JAROSLAV KUBÍNEK

Putování „listopadem“

Začátek

Na pátek a sobotu 17. – 18. listopadu jsme svolali výjezdní zasedání Okresního výboru KSČ. Po zprávě o stávkách v divadlech jsem byl dotázán, zda dokážeme reagovat. U nás mělo hostovat divadlo z Liberce. Nehrálo se! V pondělí jsme se sešli a připravili na shromáždění v Hradci Králové, kam nás krajský vedoucí tajemník Ota L. svolal. Aktiv na Střelnici měl burcující atmosféru, určitě jsme jej přivítali, ale to dvoudenní zpoždění se už nikdy nedohnalo. Navíc jsme samozřejmě nemohli znát ty souvislosti, které byly rozkryty až dodatečně. Večer se v Pardubicích uskutečnil mítink v divadle. Prošlo okolo nás asi 400 lidí. Volali hesla, která jsou známa. Vesměs to byli studenti. Na rozdíl od následujícího večera. Divadelní sešlost moderoval jeden z režisérů. Asi se to organizátorům nelíbilo a tak rozhodli, že další shromáždění se uskuteční před divadlem a bude je moderovat Vladimír Č., později známý z Milionáře.

Na úterní ráno jsem svolal předsednictvo Okresního výboru a na odpoledne pak celookresní aktiv předsedů základních organizací. To už se situace přiostřila. Centrum rozeslalo dálnopisy, kde se hovořilo o pokusu o státní převrat. Přicházely i různé pokyny. Protože jsem začínal tušit, že nastává hektické období, poslal jsem šoféra, aby mi manželka poslala prádlo, holení a kartáček na zuby. Postupně se sbíhaly informace o náladách.

Svolaný okresní aktiv ukázal na velkou diferenciaci názorů. Od radikálů k většině, která očekávala rozumné vysvětlení. Od centra se už politická direktiva čekat nedala, krajský článek měl přirozenou snahu mít situaci alespoň v kraji pod kontrolou a my na okresech jsme zaznamenávali signály a odezvu událostí. Pochopil jsem, že nemohu jen tak toto shromáždění rozpustit. Tak jsem apeloval na rozum a svědomí přítomných a varoval před provokacemi. Musím říci, že možné provokace začaly být to, z čeho jsem měl největší strach. Spojení provokatérů a fanatiků je vždy zhoubné.

Večerní manifestace se v úterý 21. listopadu účastnila více než tisícovka lidí. Hlášení o počtech se lišila. Pro mě byla znepokojující informace o výskytu KZ (kriminálně závadových osob) mezi demonstranty. Ať se nikdo neuráží, ale žádná masová akce neprobíhá jako čistá demonstrace idejí. Vždy je dost těch, kteří se rádi připletou k rabování, pokud by k němu ve tmě došlo. Takže nesmí nastat taková situace. Před sekretariátem z davu kromě jiného volali: „Vylezte, vylezte!“

Když jsem o tom hovořil tehdy v roce 2002 s tazatelem Ústavu soudobých dějin, uvedl jsem toto (cituji záznam): „…a teď jsem si vybavil tu scénu, jak v Budapešti v roce 56 vyšel tajemník Imre Mezö před budovu Městského výboru strany a byl okamžitě zastřelen“ (můj smích). Tazatel (jeho smích) a já pokračuji: „…ono se to honí hlavou různě.“ To se nám to po letech usmívalo, že! Když později večer vystoupil v televizi generální tajemník, nepovzbudil nás. Až dodatečně jsem pochopil, že už byl v té chvíli sám. No a charisma vůdce chybělo taky. Ale, ptám se, kde byli ti, kteří v časech pohody nám tak rádi s kamennou tváří předváděli „krátkou oprať“? Ti ho v tom nechali!

Zůstáváme!

