JAKUB STEIN

(spíše troška sociologie než obvyklý fejeton)

Pan Roubíček seděl už dobrých pět minut u okna kavárny Louvre a upíral zrak směrem k Perštýnu, vyhlížeje pana Kohna, s nímž se už dva týdny neviděl, když konečně se jeho nejlepší přítel v davu turistů táhnoucích od Můstku ke kavárně Slávii vynořil, totiž když se objevil nejprve jeho klobouk, jako když je na moři vidět nejprve strážní koš a chvíli to trvá, než se na obzor vyhoupne plachetnice celá. Pan Kohn se k Louvru blížil správným širokým námořnickým krokem, jak také jinak, vždyť se vracel ze šífu, který brázdil vodní spousty západního a středního Středomoří.

– Tak jak se měli, pane Kohn, jak se poměli na moři?

– No jak, však to znají ze života. Paráda a současně i past.

– Paráda?

– Náramná. To snad ani voni neviděli, nezažili a nepředstavili si. Jakože už viděli a zažili tolik, že seděj už jen doma a v kavárně. A nikam se nehrnou a nehnou, jsouce pecivál.

– Dovedu si představit, jak říkal Otokar Březina, dyž ho vybízeli, ať se podívá k nebi na jedno z prvních letadel na české obloze.

– A vědí, že nedovedou? To byla paráda…

– lehnout i na záda a číst si, s rukama za hlavou, usínat s představou, že jsem čísi…, voni si na té kocábce lebedili na zádech a četli?

– To by se tam dalo taky, ale paráda byla už ta cesta do přístavu.

– Do Janova? Slavného Janova? Co se tam poroučel moderní most?

– Ausgerechnet tam. Ale než se tam dojelo!

– To muselo bejt pěkný utrpení, to znám.

– Utrpení znaj, protože nejeli s moravskou, co říkám, s valašskou cestovkou, kerá vozí lidi k lodi. Do Prahy pro nás dokonce poslala káru. V ceně, vlastně v docela mírné ceně zájezdu. To jim byla paráda.

– A z Brna na tu dlouhou štreku pohodlný bus? S reterátem, co se neodmyká jen na požádání a co pádí hory doly a Pád Nepád rovnou za nosem až k veleparníku na naftu?

– To řekli přesně! Samozřejmě prostorný a pohodlný. Ale dyby jen to! Dvě holky, totiž švarné děvuchy k našim službám, jenomco nás nalodily, totiž naautobusily, vytáhly každá velkou flašku valašské slivovice i kalíšky a obcházely nás, ať si štrngnem na cestu. A pak párek s křenem nebo s hořčicou, jeden celý párek a eště půl. A dyž nadešel čas večeře, řízek jako dekl od…, šak vědí. A mezitím a potom zas ta slivovica. Noční Itálií jsme projeli spíce v té péči sladce hladce jako v peří, a byli jsme nad Janovem. A ranní káva a zase horký párek a půl! No přesně jak to zpívá Karel Zich: ztráceli jsme pojem o tom, jak čas běží dál.

Pozorná obsluha proslulé kavárny Louvre čas neztrácela a nenechala štamgasty pana Roubíčka a pana Kohna o hladu. Vědouc, co preferují, obsloužila je k jejich spokojenosti, ještě než si zaujati zážitky pana Kohna stačili objednat. A na ostatní klienty kavárny málem zapomněla, nemohouc si zpovzdálí neposlechnout, jak to bylo dál. Zvědavý, jak to bylo dál, byl i pan Roubíček.

– No jak! Pořád paráda. Kufry, keré nám už na začátku cesty vzali z rukou, uviděli zme zas až v kajutě na lodi. Abyzme se s nima netahali. A ta kajuta. Větší než pokoj ledakde v hotelu a lepší WC se sprchou než kdekoli na pevnině. Vymyšlený do posledního detailu. Tryskový splachování, ušetří se voda, ve sprše zatažitelná šňůra pod ventilací, plavky za dvě hodiny suché. A tak to všecko na celé lodi. Žádné namáhání po schodech mezi osmnácti podlažíma, totiž palubama; schody tam byly taky, ať se předvede, jak po nich vyběhne a seběhne, kdo se rád pochlubí svou fyzičkou, ale pro nás pro většinu šestadvacet liftů. Šestadvacet!

