Nikdo nevzal v potaz možnost, že bude ovlivněn plášť plavidla, který by za normálních okolností mohl odolat i srážce s ledovcem. Když se dostalo toto honosné plavidlo do pole ledovců, bylo možné posečkat na ranní svítání, kdy bude oceánská hladina mnohem zřetelnější. Jak ovšem víme, společnost usilovala o rekord a o modrou stuhu za každých okolností. Opatrnosti bývá často namále, tentokrát na ni nikdo ani nemyslel.

Titanik, který opustil irský přístav 11. dubna 1912, byl na cestě již čtvrtý den, když se 14. dubna dvacet minut před půlnocí srazil s ledovcem. Pohroma byla evidentní – pravý bok Titaniku byl masou ledu rozerván v délce 90 metrů pod čárou ponoru, těsně nad úrovní vodotěsných komor. Tyto mohly chránit plavidlo v podpalubí, ale nikdo nepočítal s možností, že by komory mohly být zaplaveny z proraženého boku – tedy shora. K čemuž došlo – a to byl konečný ortel. Spokojení a nic netušící turisté první třídy v té chvíli ještě vesele tančili a užívali si pohodlí interiérů. Neměli ani tuchu, že se jedná o poslední hodiny jejich vlastního života.

Kapitánovi trvalo ještě patnáct minut, než vydal rozkaz ke spouštění záchranných člunů. Došlo tedy k panice – nejprve se měly nalodit ženy, děti, ale rodiny se nemínily zbavit svých mužských živitelů. Mnohé čluny byly přeplněné, jiné odplouvaly bez využití všech míst. Nejmenší naději měli chudáci v podpalubí – jejich touha po nové existenci za Atlantikem vyhasla předčasně. Na Boha si všichni vzpomněli až v poslední chvíli, kdy poslední pasažéry na Titaniku a záchranné čluny vůkol doprovodili hudebníci na palubě českobratrskou písní: Blíž k Tobě, Bože blíž…

Zachránil se ovšem hlavní konstruktér, který si po čtyři dny užíval svého osobního triumfu a také kapitán Edward Smith. Ti se stali hlavními oběťmi následujícího vyšetřování. První záchranné transoceánské plavidlo Carpathia dorazilo na místo, kde již ležel Titanik pod hladinou, o půl čtvrté ráno.

Cožpak tanec na palubě, ledabylost konstruktéra a únavné selhání kapitána nepřipomínají naše dennodenní selhávání? Inu, je-li podminována planeta jako celek, počínáme si všichni, právě tak jako naši předkové na Titaniku. Jak se praví v Murphyho zákonech, může-li se něco pokazit, tedy se to vskutku pokazí. I naší slepotou, nezájmem a nedostatkem spolehlivých informací.

A jak kdysi poznamenal Napoleon: „Náhoda nám prostě spočítá všechny naše hlouposti.“

Z připravované knihy Bulvár ztracených iluzí