Generální domluvil a já si obrazně „došel pro kanady“. Téma výjezdu milicí bylo a je přetřásáno ze všech stran a vytrvale. Z pohledu okresní jednotky to samozřejmě tehdy vypadalo o mnoho prostěji, než je nyní účelově hlásáno z nějaké badatelny nebo od pózujícího moderátora. Já to rozdělím do dvou fází.

Předně se odněkud objevil pokyn, že by snad mohli naši tajemníci vyjet mezi jednotky a tam je pozitivně motivovat. Po poradě s náčelníkem okresního štábu jsme na to nepřistoupili. „Vždyť je nemáme v podobné situaci vůbec odzkoušené. Někdo někam pojede, bude něco číst a bude pro smích. Jiný naštve tím, že něco zpochybní, a jiného už tady neuvidíme. Však už jeden z tajemníků prý ‚odešel do ilegality‘, tedy zdrhnul! Tohle není školení!“ Tak jsme se shodli, že víme, kde bude shromaždiště a tam za nimi vyjedeme sami dva a zorientujeme se na místě. A vůbec, ještě se nejede!

Poté jsme čekali na čas 02:00 hodin ve středu 22. listopadu. Krátce před druhou hodinou byla akce odvolána. Zůstáváme! Což jsme rychle oznámili jednotkám. Myslím, že si to velitelé zapamatovali. Alespoň mi to někteří potvrdili a popisovali onen předchozí neklid. Vzdor projevilo jen několik jedinců; většina byla sice ukázněná, ale po nějakém dobrodružství nikdo neprahnul. Přechod do středečního rána jsem strávil besedou se štábem a potom si zdřímnul.

Středa byla vypjatým dnem

Kromě agendy, kterou jsem musel zvládat, došlo k mé návštěvě Vysoké školy chemicko-technologické. Okolnosti jsou dostatečně zachyceny v dokumentech stávkového výboru, ale „nejvroucněji“ je to vykresleno v článku Magazínu Pochodně o rok později 17. 11. 1990 pod názvem – „Promarnili jsme šanci?“ Rozhovor s účastníky událostí, studenty 5. ročníku, slečnou P. a pány T., U., P. a H. (cituji):

„Hned na začátku stávky se rozběhly pokusy vrátit vše do starých kolejí. Druhý den po průvodu, který prošel Pardubicemi a před bývalou budovou OV KSČ skandoval ‚Dejte Palác doktorům‘ byl ve škole vedoucí tajemník Kubínek. Pozvali ho komunisté z VŠCHT jako svůj trumf. Řekl, že je všechno pod kontrolou a jestli budeme pokračovat, že použije všech prostředků na potlačení. Jestli praskne jen jediná tabulka, tak bude ozbrojený zásah. A že ta tabulka praskne, si můžeme být jisti, čímž chtěl naznačit, že jí třeba rozbije sám“ (konec citátu). Některé vzpomínky dokonce uvádějí, že jsem se přitom usmíval. Prý!

I teď vnímám tu přirozenou nadsázku rozzlobených studentů, kterým v listopadu roku 90 už bylo zřejmé, že z „revoluce profitoval někdo jiný“. V podstatě uvedli má slova přesně, ale v jiném kontextu. Že bych rozbíjel tabulky, byl nesmysl, před tím jsem právě varoval. Ale když ona ta představa, že v zájmu velkých idejí přestávají zloději krást, je tolik, tolik vznešená. Dnes to asi budou padesátníci, ale pochybuji, že by jejich iluze už plně vyšuměly.

Poněkud jiná byla moje návštěva v gymnáziu na ulici Dašické. Tam totiž jeden náš pracovník začal vyhrožovat, že až dojde k potlačení kontrarevoluce, tak to schytají. Důvodem měl být útok na jednu studentku. Po dohodě jsem souhlasil, že tam půjdu a pohovořím si se studenty. Když to domyslím, tak si počínalo vedení gymnázia vcelku moudře. Nepřipustilo excesy. Dodnes cítím trapas, že jsem vystoupil bez lepší přípravy. Studenti seděli na podlaze tělocvičny a já chodil mezi nimi. Improvizace, bohužel.