– Na ja, copa neříkali už v dubnu, že je to megašíf?

– Tři sta třicet tři…

– …stříbrných křepelek…

– ale ale, pane Roubíček, žádných křepelek, jen metrů na dýlku, skoro sedmasemdesát čísel široký šíf, stříbrný je tam jen jeden salonek, zato amfityátr je snad přes štyry paluby, osmnáct set seslí, co seslí, červených polstrovaných křesel, jak to znaj ze zámků, no paráda.

– Tak sou ščasný jak pan Ščasný, dyž zdolal Kanál.

– Co jich nemá, pravil pan Kohn. – Já neščasník ščasný?

– Říkali přece paráda, neříkali?

– Paráda i past, pane Roubíček. Skvělá, moudrá a krásná paní Marcela, se kerou sem před lety uzavřel alianci pro cestování (divím se, že se vůbec se mnou zahazuje), lákala mě a taky zlákala na mamutí neparník, jaký viděla v televizi a do kerého se přímo udělala…

– myslej Concordiu, co se z ní jako první zachránil kapitán, než se složila kousek od pobřeží na bok, a co se v ní utopilo pár pasažérů jako koťata?

– Ani náhodou. To brala Marcela jakože ajnmal ist kajnmal, jako přímo záruku, že si kapitáni takových obrovských lodí daj už navždy majzla a nepřiblíží se příliš ke břehu, kde se dá ztroskotat.

– A jak k tomu, pane Kohn, pasuje ta jejich past, z kerý sou neščasný?

– To maj tak, pane Roubíček. Takovej obr mezi koráby nemůže do přístavů přímo ve městě, nemůže se přece motat mezi jachtama a rybářskýma škunerama, a tak přiráží k molům daleko od měst jako velké nákladní šífy s tisícama kontejnerama, a od těch přístavů vozí pasažéry do krásných a slavných měst na břehu šatl basy, kerý pendlujou mezi megalodí a proslulýma městama jako schuttle, člunek na tkalcovských stavech, i když ne zas tak rychle. Takže teoreticky žádný problém. Prakticky veliký. Než se dostanete na loď a z lodi ven, trvá to celou věčnost, projít všema těma bezpečnostníma kontrolama chce trpělivost a čas, pak se zase čeká na šatl bas a je z něho past, často uvízne v koloně na silnici, a tak rozumný jedinec v množném čísle se na takovou štrapáci vykašle a radši zůstane na lodi, kde se má jako Prajzové ve Frankrajchu; kde se může najíst nejlepších dobrot, co hrdlo ráčí a útroby snesou; kde se může cítit jako pán, i když jinak je kmán, který si takový přepych jindy sotva může dovolit. Na takovým šífu nepotkaj žádný milionáře, ti maj svý jachty. Na takový lodi si užívá sladký život střední třída, a to dokonce i nižší… Čím nižší, tím se namáhá užít si víc…
– něco jako si snaživý úředníček, kerý celý měsíc líčil kunčaftům cestovní kanceláře všecky krásy světa, jednou za měsíc dopřál bar pro lepší lidi a ochotnýma krasavicema a tam byl z něho tajemný pan Kristián, jak to znaj z báječnýho filmu Oldřicha Novýho…

