(úryvky)

EVA FRANTINOVÁ

Za stolem

„Jak dlouho se má chodit v černém?“, ptala jsem se dědy a on odpovídal: „To je podle toho, jak si kdo koho váží.“ Seděl v kuchyni za stolem, za takovým, který možná znáte – s jediným velkým šuplíkem. A típnul cigaretu do popelníku ze zeleného skla.

ZDENĚK ŠTEFEK

Kdo by neměl rád svého dědečka! Autorka dnes křtěné knihy však v něm nalezla i velkou inspiraci. Není se čemu divit, že svůj prostor dostal i v ní a že vzpomínkami na dědečka kniha vlastně i začíná.

PAVOL JANÍK

Už neraz som konštatoval, že názvy básnických i prozaických kníh poprednej českej autorky Evy Frantinovej sú vlastne nápaditými miniatúrnymi poetickými vynálezmi, nie je to inak ani v prípade jej najnovšieho diela HLADCE A OBRACE s podtitulom SPISY SEBRANÉ KDYSI (GSW Weber, Praha 2019).

MILAN BLAHYNKA

Téměř uprostřed své nové knihy HLADCE A OBRACE aneb Spisy sebrané kdysi (vlast. nákl. za podpory Středočeského kraje, kresba a grafická úprava Jan Weber, Praha 2019, 220 s.) vzpomíná Eva Frantinová, jakou událostí se stala pro ni – na podzim 1975 devatenáctiletou – první publikace její básně: ,,Člověk se zhroutil do té tiskařské černi, plul na voru té první básně odpředu i odzadu četl…“ K té první své tištěné básni (vyšla v LUKu, v prosincové příloze týdeníku Tvorba) se Frantinová stále vrací jako k bodu obratu, jako k datu svého „přešupačení“ od úpisu hudbě k úpisu poezii. „Hodiny na konzervatoři se staly proti idylce v hudebních kurzech také mučírnou, výstupem na horu, před kterou jsem kapitulovala – horolezecké boty mi v sedmnácti letech sundala z nohou poesie.“ Nicméně hru na housle a na klavír na Státní konzervatoři v Praze vystudovala a hudba ji také živila. Neboť poezie sama u nás nikoho neuživí.

IVO FENCL

Zoolog Desmond Morris se loni 24. ledna dožil devadesáti. Je autor knihy Nahá opice (1967, česky 1971), jednoho ze 100 nejprodávanějších titulů všech dob, a děl Nahé oko (2001), Nahý muž (2008) a Nahá žena (2004, česky 2006). A maluje a vystavuje, to od roku 1948. Vyšlo 8 publikací o jeho výtvarném díle (2500 obrazů), vystoupil ve víc než 700 televizních pořadech, znal Francise Bacona, Joana Miró, Henry Moora; a přece až teď je tu se Životy surrealistů, okamžitě přeloženými.

JIŘÍ JÍROVEC

Tato zpráva pochází z naprosto důvěryhodného zdroje. Nejde tedy o fake news nebo rusko-čínskou propagandu.

Opoziční? Spíše opovážlivé

Papírový Mojšl

Co může extrémní starosta?

Měl by snad nový seriál na LUKu na svůj start něco lepšího než řeporyjského starostu, který napsal vulgární, hrubě urážlivý dopis ruskému prezidentovi, než starostu, který podle svého duchovního spřízněnce Martina Fendrycha „svlékl Rusko do naha“ (ve skutečnosti se mu co exhibicionistovi daří jen svlékat se sám) a „projevil kuráž, která sluňákům chybí“, a který o sobě říká, že je „chytrý“ a „strašně schopnej“, jako starosta „vynikající, efektivní“ a „oblíbený,“ neboť Řeporyjím „přibývá majetek a obec bohatne“?

FRANTIŠEK DOSTÁL

Kdo u toho nebyl, tak si nevzpomene, jak tomu tenkrát bylo. Přibýváme, ale i ubýváme, co si pamatujeme jednu menší epizodku z bombardování Prahy po poledni 14. února 1945. Bylo mi tehdy šest let a hvízdot a rámus dopadajících bomb si pamatuji dodnes a někdy v noci ve spánku jako bych opět slyšel exploze a viděl hořící domy. Tlaková vlna byla tenkrát i příčinou, že jsem na chodníku upadl. Nevím, zda někoho tato malá vzpomínka zaujme, ale já i po 75 letech si ji pamatuji a víc jak silně nenávidím střílení vůbec kdekoliv jinde na světě! Rovněž si myslím, že naši vojáci by neměli chránit hranice nějakých zemí někde na druhé straně zeměkoule. Předválečná opevnění okolo našich hranic se u nás dostala do pozornosti muzeí a stala se dokonce místem k přebývání.

EVA FRANTINOVÁ

Chtěl jsi mi nosit kufry po cizině

Tokio Madrid Řím i Istanbul

mlýnkem prstů proud prázdnin točil

valčík v klíně

atlasem s metropolí světa byl Josefův Důl

ZDENĚK HRABICA

Z naší paměti nezmizí karikatury rozběsněného Adolfa Hitlera v obrázcích Františka Bidla; boxerské pytle s hlavou Vůdce při boxerském tréninku Winstona Churchilla a Josifa Vissarionoviče Stalina v podání britských, sovětských či amerických umělců, „krvavého kata“ maršála Josipa Broze Tita v podání Leo Haase.