FRANTIŠEK DOSTÁL

Kdo u toho nebyl, tak si nevzpomene, jak tomu tenkrát bylo. Přibýváme, ale i ubýváme, co si pamatujeme jednu menší epizodku z bombardování Prahy po poledni 14. února 1945. Bylo mi tehdy šest let a hvízdot a rámus dopadajících bomb si pamatuji dodnes a někdy v noci ve spánku jako bych opět slyšel exploze a viděl hořící domy. Tlaková vlna byla tenkrát i příčinou, že jsem na chodníku upadl. Nevím, zda někoho tato malá vzpomínka zaujme, ale já i po 75 letech si ji pamatuji a víc jak silně nenávidím střílení vůbec kdekoliv jinde na světě! Rovněž si myslím, že naši vojáci by neměli chránit hranice nějakých zemí někde na druhé straně zeměkoule. Předválečná opevnění okolo našich hranic se u nás dostala do pozornosti muzeí a stala se dokonce místem k přebývání.

Hodně řečí a proslovů bylo již věnováno poválečnému odsunu. Ani k tomu se netoužím vyslovit. Postačí snad jen několik zkomolených slov, která jsme si jako kluci po válce často přeříkávali. Směřovala totiž na některé faráře, co měli řečnit v českém jazyku, ale mluvili poněkud podivnou češtinou: „Po moši plavala kocabek. Kocabek být necká o jednom palanda, o jednom štok. Kocabek se frcal sem a tam, až se moch přefrcnut. Apoštoli byli z toho cely vyjukány a nejstarší z nich prosil – Pan Ježíš utiš moše. Ježíš řekl šlus a moše bylo šlus.“

No, žádný literární zázrak, že? Ovšem my kluci, co jsme mnohé spatřili, podivnou a zkomolenou říkanku často recitovali. Přiblížilo se 75. výročí válečného počínání, kdy v Praze při náletu zahynulo na šest set obyvatel. Tehdy vyprchal i život šestnáctileté dcerky malíře Josefa Lady. Má prosba k ukončení střílení po světě bude určitě zbytečná a marná. Vždyť už se střílí i u nás v nemocnici v Ostravě, a nedej Bože, aby někdo předjel na silnici auto světoznámé značky. To se pak střílí i na řidiče auta, který si to dovolil. Nezbývá mi asi jen poprosit: „Pan Ježíš, utiš všechny války.“