(úryvky)

EVA FRANTINOVÁ

Za stolem

„Jak dlouho se má chodit v černém?“, ptala jsem se dědy a on odpovídal: „To je podle toho, jak si kdo koho váží.“ Seděl v kuchyni za stolem, za takovým, který možná znáte – s jediným velkým šuplíkem. A típnul cigaretu do popelníku ze zeleného skla.

Dědeček zvláštním způsobem típal cigarety a tatínek to uměl po něm. Filtr promáčkl na kraji popelníku dvakrát, podruhé jako kdyby cigaretu přehnul přes kolínko kouře, to aby se přesvědčil, že opravdu oheň zhasl… Potom jsme mlčeli. Dlouhé hodiny vyplňovalo mlčení a do mlčení padalo šustění novin. Děda obracel stránky ukazovákem, ukazovákem, který byl o dvě třetiny kratší než je můj. Na jeho konci byla jizvička. Co se stalo, dědeček nikdy nevysvětlil. Brávala jsem si ke stolu českoněmecký slovník Unikum. Nebo Kouzelné městečko, které napsal pan Borovička. Upírali jsme s dědou mezi čtením pohledy na sebe, zatímco v kuchyni se stmívalo, studovali jsme své rysy, tma padala na ramena. Dědeček o sobě nechtěl mluvit. Nikdy nevyslovil „válka“ ani „za války“. Jednou mi řekl: „Můj táta byl pošťák v Benešově.“ A potom: „Obrať list.“

Mnohem později jsem našla v Benešově Vnoučkovu ulici – rodný domek dědečka a jeho šesti sourozenců. Jeden z bratříčků – po šesti hodinách – zemřel. Někdy si myslím – co všechno asi mohlo naplnit hodiny našich mlčení v chalupě Jizerských hor! Kdo ještě mohl vystupovat v mých knihách, prohánět se básněmi. Místo toho v nich fičí kolem dědy tajemství. Fujavice a sníh. Přízraky. A já stále sedím stále v kuchyni a studuji tu tvář. Jeden z předmětů v doživotním semináři.

A děda vyklepává z krabičky další Lípu…

Poezie jako životní styl

Od začátku šlo o dívání. A o kouty. Utíkala jsem se do koutů temného bytu – kolena u brady.

Za zády jsem měla tatínka. Slyšela jsem, jak lopatkou přikládá do kamen nebo jak nožem odkrajuje třísky. Celé hodiny jsem seděla v koutech. Na sobě nic značkového – punčocháče, teplákové soupravy, pletené svetry od maminky. Tabletem byly okenice do dvora.

Na podzim se připlížil podivný stesk. Chodila jsem s hlavou mezi rameny, padalo do mne listí, čekala jsem ve školce, v koutech – na tatínka. Co je tomu dítěti, ptali se. Ostatní děti běhaly kolem mne, neskutečné jak v nějakém filmu. Povídaly si o něčem, čemu jsem nerozuměla, smály se mi. Vzhlížela jsem ke starým lidem v parku a k ohni v babiččině tváři. Plál ve všech mých koutech.

Už nevím, na co jsem dlouhé hodiny v samotách myslela, možná na totéž, na co myslím dnes. Rok čtvrtily vánoce, svátky, angíny, léto v Josefově Dole. Tady se proháněl Jiříček na motorce, tady se vedly s kluky zápasy na zahradě. A co kout pod dědečkovým psacím stolem a na něm kalamář a zeleně linkované sešity! Nikdo netušil – to dítě si bere poezie! Bylo zaseto.

Cítila jsem to, to, co nešlo zatím pojmenovat. Co ve mně čímsi zahýbalo vždy po čtení básniček Oldřicha Syrovátky z knihy Zatím co ty spíš. Cosi k pláči i ke štěstí. Nikdo o tom nevěděl – vždyť i ostatní děti četly! I ostatní děti byly lítostivé a podle paní učitelky Čuřínové „nejvíc z celé školky“.