Depka

Tu středu podvečer jsem se propadl do deprese. Ještě jsem stihl navštívit známé v sousedství. Odstup byl zdvořilý. Vše mi určitě neřekli a já to cítil. Můj šofér Jarda J. mi byl v této situaci opravdu důvěrníkem a sekretářka Věra R. starostlivě sledovala, co se děje. Dodatečně díky! Povídám jim „zajedeme za mámou“ a odjeli jsme do Městce, kde maminka, dva roky po otcově skonu, vše prožívala spíše mlčky. Okolí jí to neztěžovalo, to musím uznat. Dostali jsme kafe, letmý polibek a po hodině jsme jeli.

Zastavili jsme se v Čankovicích. U bývalého náčelníka Okresní správy SNB, plukovníka Mirka C., tehdy už důchodce. „Spal jsi?, moc ne viď! Tak si zdřímni a máma ti zatím udělá polívku.“ Za půl hodiny mě vzbudil a z ničeho nic mi povídá: „Ne abys udělal nějakou blbost. Jako se třeba picnul. Ti lumpové za to nestojí.“ Koho tím myslel, nevím. Ono se to někdy v hlavě divně propojí.

Náhle bylo po depresi. Asi ta silná polévka. Vrátili jsme se a mě čekal čtvrtek – klíčový den. Mám jej v hlavě stále.

Provokace?

Již dříve se dostavil redaktor Československé televize pan P., který ode mne slyšel názor, že „se skutečnými problémy se nepohnulo ani o píď“. Sám jsem se až po čase dozvěděl, že mé vystoupení bylo vysíláno a že se moc nelíbilo. Já to neviděl! Možná to mají v archivu.

Ve čtvrtek proběhlo několik návštěv, soustředím se však jen na jedinou, pro mě téměř osudnou událost. Na večer byla svolána manifestace před divadlo. Po obědě se objevil JUDr. Josef P., který v té době sloužil v krajském městě. Přijel s ústním pokynem z Hradce Králové, informovat. Naléhavě! Předmětem vzkazu bylo upozornění, že při té večerní demonstraci může být dav vyzván, aby se pohnul směrem k budově OV KSČ, kde může dojít k nějaké provokaci. Jaké? Nevěděl, ale zítra, v pátek, že prý „zasedá Ústřední výbor“. Já bych měl vzít v úvahu, že „incident v Pardubicích pozornosti neunikne“. Proboha, o co tady jde?

Už jsem se dál nepídil, zdroj jsem tušil. V případě jinak odměřeného doktora P. šlo o osobu, která by za mnou určitě nešla jen z vlastní iniciativy. Za mého předchůdce byl v Pardubicích prokurátorem. Na vlastní iniciativu jsem nevěřil. Kdo jej konkrétně poslal, to se už nedozvím, protože on později zemřel, údajně po pádu z výšky, prokazatelně bez cizího zavinění. „Sportovci trénují, vojáci cvičí, aby byli připraveni, jen v politice není na generálky čas!

Než aby dav pochodoval, to tam raději půjdu sám!“ Varovali mě – nechoď! Jenže já už byl trochu v transu. Na schodech divadla stála politická úderka pražského umělectva. Moderátor to zahájil. Čtvrtý v pořadí jsem dostal slovo. Nebylo to povedené vystoupení. Dav se tu uklidnil, tu zase naštval. Já jsem trochu strašpytel, ovšem než do mne vjede vztek. Korunu všemu jsem nasadil výzvou, aby nebyli fanatiky s výrokem klasika J. W Gothe: „Každého fanatika je třeba do třiceti let ukřižovat, protože když blouznivec zmoudří, stane se darebákem!“ A bylo vymalováno. To mi už neodpustili. Skončil jsem!