– Přesně tak. Pasažéři se na takové lodi plaví v pasti iluze. Užít si aspoň jednou za rok (ti už víc zazobaní), jednou za pár let (ti méně movití) nebo jen jednou za život (ti nejméně úspěšní), že jsou boháči, které uctivě obskakuje početný personál. Marcela, kerá celý život dřela jako kůň a škudlila (aniž při své přitažlivosti musela, nerada si užívá na cizí účet), aby si mohla koupit nadupaného a nablýskaného plechového oře a bejvá na silnici radši mrtvá než druhá, byla na luxusním megašífu na vrcholu blaha. Dokonce se jí na její přání dostalo šance dát se vyfotografovat se samým kapitánem. Na což byly vyhrazeny dvě hodiny, ale svižně to odsypávalo, nekonečná fronta na kapitána postupovala rychle dík hromadným snímkům, naráz velká parta až dvaceti maníků, paniček nebo párů. A nemaj páru, jak šarmantní a noblesní byl pan kapitán a jaký to byl fofr to focení s ním; jeho sekretářka nebo co to vlastně byla, překrásná šťabajzna, princezna fakt jak z pohádky, bleskově z nás vytáhla, co jsme zač a odkud, rozzářila se, že Prahu zná a miluje, a obřadně nás šéfovi lodi představila, fotograf třikrát cvakl, šťabajzna už ujišťovala další, že zná a miluje Drážďany – a večer před vyloděním byl k mání snímek za 30 eur, tři snímky též za 30, navíc v albu lodi, no nekupte to.

– To dá rozum, kšeft je kšeft, nadělají se desetitisíce snímků, z nich se prodá tak dvacetina nebo jen setina, a ta i ty neprodané musí zaplatit. Ale kdo by zaváhal utratit taky za pivo, víno a drinky. V ceně lodního lístku, ceně docela příznivé, je káva, čaj, džusy jen ke snídani, přes den a večer už zadarmiko nic, jen se to píše do paměti počítače a na konci plavby se to cáluje, a ne málo, ale kdo by na ty konce myslel, nebude přece po vydatném obědě a večeři o šesti chodech žíznit, a teprv po večerech v bílém, květinovém, s kapitánem, jindy s důstojníky (pro cestující dámy, páni se mohou dívat) a za večerů na uvítanou a na rozloučenou sedět jako u Suchánků, cestu po moři si přece chce užít sakumprásk, se vším všudy, ať to stojí co to stojí. Může to všecko vůbec stihnout?

– Trefili hřebíček na hlavičku, přikývl pan Kohn. Na takým skvělým plavidle si jich tak váží, tak je opečovávají, že se stihnout všecko prostě nedá. Jen si to vemou. Nedá se ignorovat nácvik nasazování plovací vesty pro případ, dyby došlo k nejhoršímu. Nedá se odolat bazénům, cvičení s animátorkami a animátory. Nelze nejíst, když je k mání tolik lahůdek v ceně. I když jsou vegan nebo vegetarián, vyjdou jim ochotně úslužně vstříc, mohou si vybrat, zeleninových a ovocných dobrot hory. Maj smůlu, jen když se neradi přejídají a držej se v konzumaci jídla zpátky.

– To má logiku, zaradoval se pan Roubíček. – V konzumním světě je za odmítání konzumu spravedlivý trest. Ale jak potrestat někoho, kdo by se v dokonale svobodné společnosti vzepřel svatým zákonům konzumního blahobytu? To přece může, to nějak nekapíruju.

– Kapírovali by, dyby si při upisování na ten šíf plněných romantických snů povšimli, jako já se smutně dočetl, že nemáte na výběr mezi polopenzí, případně jen snídaní, a plnou penzí, jak je ve většině podniků na pevnině normál. Na megalodi není na výběr. Žádná polopenze, natož jenom snídaně. To by tak hrálo. Ono to má železnou, přímo ocelovou logiku, na kterou, pane Roubíček, správně daj. Na pevnině se ráno ve svém Grandu nebo penzionu nasnídaj a pak brousej po městě nebo po krajině, tam si daj mořskýho vlka, tam zas špagety a mezitím a potom aperitiv, případně i romantickou večeři pod svíčkama.