Bylo by tohle všechno nebýt koutů, nebýt Vinohrad, tatínka, parku, knížek? Kdo seje poezii, kam ji seje, proč, nevíme. Kdo hněte naše životy tak, aby vznikla báseň? Kdo do mého snu zasadil zlaté housle, když mi bylo 12 let, když bylo brzo na báseň. Kdo mne do nich doslova zbláznil – proto, aby mne vyučil melodiím, rytmu, frázím, pomlkám. Kdo seslal učitele? Kdo mi při první básni psané pod lavicí na konzervatoři housle odebral a nadšení přetavil do pera? V jedné minutě? Co mne zavedlo v létě 1975 do Vraného nad Vltavou, odkud píšu do redakce a přikládám rukou psané verše? Kdo pak stál nad zázrakem jedinou poštovní známkou vyvolané lásky? Kdo ji poslal do prstů člověka píšícího odpověď? Často si skládám mozaiku cesty k poezii, a kamínky do sebe zapadají…

Posel

Možná také jako já potkáváte na Bělehradské ulici nebo na Náměstí bratří Synků starší paní s brýlemi slepenými leukoplastí. Rozdává noviny, nové i starší výtisky, pro které si chodí přímo do redakce. Jaroslava Garinová žije v Nuslích, v ulici Ke křížku. Představte si – nemá doma ani jeden spotřebič!

„Nevíte, co bych mixovala, já jenom svítím a čtu, a pak jsem strašně ráda na ulici,“ svěřila se mi kde jinde než na ulici. „Ale stalo se mi neštěstí. Já jsem tak nešťastná! Jela jsem tuhle ze Dne tisku a okradli mne, no asi jak jsem nastupovala do tramvaje, vzali mi tři stovky, ty jsem měla na nové boty…“ Ty tři stovky jsem jí dala a věřím – stejně jako moje maminka – že se mi vrátí. A vrací. Protože Jarka Garinová je posel. V kabátě z jehož jednoho ramene se klube vatelín, připomene anděla. „Víte, kde mám s novinama největší úspěch, kde jsou největší sympatizanti? Támhle naproti řezníci! Ale taky jsem měla velkej úspěch v antikvariátu, kterej zrušili, tam mi mohli utrhat ruce… Někdo mi ale taky nadává a já se klidně hádám… A co tomu teď říkáte, té situaci? Mám strach, co bude s naší planetou, co z ní udělali… Ale stejně se těším do pekla, já mám teplo ráda a já tam všechny ty zlosyny budu pěkně napichovat.“

Po každé zimě když dlouho nevidím na Bělehradské ulici odřený kabát zapnutý na zavírací špendlík a brýle slepené leukoplastí, mám strach, jestli paní Garinová žije. Nemá mobil, mail, nemá u dveří v ulici Ke křížku zvonek. A pak uvidím na zastávce jedenáctky tašku plnou novin. Jaro může začít.

Objev

Nedávno se mi dostala do rukou knížka vydaná nákladem vlastním – Milénium od Josefa Prskavce. Sahám po ní ráno, sahám po ní večer. Tyhle verše mne magneticky přitahují. Padají do mne se sousty snídaně po šesté, loučím se s nimi ve 22 hodin. Možná uchvátí i vás: „Chrám – malé nádraží. Pod svatozáří poslední zbylý host. Z obrazů na stěnách světci se tváří jak jezdci na věčnost, uvízlí v kolonách.“

Miluji malá nádraží. Třeba to ve Vraném nad Vltavou, kde jsem si v létě 1975 četla Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Chodila jsem podél řeky až k nádraží, knížku otevírala a zavírala. Byla pro mne tehdy zjevením, zjevením, které se zas tak často neopakuje. Ale známe ho i z hudby – když malý houslista Bronislaw Hubermann přijel i s rodiči z Polska, kde rodina prodala kvůli cestě veškerý majetek, poprvé zahrát slavnému houslistovi Joachimovi do Berlína, mistr ho nejdříve (otrávený přívalem zázračných dětí u svých dveří) skoro odbyl. A pak – když slyšel první tóny houslí – se s pláčem vrhl k dítěti, aby ho objal…

Objev nás prostě zvedne ze židle a jedna báseň stačí.

