ZDENĚK HRABICA

Kdo by si nepamatoval dědictví otců? U mne jde o dědictví matčino. Odkázala mi pravdu, že chce-li to člověk v pozemském světě dál nebo daleko dotáhnout, měl by být aspoň jeden z jeho kamarádů Žid.

Jsem z generace, kdy někteří z takových, kteří připadali v úvahu, přišli v době pod hákovým křížem o život; skončili v Terezíně nebo v Osvětimi. Jiní zůstali a mohu potvrdit, že představu mé maminky zcela naplnili – byli touhou po vzdělání výjimeční – nebo dokonale podnikaví. Znali cizí jazyky. Nebo jim hodili na hlavu oprátku jejich soukmenovci v padesátých letech XX. století.

Později jsem zvěděl, že chceš-li vyniknout v podnikání, v byznysu, hledej poučení u Číňana.

Stokrát jsem si nejenom tuto vzácnou vlastnost i sám ověřil. Mezi několika mně blízkými přáteli jsou dneska Číňané. Snažím se nalézat u nich to, čemu se mohu přiučit.

Jsou samozřejmě hodně jiní, než jsme většinou my, my hříšníci v malé zemi. Mají láskyplný vztah ke svým zestárlým předkům, přestože i ti mladým lezou občas na nervy. Většinou je však neopouštějí a neztrácejí je ze zřetele. Nenechávají je napospas osudu. Starší se tolik netrápí a neprožívají životní osudy potomků, tolik se netrápí jejich těžkostmi, jejich dluhy, neduhy; spíše jim věří, že je překonají.

Nám závidí životní optimismus a český humor.

Mají jinou životní zkušenost; ti kdož jsou mně nablízku, kdo poznali Evropu, ani netouží, aby se podobné pořádky okamžitě rozprostřely na obou stranách jejich čínské zdi.

Občas zírám, že své příbytky ne vždy před jinými na petlici zamykají. V takových chvílích běží příchozí ke sporáku a bez okolků snědí, co jim plotna jejich známých v daný moment dá. Umí se s jinými dělit způsobem, jaký jsem v mládí poznal zatím jenom od Moskvy až do Vladivostoku, v ruské povaze.

Ale i v povaze ukrajinské a gruzínské, kirgizské, kazašské či uzbecké. Už nikoliv v povaze rakouské nebo německé, výjimky se samozřejmě nevylučuji.

V Číně jsem sám byl. Poznal jsem tuto zemi. Mám na Čínu svůj pohled – stejně jako jej mám i na Číňany.

Mrzí mne, že poslední dobou se u nás rozsévá hluboká nevraživost, ne-li nepřátelství. Nejde mi vůbec o to být zaslepeným vůči odlišnostem, které odporují nám, kteří pocházíme z jiného genetického stromu.

Ale jde mi spíše o to, že bychom měli pochopit, že zdaleka ne celý svět touží po našem modelu, který se chvástá zvěstováním, že my žijeme tak skvěle jako nikdo na světě.

Nemáme oproti jiným jenom holubičí povahu.

Buďme opatrnější nejenom v soudech, odsudcích – ale i ve výrocích, jakých tolik slyšíme v posledních dnech od českých politiků.

Učím se jim téměř vůbec nevěřit!

Nevyvěšuji ani vlajku ČLR ani vlajku Tibetu v časech, kdy již nevyvěšujeme za okny ani vlajku České republiky (na státních budovách jenom silou nařízení), kdy u nás zazpívat českou státní hymnu již umí málokdo.
Tak o čem to vlastně vedeme řeč?