– To že by při cestě lodi nešlo? Nocí rozráží vlny širého moře, ve dne se kotví tu u Civita Vechchia, tu u Palerma, Sardinie, Valencie nebo Marseille a ti, co nechtěj konzumovat na lodi, mohou si odskočit do města a užívat si uliček, krámků, galerií, památek i zázraků moderní architektury dosyta a sytit se doslova na každém rohu.

– Šedá je všecka teorie, ale strom života tak zelený, zasmál se světoběžník pan Kohn, – tak zelený, že zezelenaj. Něco jim prozradím. Podlevá fárplánu jsme měli dorazit do Janova okolo osmi ráno, ubytovat se v kajutách a užívat si už dobrodiní plné penze; neboť megašíf zvedne kotvy až večer. Maloval jsem si, že oběd v ceně zájezdu na lodi oželíme, dáme si ho v městě, to si konečně prohlédnem, zřícený most a nejlepší muzeum, než se jako před námi Kolumbus nalodíme a tradá, dáme pevnině sbohem.

– A něco jim do toho vlezlo? Vjeli snad do Janova se zpožděním? Slavný zřícený most ani snad neviděli?

­– Přijeli přesně podle slibu, most viděli, no spíš jen zahlédli. Když jsme nádhernýma lesama sjížděli do Janova, zavolaly děvčice naše pozorné a bdělé kouknout doprava – a celých pět sekund jsme mohli na havarovanej most zírat. A když jsme pak přistáli u mola, čekali jsme nekonečné hodiny na nalodění. Na obzoru lákavá silueta slavného města Janov. Když nás konečně náramně pozorně zavedli k naší kajutě, překvapivě prostornější než nejeden pokoj v hotelech na pobřeží, než jsme shodili svršky z celého odpoledne, noci a dopoledne, a převlékli se, osprchovali se a dorovnali doporučovaný pitný režim (v chladničce minerálka, přirozeně na úvěr), bylo poledne a vydali jsme se, litujíce, že na rozdíl od Ariadny nemáme do labyrintu lomených chodeb a pater nit, ale i bez ní jsme si po hodince bloudění našli cestu na čtrnáctou palubu k lukulsky přetíženým švédským stolům. To v životě neviděli v žádném luxusním hotelu. Ke stolkům si nosili jedinci i celé rodiny evidentně spíše nižší střední třídy talíře vrchovatě naložené všema možnýma druhama masa, příloh, ovoce, zeleniny, a konzumovali, jedli, přejídali se, jako by je čekalo čtyřicet dní na poušti.

– Co maj porád s tou nižší střední třídou, copak v bohaté konzumní společnosti ještě jsou nějaké třídy?

– To by jim došlo, dyby se pořádně prošli po všech palubách. Nejednou naráz cedulka – (pan Kohn stále plavně přecházel z pražské češtiny do spisovna) samozřejmě na tom italském šífu jen anglicky jako skoro všecko –, že tam mohou jen členové Yacht nebo nějakého jinšího Clubu. Zkusili jsme si cedulky nevšimnout. Na to tata jsme byli sice zdvořile, ale svinským krokem vyvedeni. Z vyhrazené zóny. A z iluzí. Po Středozemním moři se tedy s nižší střední třídou plavila i střední třída o něco vyšší. Ale i tak jsme mohli jásat. Třeba nad ohromným amfiteátrem a nad tím, co se tak dalo vidět, slyšet, zažít, využít. Z národů ač jsme různých a angličtinou doposud ještě zdaleka ne všech úplně vybavených, mohli jsme se ubavit úžasnými zážitky, perfektními komiky poučenými Chaplinem a dalšími hvězdami němého filmu, dechberoucími tanečníky a (to už zas po pražsku) jen málo oděnýma holkama producírujícíma se plavně na prknech znamenajících svět, dokonce i nad živou, pravou, stále dravou, nádhernou, ohromně řádící Tinou Turner (vidíš, šeptla mi do ucha Marcela, v Praze bys za koncert s ní dal tisíce a tady ti to dají po večeři!)…

– no na Makarské zrovna tak jsem viděl, podotkl pan Roubíček, párkrát takto naživo herce a baviče pana Nárožnýho, a naše populární zpěvačky a zpěváky, to byl taky zážitek; tak viděj, že to byla paráda.