Poezie na pitevním stole

Víte co je to kasída, triolet, limerik, strofa Venuše a Adonise, elegické distichon, Chaucerova strofa, stance? A víte, jaké zastoupení tyto formy mají v díle Jaroslava Vrchlického? Víte, že největší zastoupení má u tohoto básníka italský sonet? A víte, které podstatné jméno se v Máchově Máji objevuje nejčastěji? A víte, že existuje Korpus českého verše – vychází z české elektronické knihovny, texty jsou v něm „lematizovány, foneticky, morfologicky, metricky a stroficky anotovány“?

Nevěděla jsem, dokud jsem si nevzala v knihovně Akademie věd brožuru Báseň a počítač. V úvodu se píše: „Báseň a počítač? Jde takové spojení vůbec dohromady? Nestojí poezie a výpočetní technika v protikladu?“

Básně se pitvaly odpradávna – každá generace zná horko na stupínku při rozboru básně. Uznávám – tak jako lidské tělo má báseň žíly, srdce, příčně pruhované svalstvo rýmů, hlavu, břicho, chodidla, po kterých spěchá nebo se jen loudá ke čtenáři, má i uši a oči, které vidí do budoucna, nebo jen za roh, má moc strhnout jako sbírka Milénium, ukazuje na samého autora: toto je básník, jmenuje se Prskavec, a ukázat nemilosrdně: tohle zas básník není a nikdy nebude…

Proč máme ale báseň párat a jednotlivé části vkládat pod mikroskopy? Zabývá se tím literárně-vědní disciplína teorie verše – versologie. Jenže – vyhodnotí počítač napětí jarního večera nebo podzimní stíny, vůně, pohyby, drahé hlasy, poklep dědova ukazováku na popelník ze zeleného skla, koupele v řekách i mořích, vjezdy do cizích měst a odjezdy, přiloží snad počítač eufometr na blány našich duší?

Když mi vyšla první báseň – a za rok tomu bude čtyřicet let – letěla jsem s novinami ulicí jako na křídlech. Báseň je jedno z největších tajemství a básník vzácný druh. Vznáší se nad formami, které sám odlil, kterými vládne, ale neví o tom.

Počeštěná jídla

V restauraci Beseda jsme si s dědou dávali do nosu. Číšník před nás snášel svíčkovou, vepřo knedlo zelo, meruňkové knedlíky, knedlíky s vejci, smažené brambory s přírodními řízky, sekanou, rajskou omáčku, játra, nad kterými jsem si lámala jazyk: já rád játra, ty rád játra… Snad jediné cizí slovo v Besedě bylo slovo bujón.

Donedávna jsem netušila, že ty krásné české názvy jídel, ještě hezčeji psané psacími stroji na jídelních lístcích, které vypadaly jako básně, byly mnohdy názvy počeštěnými.

Tuhle jsem šla kolem nově opraveného domu U Rotta na Malém náměstí. Sídlí tu jedna z poboček Hard Rock Café. V několika patrech si tu můžeš dát Hard Rock Burgry. Hned u vstupu tě omráčí motorka, kterou podnik získal od Stevena Tylera z Aerosmith. Burgry se samy pokládají na gril – nad nimi jako rackové létají ruce v gumových rukavicích a rajčátka jsou cherry. Hambáč je tady prý po čertech dobrý, i když dost drahý, ale je to kvalitní hovězí od německé firmy, svěřuje se mladík v mikině s kapucí. On už neví a nemůže vědět, že můj děda říkal karbanátkům kramfleky, obědu oběd, nikoli „meníčko“. A že můj táta ty největší řízky nazval letištními, byly to naše sváteční i všední megařízky. Seděli jsme ještě všichni kolem českého stolu a za zády nám svítila naše první televize – a na obrazovce šéfkuchař restaurace Alcron Florián Zimmermann, který reprezentoval Československo na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu.