Po nějaké době mi řekl syn mého zemřelého kamaráda Milan: „Poslouchat se to nedalo, ale všichni vědí, že jste se tam nepo…“ Ach hochu, kdybys věděl, lehké to nebylo! Jenže já se přitom najednou uklidnil. Dav se vykřičel a už se nehnul. Já to měl sice polepené na všech stranách, ale bylo alespoň jasno! Pak nás ředitel divadla pozval na grog. Moderátor Vladimír Č. předchozí shromáždění označil za první „předvolební mítink“. Nad ránem jsme odjeli do Hradce Králové, kde se členové Ústředního výboru radili o přípravě pátečního zasedání ÚV. Na něm M. Jakeš sdělil, že on a ostatní členové předsednictva a sekretariátu ÚV dávají své funkce k dispozici, aby mohlo být zvoleno nové vedení.

Odliv

Mám-li dodržet slib mluvit sám za sebe, pak mi došlo, že vše ostatní probíhá mimo možnost zvratu události. Tím silněji a s respektem vzpomínám na všechny ty, kdo přicházeli a nabízeli pomoc. Například na ty, kteří vylepovali projev nového generálního tajemníka Urbánka, používali trvanlivé lepidlo a pak museli vše strhávat za posměchu kolemjdoucích. Takové zážitky drží pevně. Jako předseda Rady obrany okresu jsem se ještě účastnil odzbrojování lidových milicí, které mezitím přešly do podřízenosti armády. K závažným rozepřím nedošlo. Dotvořila se i představa, jak organizovat činnost po okresní konferenci. Ve vedení už pro mě nebylo místo. Ale nechci zapomenout na některé epizody.

Kde se vzala, tu se vzala, objevila se Obroda. Přišla politicky jednat s vedením okresu, podle nich už zahnaným do kouta. Hovořili za ně Osobnosti roku 68. Jeden z nich například v padesátých letech jako zemědělský referent iniciativně navrhoval, jak šetřit při rozkulačování. Ejhle, přišel rok 68 a on byl, jak se říkalo, progresivní! Teď znovu chce ke kormidlu? Další, velký suverén byl velmi tvrdý při známých prověrkách roku 58. Najednou tu byl listopad a zase šance? Byl to zvláštní rozhovor. Pro ně nejspíš chvíle satisfakce, ale pak stejně skončili. Těm novým už nebyli k užitku.

Významnou postavou převratu byl v Pardubicích pan Bohdan D., kdysi předseda KAN. Před vystoupením u divadla jsem od něj dostal dopis s výzvou k dialogu. Tak jsem to veřejně davu oznámil a řekl: „Oslovil mě pan Bohdan D. a chce dialog. No když dialog, tak dialog!“ Po letech, v roce 98 jsme se sešli v tehdejší okresní volební komisi. Líčil mi, že když jsem toto veřejně řekl, jeho žena v davu málem omdlévala. Nedivím se, kontext té doby dnes nelze parodovat. Potom byl chvíli místopředsedou ODS, ale lidé z jeho okolí ho dost nechutně znectili. Už nežije.

Jiná epizoda z těch dnů je spojena s prohlášením Demokratického fóra komunistů. Doručili mi jeden průklep, já si jej přečetl a napsal si na výtisk: „Co s tím?“ Kdybych s tím šel mezi ty věrné, kteří nám tu zbyli, dostal bych co proto. „Tak tohle se peklo za našimi zády!?“, slyšel bych. Bez urážky, je čas přípravy a je čas zápasu. Co jsme vlastně my dole o těchto snahách věděli? Ostatně když nová garnitura zformovaná na mimořádném sjezdu plošně vylučovala ze strany, kdo se mohl obhajovat?