– …a past, shrnul to pan Kohn. – Dyť to znaj. Copa Karel Zich (ten by byl i na tý velký lodi k sežrání) nezpíval jen sedm dní a nocí nejdu spát, paráda, ale v jiné písničce taky není všecko paráda, co hraje, není všecko paráda, co svítí? Těšil jsem se, že si zopáknem místa, kde jsme už byli, kde se nám líbilo a chutnalo, a prásk, na Palermo po časových ztrátách při opouštění lodi a návratu na ni, aby proboha živého nám neuplavala, zbyly mizerné tři nebo čtyři hodiny na malou procházku po městě a nasísnutí do čtyř chrámů a paláců; na proslavené katakomby už nebyl čas, stačili jsme akorát urvat chvilku na letmou konzumaci jedné úžasné arančiny a na sklenku aperitivu. Ze Sardinie jsme viděli jen hlavní město z autokaru; z něho nás vypustili vždy na pár minut nadýchnout se a prohlédnout si zblízka nějakou pamětihodnost nebo pokochat se ze zatáčky nad metropolí pohledem na ni a na moře ji omývající, a když nás na Baleárách okouzlila Palma de Mallorca, lákali nás podstoupit hned dvakrát časově hroznou proceduru opuštění lodi a návratu na ni, dopoledne na městskou pláž, pak oběd na lodi, a pak zas do podvečerního města. Nezbulat oběd na lodi, nebylo by kdy ani koupit (a nadrásat) pár pohlednic a suvenýrů, pro milenku náhrdelník a pro dceru náramek z perel. Zkrátka z přepychové pasti, kde jsme byli svádění k přejídání a užívání si galavečerů a diskoték, byli jsme propouštěni jen na chvilku. Aniž nám ovšem předem prozradili, že plavbu na takové lodi může za poznávací cestu a poznání mít a slibovat si od ní může jen zpozdilej blbec. Nejhorší na tom bylo, že pilně konzumující nižší střední třídě to vůbec nevadilo, dokonce evidentně lahodilo. Proč něco poznávat? Lebedit si! Neumíš odpočívat, užívat si, radovat se z té nádherné lodi a velkolepého moře, smála se mi paní Marcela. Ale i jí natýrlich vadilo, že všecka krásná města, u nichž naše archa úmluvy přistála, shlédli jsme jen letem světem. Už ji sakra trochu znám, je vysazená poznávat všecko pořádně. Jenže když si vezme do své hlavy svéhlavičky, že tahle loď a plavba nemá chybu, najednou pro jednou po poznávání nezažízní. Nemá nakonec recht?

– Jak jich tak poslouchám, zarozumoval pan Roubíček, takovej megašíf je vlastně dokonalý model světa a života, k jakýmu se fofrem řítí globalizující se zemědíly. Jako by se dohodly, že lidem postačí pár hodin denně makat u počítače a pak si užívat pohodlí. Nač se trmácet starobylýma uličkama a sály muzeí a galerií? Proč číst, když události jsou ve sluchátkách, v televizi, v okýnku chytrého mobilu? Viděli snad, pane Kohn, v tom krásném plovoucím městě knihkupectví, knihovnu, čítárnu, novinový stánek? Takový zázrak důmyslné techniky a dokonalého marketingu je předobraz příliš svůdného světa, který nám kyne; světa příšerného zpohodlnění a zapomínání. Který nám hrozí možná víc než stěhování národů, co se už daly do pohybu.

– Pánové si přejí platit?

Pánové zaplatili, aniž se zhrozili, co všecko za přetřásání cesty pana Kohna dnes vlastně zkonzumovali. A už mlčky přemítali, co vše už máme, jak se máme a jak na to všecko doplácíme.