Nezval k neroztrhání

Jednou se u nás doma objevily pod vánočním stromkem – bílí rackové se složenými křídly dlouhých rukávů v krabici s průhledným víkem… „Á jejej, zase dederonka,“ vzdychl nad rozbalováním tatínek.

V těch košilích vypadali všichni jak vysoustruhovaní a na koncertech nebo čajích přímo svítili. Žehličky najednou neměly co dělat a tatínek mi vysvětloval, že označení dederon vzniklo z německé zkratky DDR a v Německu se také vyráběl. Maminka při tom vyprávění zašívala punčochu se švem – byla z perlonu, umělého vlákna, stejně jako plavky, teplákové soupravy, plesové rukavičky, a také domácí koberce. Jeden takový vznikal po večerech u nás doma – umělé vlákno se nahřálo nad svíčkou, umístilo do jedné ze stovek jamek kobercového podkladu, nakonec odstřihlo. Když jsme se podívali po třech měsících na strop, museli jsme vymalovat.

Vrátím se ale k dederonu. Ve slovnících dnešní doby ho stihl tento osud: „Jeho uvedení na trh v Německé demokratické republice provázela obrovská reklamní kampaň, která měla na příkladu dederonu doložit převahu Německé demokratické republiky nad Německou spolkovou republikou, která si patentově pojistila tradiční značku perlon. Dederon byl jedním z hlavních symbolů úspěchu chemizace průmyslu, jak se prosazovala na základě sovětských impulzů především v Německé demokratické republice a Československu.“ Symbolem dederonu se stal slon, který tancoval na dederonovém vláknu a tím dokazoval jeho pevnost a spolehlivost.

Dederon však měl i českého příbuzného, tak úspěšného, že předznamenal nástup plastických hmot do našich životů. Snášel teplo do sto padesáti stupňů, byl jemný, dobře schnul, dal se i barvit, někdy byl podobný krepu a švadleny ho jenom chválily: „Ta pevnost vlákna v tahu!“

Měly jste silonové šaty? Já měla bílé s modrými puntíky a stále vzpomínám na chvíli, kdy jsem je zkoušela před zrcadlem, na rukávky, které trochu škrtily gumičkou, na širokou stuhu v pase, na vznášení, když jsme pak s dědou šli po Josefově Dole.

V názvu silon by křížovkáři našli určitě slona, název silon ale prý vymyslel Vítězslav Nezval. Vždyť sám psal básně k neroztrhání.

Neony

Palivo a Hračky – dva neony, kolem kterých jsem na Francouzské třídě mohla chodit. Nádherně svítily do podzimních večerů, možná že pro mne byly hezčí nežli neony na Václavském náměstí, ty u Domu potravin.

Trubice plněné neonem si získaly oblibu už za první republiky – chemikálie se v letech šedesátých vyráběly částečně v Německu a částečně u nás. Existoval závod ministerstva vnitřního obchodu Neón, ten se měl starat o údržbu světelných básní mého dětství. Vzhlížela jsem denně k neonům – kdo by věřil, že prý „měly přibližovat vzhled našich hlavních ulic podobě bulvárů západoevropských velkoměst a také proto byl na jejich instalování kladen velký důraz především při přípravě na významné akce, jako byly spartakiády!“

Ach stržené neony – kolujete v našich žilách, ale my už k vám nikdy nezvrátíme hlavy!