Pobavila mě i budoucí primátorka, která na poslední jednání Okresního výboru Národní fronty přišla už jako nová předsedkyně „od lidovců“ a přišla „ozbrojena!“ Čím? Kloboukem! Jako na dostihy. Já takové případy již zažil. Kloboukem dáma zpravidla dává najevo pohrdání lůzou! Důstojně prohlásila, že jejich strana na pokyn nového předsedy, bratra Bartončíka, Národní frontu opouští. Vzal jsem to s nadhledem. „Jsi-li v nouzi, o posměch se nestarej!“, říká se. Čas se nachýlil.

Když musel odejít hudební expert z místní Komorní filharmonie, uplatnil se jinde a hned. Ptal jsem se ho: „Proboha, proč tebe vyhnali, takovou kapacitu?“ Odpověď byla lakonická. „VZPOURA HRÁČŮ DRUHÉ ŘADY!“ Nejpřesnější charakteristika pro hrdiny oněch dnů! Ale co bychom vlastně chtěli! Pařížskou Bastilu taky nešturmovali francouzští encyklopedisté, že ano!

Není lehké…

Řekl jsem a pokorně tvrdím, že jsem se lépe oženil, než moje žena vdala. Jako zdravotní sestra pracovala na chirurgii, později na ORL. Po přestěhování do Pardubic změnila působiště přechodem do Okresního ústavu sociálních služeb, kde ošetřovala staré spoluobčany. V roce 88 jsem jí však sám vmanévroval do komplikované situace.

Ředitelka Ústavu sociálních služeb za mnou přišla s návrhem na převedení mé ženy do funkce vrchní sestry na pracovišti pro mentálně postižené. Proč? Došlo tam k vyšetřování nějakých ztrát prostředků chovanců a byla potřeba rychlého řešení. Dosavadní paní vrchní byla odvolána a je nutné místo obsadit. „Ale to není věc okresu,“ říkám! Argument ředitelky byl prostý: „Když tlačíš na jiné, zkus to i doma.“ Naštěstí má moje paní silné sociální cítění a tak se spolu s kolegyní, skvělou Evou V., která tam přešla do řídící funkce, toho poslání ujaly. Myslím, že pracovaly svědomitě.

Teď se záměrně posunu. Rok 89 a všechno to hemžení kolem, to vše přispělo k tomu, že jsme si celkově lépe porozuměli. Je velké štěstí, mají-li životní partneři i obdobné postoje. Úplně kýčovitá však byla ona poslední okresní konference. Tedy kýčovitá z pohledu naší dvojice. Jinak jsme samozřejmě zvolili delegáty sjezdu, přijali usnesení a noví tajemníci Honza s Jirkou se ujali své nové řehole. Klobouk dolů!

Manželka byla také delegátkou této okresní konference a při té „poslední internacionále“ jsme stáli proti sobě a na sebe hleděli. Já dole, ona asi v páté ředě. Pro televizní novelu by to byl úplný „cajdák“. Kamera tu na něj, tu zase na ni, až oko zaslzí! Ach jo!!! Bohužel jsem zapomenul poděkovat spolupracovnicím, které konferenci zajišťovaly. Potom jsem se jim omluvil. Jim opravdu upřímně.

Jenže v samotném ústavu nebyl dění konec. Zavolal mi šéfredaktor místního tisku. Že má pokyn z Občanského fóra vytisknout kritiku asociálního jednání mé manželky ve funkci vrchní sestry. Kromě jiných hříchů prý „vyhnala samoživitelku“. On že to otisknout musí, ale může zároveň zveřejnit odpověď. Zmíněná samoživitelka byla propuštěna po skončení zkušební doby. Měla horší výsledky i reference z minulého pracoviště než druhá čekatelka, přijatá na ono jediné místo. Článek vyšel pod atraktivním názvem „Není lehké být ženou bývalého okresního šéfa“. Manželce pak řekli, že prý stejně ztratila autoritu a tak se věnovala jako pečovatelka lidem osamělým a bezmocným po bytech.

