JAROSLAV KUBÍNEK

Mít možnost mazat, zmizely by – Ten strach, – Ta naivita a – To pokrytectví. 

Úvodem

Muž má prý darováno jedno století života. Rozdělené na čtyři čtvrtiny. Do 25 let je to Výcvik (včetně Výchovy, protože co se teď zmešká, už se nedožene). Potom následují ona „produktivní léta“, tedy čas plného Výkonu. Vrcholné období, kdy se plodí potomstvo, staví domy, sází stromy, buduje pozice. Po padesátce nastupuje Výdrž. Vytrácí se tvůrčí invence, ale zhodnocují zkušeností. No a kdo se dopracuje poslední čtvrtiny, nazvěme ji Vypřaháním, měl by být dle míry zásluh ctěn i uznáván a rozdávat moudra kolemjdoucím. Pokud ještě mohou být k užitku.

IVO FENCL

19. 1. 1809 se narodil a 7. 10. 1849 zemřel Edgar Allan Poe.

Psát v Čechách monografii o Poeovi (1809-1849) není zbytečné, odvážné však ano.

STANISLAVA KUČEROVÁ

I uznávaní politologové dneška si stěžují na terminologický zmatek. Je označení „neomarxismus“ něčím víc než jen nálepkou s hanlivou dávkou odmítavé nevážnosti a posměchu? Je to víc než jen výstraha před nedostatkem demokracie, před diktaturou či totalitarismem? A může být ten zmíněný „neomarxismus“ pravicový nebo levicový? Pokusme se vnést do nepřehledného pojmového zmatku trochu světla.

JIŘÍ JÍROVEC

Kde se někdo ptá, tam nikdo neodpovídá a kde by někdo odpověděl, tam se nikdo neptá. Edward Albee

Bonmot amerického dramatika vyjadřuje náš svět naprosto přesně. Pokud se publikum ptá, odpověď je volena tak, aby neohrozila postavení odpovídajícího, kdežto publikum se neptá, hrozí-li odpověď, kterou nechce slyšet.

MILAN BLAHYNKA

Výstižný název knihy nebo knížtičky je zázrak. Shrne, o co jde, neprozradí, že vrahem je zahradník, a navnadí čtenáře.

Nevím, jak Bohumír Kolář pojmenovává sbírečky svých aforismů, ale měl šťastnou ruku, když pro svou nejnovější sáhl po titulu POSTŘEHY Z DOBY, JEŽ UŽ TRVÁ DLOUHO (Epava Olomouc 2019, ilustrace Ladislav Rusek, fotografie z autorova archivu, 32 s.).

ZDENĚK HRABICA

Není to tak dávno, kdy se u nás bouraly sochy Tomáše Garrigua Masaryka, kdy se odstřelila socha Josifa Vissarionoviče Stalina. Kdy se s oprátkami na krku odvážely sochy Klementa Gottwalda, Julia Fučíka, Jožky Jabůrkové, Jana Švermy. Není to tak dávno, kdy národní a zasloužilí umělci házeli své diplomy u Mánesa do stříbropěnné Vltavy. Není to tak dávno, kdy se na znojemském Václavském náměstí naplnily odpadkové kontejnery členskými legitimacemi KSČ. Není to tak dávno, kdy poslanci Federálního shromáždění přemalovali kopii tanku T 34 na růžovo. Není to tak dávno, kdy bylo z lidického pietního parku zcizeno pětadvacet tisíc keřů růží, darovaných Lidicím z celého světa. Není to tak dávno, kdy před orlojem na pražském Staroměstském náměstí stál na piedestalu růžový trabant. Není to tak dávno, kdy přes jednu noc zmizely všechny bronzové tabulky z hrobů padlých rudoarmějců na Olšanských hřbitovech. Není to tak dávno, co se totéž odehrálo na Národním hřbitově v Malé pevnosti Terezín. Není to dávno, že se zemí rozléhalo volání: Nejsme jako oni! Není to tak dávno, kdy se nad Pražským hradem rozzářilo neonové Havlovo srdce. Není to tak dávno, kdy se kradl pod patronací Balbínovy poetické strany, v přítomnosti primátora a exprezidenta, z blízkosti sochy svatého Václava Myslbekem navržený měděný řetěz.

MÁRIA VÁCLAVJAKOVÁ

Dňa 29. augusta 1944 vypuklo Slovenské národné povstanie. Odvtedy uplynulo 75 rokov. V každej dobe, ktorá je rozhodujúca pre osud národa a vlasti, sa odkrývajú charaktery ľudí. Podobne ako sa oddeľuje pri mlátení obilia zrno od pliev. To delenie sa rodí v bolesti, preto je jasné a pravdivé. Kto chápe dejinné súvislosti, váži si činy svojich predkov. Mier, pokoj a blahobyt nie je samozrejmosťou. Je výsledkom práce, odhodlania, odvahy a obetí, ktoré si treba vážiť a obdivovať.