Vánoce

Vánoce to v druhé půli minulého století neměly jednoduché. Tak jako neony, dlouhé vlasy mániček, vypuštění první umělé družice Sputnik, po které pojmenovali jeden z největších automatů v Brně, tak jako Kofola, která se chtěla přiblížit Coca-Cole, tak jako řada U a M sektorového nábytku, tak jako prášek Šotek, Perun, Mydlík, Pěník, Hanka, Mogul, strýček Sam, tak jako sluneční brýle „brouci“, kterými se pošilhávalo po cizině, brýle, jaké vidíme ve filmu Florenc 13.30…

V době, kdy se má prateta Hermínka nechávala – dávno dospělá – v kostele pokřtít ze strachu před další válkou a transporty, v době, kdy se mí rodiče nechávali oddat, Ježíšek se přetlačoval s Dědou Mrázem – a to oba netušili, že se nad nimi směje Santa. Pak přišel na řadu svatý Mikuláš – opět v podobě ruského kmeta s vousy až na zem. Pamatujete na půlnoční mši v kostele u svatého Jakuba, kde mši narušili tenkrát chuligáni? Moje babička jim říkala „huligáni“. A co sváteční večeře? Jejím nedostatkem prý bylo, že stolu „dominoval tradiční kapr“, vedle kterého „se jen těžko prosazoval vepřový vídeňský řízek“.

Silvestr

Nemám ráda Silvestr – veselí na povel jenom proto, že obrátíme list kalendáře. Dříve se poslední den roku trávil hodně na horách. Vzpomínám na zájezdy do závodní chaty v Peci pod Sněžkou. U vchodu do chaty sotva jsme ometli sníh z pohorek, opřeli lyže o chatu, vítal nás pes Lord, v kuchyni cinkalo nádobí a tatínek, který byl vždy u výdejního okénka mezi prvními, aby „chytil polévkovou mísu“ a pak natáhl nosem vůni posledního letošního řízku… Druhý den se postavil do dveří jídelny s papírem a tužkou v ruce vedoucí chaty pan Pešata. Zapisoval si, kdo a kolik si objedná na poslední den roku chlebíčků, které tu jaksi byly navíc, „mimo soutěž“ včetně bohaté večeře.

Poslední den roku se srazily stoly a v rohu jídelny spustila country kapela. Všichni se bavili se všemi, všichni měli na sobě tytéž nové teplákové soupravy nebo košile. A před půlnocí se šlo z chaty ven, na čistý bílý sníh, po kterém jsme jezdili na módním skibobu. Nad hlavami plula hvězdná obloha, prskavky se vyhazovaly do výše. Kuli jsme plány a předsevzetí a vydrželo nám to ještě celý další den strávený vycházkou k chatě Amor. Vypadalo to, že do pokoje v podkroví, tam, kde bylo vždy přetopeno, kde opocené okenice při otvírání narážely na rampouchy, kde škrobené ložní prádlo tak krásně klouzalo po našich pyžamech nejen večer, ale i po obědě, kdy se i usínalo nad knížkou a knihy padaly nám samy – zmožené silným vzduchem – z ruky na koberec, budeme moci jezdit věčně, a po nás další a další, že před závodní chatou, kterou mí rodiče léta svépomocí pomáhali opravovat, nikdy nespatřím umělé jezírko s umělými kachničkami a vevnitř ceník současného majitele.

Klobouk versus rádiovka

Uvidět rádiovku na ulici je dnes vzácností. Dříve těchto pokliček na hlavách plulo městem nepočítaně – bílé, hnědé, modré…

Dědeček nosil klobouky, které sundával z hlavy vždy při českém nebo i německém pozdravu. Na jediné hlavní ulici Josefova Dolu, která byla pro mne bulvárem lemovaným stromořadím, bulvárem, nad nímž se zvedaly louky plné bylin i horských trav, tam nedaleko od hutě a jejího vysokého komínu, dědeček smekal klobouky a pak ukázal prstem na mne: „To je od syna!“ Kolem pobíhaly děti v rádiovkách a krátkými stopkami – anténkami – „ladili rádio“.

To ještě rádiovka ideologicky nesoupeřila – nebo už ano? – s kloboukem. Při pozdravu se nemusela smekat, neměla totiž okraje a někteří si ji rolovali ven. Námi nebyla vnímána jako „jeden z viditelných symbolů úpadku módy“ a nenosili ji jen „nechápaví a zaostalí venkované, nebo ti jednodušší z nás – a z nižších vrstev“, jak se dnes tvrdí.