Pointa však byla v něčem jiném. Havlova amnestie odpustila kromě jiného trestné činy proti majetku v socialistickém vlastnictví. Odsouzené i stíhané. A tak manželka předávala funkci zase té, která se po zastaveném vyšetřování do funkce vracela coby očištěná. Jak řekl Tatíček zakladatel: „Státy (a režimy) stojí na těch zásadách, na kterých vznikly.“ Opravdu, velká amnestie Václava Havla skutečně nastolila nové zásady, dodnes platné. Nějaký čas ještě manželka obcházela domácnosti, než se vrátila tam, kde již dříve působila, mezi seniory v blízkém ústavu.

V květnu roku 1990 mi bylo padesát. „To jsme rádi, že výročí bude normální,“ zajásala rodina. „A taky bez metálu,“ ušklíbl se někdo. Opravdu, bylo to tak! Jediné vyznamenání, které za něco stojí, je ono „Za zásluhy o Československou lidovou armádu I. stupně“. To bylo ještě za aktivity v Tesle Pardubice v sedmdesátých letech. Ale co! Žádný řád mě k padesátce stejně nečekal! Navštívili nás tehdy společně všichni sousedé, stavebníci z let 1975–78, a nepadlo slovo o politice.

Když jsme po čase šli opět do pardubického divadla a stoupali po schodech, maně jsem se otočil. Hučící dav už tam opravdu nebyl, ale přiznám se, bylo mi v tu chvíli mírně „nanic“. Čas ubíhal a já najednou zjistil, že nejsem vystaven obecnému opovržení. Že mě okolí nejspíš vnímá jako někoho, kdo je pevně zařazen a kdybych se na hlavu stavěl, už by mě do nějaké nové party nevzali. Takže v tom divadle pravidelně sedáváme ve stejné řadě jako před více než třiceti lety. A v lóžích se zase střídají celebrity!

Cesta

Chci připomenout poslední letošní výročí. Před sto lety vzrostla v české sociální demokracii síla revolucionistů, do jejichž čela se postavil Bohumír Šmeral. V prosinci 1919 se konstituovali jako samostatný směr v rámci ČSDSD – tzv. marxistická levice, vyslovující se pro vstup strany do Třetí internacionály, pro socialistickou revoluci a pro diktaturu proletariátu. Zásadoví se oddělili od věrolomných. Další cesta byla křivolaká, trnitá a je popsána podrobně.

Rád bych sdělil všem, kterým začínají vrtat hlavou pochybnosti, zda konali a vystupovali správně, že není důvod se stydět, není-li za co! Tak se ptám, co by mi asi řekl táta. Často jsem si vzpomenul, často!

Můj otec dostal po vyhnání za Slovenska místo protektorátního cestmistra až když prokázal, že v rodině nebyli Židé. Na kole objížděl chrudimský okres, cestáře i nájemce lomů od Žumberka a Ležáků po Chrtníky. Pana Č. z Doubravy zachraňoval před kulkou. Žádné hrdinství, jen pomoc. Po válce se postupně dopracoval až do funkce ředitele Krajské správy silnic. Přišel červen 1953, byla vyhlášena měnová reforma. V lomech hrozila stávka. Táta nechal v předstihu vyplatit prémie dělníkům v lomech. Stávka se nekonala a on byl, ó sláva, všemi za to pochválen. Potom ovšem těm povolaným otrnulo, došlo k přehodnocení a otec z fleku schytal odvolání z funkce, vyhazov ze zaměstnání plus ty odměny na triko. A vyloučení ze strany „za politické nezvládnutí situace“. Což byla existenční stopka.

Ale městská organizace KSČ v Heřmanově Městci se jej hlasy předúnorových a předválečných členů zastala. „Vyloučili tě březňáci, ty ses zachoval třídně a správně. Vyloučení platí, ale tady tě potřebujeme!“ Březňáci se říkalo těm, kteří nalezli do komunistické strany až po Únoru 48 a nemohli si tak dovolit „kolísání“, že! A tak se stalo, že můj otec zůstal i s tím „flastrem“ voleným členem Národního výboru od roku 46 do roku 71. Jestli z něj ta podaná ruka udělala komunistu? V postojích určitě! Těmi postoji totiž rozuměl dokončenou dlažbu, vodovod, kanalizaci, „Akci Z“. V srpnu 68 byl ve svém rodišti na sklizni chmele. Tamní družstvo se nerozpadlo, vlastně jako žádné v tom roce. Po návratu řekl stručně: „My jsme museli dělat!“

Zemřel 7. listopadu 87, v den 70. výročí Říjnové revoluce. Já už byl tehdy ve funkci v Pardubicích. Volal mi předseda Národního výboru: „Jardo, tvůj táta, jako vyloučený ze strany, nedostával ocenění. Ale zásluhy má. Tak my mu dáme zahrát Kde domov můj.“ Já na to: „Franto, to zvažte, ale raději bez těch Tater!“ Jenže stejně zazněla hymna. Pozvání na Krajský výbor na sebe nedalo čekat. Jeden horlivec vedoucímu tajemníku kraje referoval o tom, že jsem prý JÁ zahráním hymny zneužil svoji funkci! Ta se přece patří hrát hrdinům a umělcům zasloužilým, že! Kteří si později hrdými tituly… však víte co! Krajský vedoucí se mě zeptal, jak se k tomu postavím. Opáčil jsem, že s pochopením! Už se to nestane, druhého tátu nemám. Ani mě nenapadlo to házet na národní výbor, vždyť jsem souhlasil. Mávl rukou a bylo to odbyto. Jestli ve mně něco zůstalo? Alergie na přetvářku, falešné pózy a záludnost šedých myší.

Zneužití lidských pochybení bývá zákeřné! Pozitiva angažovaných osobností, jakými jsou například zápal pro věc, zkušenosti a zásady mnohdy zneváží jejich slabiny. Například zájmy, závazky nebo nepravdivé záznamy. Zkušenost ukazuje, že uvažování kompromitovaných osob je defektní! Chraňme své lidi! Vždyť jsme na dobré pověsti závislí víc než jiní. Zmizí-li důvěra, autoritu nevyprosíš, k podpoře nepřinutíš! O morální váze pošpiněné pozice lépe nemluvit! Proto je povinností střežit společný ČISTÝ ŠTÍT!

Věřme si…

Můj zesnulý spolupracovník, původně novinář, Zdeněk S. kdysi prohlásil, že i jediné slovo může být geniální. Chtěl jsem příklad. Po krátké odmlce uvedl známou odpověď obklíčené Napoleonovy staré gardy u Waterloo. Na výzvu „Vzdejte se“ zaznělo „Merde“! Francouzsky! Kdo to zná, překlad nevyžaduje. Kdo nezná, tomu napovím, že i v češtině má stejný výraz pět písmen. Ti gardisté to tehdy nepřežili! Ale jejich slovo vešlo do dějin.

Nemám v zásobě žádné „svoje“ geniální slovo. Mně se spíš líbí i hodí čísla, od procent po letopočty. Symbolicky například číslo 4 (slovy čtyři). Proč zrovna čtyři? Protože mi jako symbol vyhovuje tak zvaný ocelový ježek. Se čtyřmi hroty! Jeden vždy v akci a tři ostatní jej jistí. Hoďte to na vozovku a žádný pirát neujede! Záleží však na pevnosti svaru. Číslem čtyři lze definovat i zásady. Například: Volnost, Rovnost, Spravedlnost, Odolnost! Případně: Kontinuita, Legalita, Aktivita, Čistý štít! Zkrátka, vzorec postoje! A stačí k němu čtyři slova plus jedno další: Perspektiva!