Včera jsem si znovu prohlížela fotografie ze vzpomínkové knihy Z mého života Vítězslava Nezvala. Na fotce, kde je básník s Janem Zrzavým v Paříži, má básník na hlavě klobouk, na fotce, kde píše Sbohem a šáteček i na fotce z cesty do Moskvy v roce 1934 přiletěla na Nezvalovu hlavu rádiovka. Ale není to tak docela jisté. Ani na jednom snímku není vidět anténka. Že by se básník vysmál době baretem?

Kabát a džuveč

Vždycky když přišel tatínek do dveří v novém kabátě, který si vybíral vždy jen sám, smáli jsme se. Většinou šlo o „hacafraky“ – jednou s teplou odepínací vložkou a límcem z umělé kožešiny, podruhé šlo o „lamiňák“ (nemusel se ani dávat na věšák, kam jsi ho postavil, tam jsi ho našel stát), nebo o tříčtvrteční kabát z modré uměliny připomínající šusťák. Zvláštní postavení měly u nás „hodinové“ zimníky, tatínek si je tak sám pojmenoval: „V tomhle kabátě si musíš za hodinu sednout na lavičku…“

Je mi líto kabátů. Zvláště proto, že často slýcháme: „Ten člověk změnil kabátek a zase jede!“ Kabáty za to nemohou, jako za to nemůže džuveč. U nás příliš nezakotvil. Jedl ho s chutí celý Balkán, ale v době „sovětsko-jugoslávské roztržky“ byl prý prezentován jako výhradně bulharské jídlo, v letech šedesátých jako jugoslávské nebo srbské jídlo. Každou chvíli, podle větru, měnil džuveč „kabátek“.

Nespravedlnost

Maminka vzpomíná, jak u své babičky Reginy v Radějovicích u Prahy jedla nadívaná holoubátka – a prý to byla pochoutka. Babička zpívala národní píseň Letěla bělounká holubička, zpívala operním hlasem a jednu ruku si při zpěvu při nádechu pokládala na hrudník. Byl to pro ni obřad a já jsem naslouchala.

A co holubička míru? Létá si nejen biblí, ale zúčastnila se i mírových štafet.

Hůř na tom byli králíci! Ani netuším, jestli se někdy dostali do básně. Zato je ale braly výkupny a my je nosili – jako kožichy!

Před zrcadlem

Po dědečkovi mi zbyla stříbrná krabička – v ní kus ledku a pár žiletek. Stále vidím jeho tvář s hrbolkem na pravé straně. Na stůl si postavil zrcátko, rozdělal pěnu v bakelitovém kalíšku s nápisem Barbus. Šustění po tváři, sotva slyšitelný koncert, který mi děda hrál, byl nádherný a já věřila: nikdy neskončí. Tu tvář, která se postupně odkrývala, jsem znala jako stokrát ohmataný program.

Ráda jsem četla papírové obaly žiletek a občas – s pocitem zvláštní úzkosti – některou žiletku i vybalila a zkusila jemně přejet ostří.

Tatínek se léta holil stejně jako jeho otec, ale jednou u nás prvně zavrčel elektrický holicí strojek. Tatínek ho uměl i rozložit a vyčistit. Myslím, že strojek se jmenoval Komet, vyráběl se v NDR, anebo šlo o značku Bebo sher? Při holení jemně předl.

Holicích strojků byl nedostatek. K čemu pak Pitralon nebo voda po holení Ladon?

Někdy si se svými básněmi připadám jako Ladon – kvůli malému zájmu byly nejen mé knížky staženy z prodeje. Přesto ale čekám, že rozjasním nějakou tvář před zrcadlem knihy, tvář, za kterou se otočí báseň, alespoň jednu tvář ve městě i v zarostlých zahradách nadšení…