Ukázky z knihy, kterou vydalo nakladatelství FUTURA
KYTICE
jak ji nenapsal a nečetl
Karel Jaromír Erben
Vybral a sestavil Vratislav Ebr, ilustroval Slávek Martenek
Úvod Vráti Ebra
Milí (milý) čtenáři, rád zde úvodem uvádím:
Jednotlivé Erbenovy básně ze známé a slavné jeho sbírky Kytice (1853) zlidověly a staly se vyhledávaným předmětem četných parodií a parafrází. První vznikly ještě za Erbenova života a myslím si, že je přijímal s úsměvem a pochopením. Ty pozdější a novější vznikaly postupně a vznikají až dodnes. Mezi ně se řadí ukázky pastišů (pastiš = literární dílo, dílko či báseň napodobující techniku, styl jiného díla).
Samostatně je zde zařazena anonymní parafráze na Svatební košili z roku 1931. Tento text lehce oplzlý zůstává v původní podobě a dodnes téměř neznámý, a to i v kruhu renomovaných národopisců, literárních vědců a skutečných znalců Erbenových básní. Tuto Svatební košili lze směle a beze studu či zapýření přiřadit dnes už k hodně rozšiřovanému Rytíři Smilovi, jehož autorství je s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou přisuzované Jaroslavu Vrchlickému.
V samostatném oddíle jsou zde navíc nevinné parodie, slovní hříčky, anekdoty a jinotaje ukryté v „reklamách“. K uvedeným autorům jako Josef Fousek, Antonín Brousek, Josef Hiršal, Jiří Suchý, Jiří Fürst jsem si dovolil připojit se svými drobnými drobnostmi, které K. J. Erben rovněž skutečně nenapsal, ani nečetl.
Do závěru knihy jsem pak rád zařadil téměř neznámé básně Jana Nerudy, Jiřího Wolkera a Zdenky Bratršovské, které jsem náhodou objevil v knize Znění zlatého zvonu (což je publikace vydaná už dávno zrušeným Klubem přátel poezie v roce 1986 v nákladu 10 tis. výtisků za 25 Kčs).
Do úplného závěru této knihy jsem pak zařadil upřímné, ba vlastenecké vyznání Erbenově sbírce a autoru samému. Vedle cenné vsuvky Jana Nerudy jsou to zasvěcené eseje od Františka Nepila, Bohumila Hrabala a Radima Kopáče s Josefem Schwarzem.
Jestli dříve napsal básník S. K. Neumann sbírku Vám poděkování a lásku vám adresovanou zcela jinak a jinam, pak si připomínám tento název právě v souvislosti s K. J. Erbenem. Tady Erbenovi patří široký obdiv, poděkování a úctyhodná láska.
JAN NERUDA
Matička Kytice
(pastiš bez vědomí autora)
Proto mně milá tak
drahá ta Kytice,
že je tak velice
předrahá – neví se.
A kdyby byla snad
menší než oblázek,
přec bych ji v srdci svém
choval co obrázek.
A kdyby byli v ní
samí jen vodníci,
přec bych ji miloval,
tu drahou Kytici.
ANONYM
Finančnice
U záložny lidé stáli,
z plna hrdla křičeli.
Kde jsou naše prachy, králi,
kam úspory zmizely?
Královy jim ruce kynou –
mlčte, dám vám svobodu!
Lid však kleje: piješ víno,
nás posíláš pro vodu!!!
Tady každá rada těžká
ve čtvrtek i v pondělí.
Zeptejte se Klause, Johna,
kam se prachy poděly.
Král jim hází hračky z věže –
Klause, Ježka, Kohouta.
Všechno marno. Klaus i Ježek
bum bác letí do kouta.
Bude-li vám, lidi, zima,
bude-li se krátit dech,
chcete-li se míti prima,
čtěte si v mých dramatech.
Zase křičí, rudnou v líci –
čti si svoje kydy sám!
Že na vás, vy nezbedníci,
Koženého zavolám?
Pojď si pro ně, zbohatlíku,
pojď, vem si ty zlostníky!
A hle, kdosi bere kliku,
lodě, banky, podniky –
Jako stín se ruka plíží,
na co sáhne – otočí.
Z obýváků, ložnic, spíží
vybírá si obročí.
Již vztahuje černé ruce
po chlebě i po soli –
sametová revoluce
dneska právě vrcholí.
Slyšte, první, druhá, třetí,
v poledne zvon udeří –
klika cvakla, dveře letí –
EU vchází do dveří.
Ve mdlobách tu národ leží,
na čele se perlí pot.
Pokladna je prázdná, temná –
budou prachy na důchod?
JIŘÍ FÜRST
Školství podle Erbena
U tabule dítě stálo, šklebilo se náramně.
Čímpak asi učitelka ukáznit si troufne mě?
Řehoní se děcko drze učitelce v bledou líc,
ať se jenom úča vzteká, ví, že vlastně nesmí nic!
Učitelce v hlavě hučí, chvějí se jí kolena,
když tu v umučené lebce bleskne veršík Erbena:
„Pojď si proň, ty Polednice!
Pojď, vem si ho, upíra!“
Když tu dveře ztichlé třídy
kostlivý hnát otvírá.
Pod plachetkou – vždyť to známe – příšera se zjeví tu,
dříve rozjívená třída náhle stojí v zákrytu.
„Dej sem dítě!“ zaburácí. „Volala jsi? Tady jsem!“
„Volala jsem. Pročpak dítě? Víš co? Raděj mě si vem!
Ty si sbalíš děsné dítko – horší přijdou do školy!
A mne za zmizení žáka odbor školství osolí.
Mne si vezmi, Polednice, konečně tak najdu klid!
Kolegyně potvrdí ti, jak je těžké takhle žít!
Ať se kde chce co chce šustne, kdo je vinen ze všech zel?
Kdo je volán jako pucflek? Zcela jistě učitel!
Když si páťák místo džusu dá pořádný rumu lok,
na koho se ukazuje? Zanedbal to pedagog!
Když vojáci na cvičišti nezvládají vlevo v bok,
kdo podlomil branné síly? Samozřejmě pedagog!
Když se dívka zfetovaná vrhá z okna jako cvok,
v ruce láhev od čikuli… Kdo je vinen? Pedagog!
Když mládenci skotačiví vhodí chodce v říční tok,
kdopak za to zvěrstvo může? Jen a pouze pedagog!
Když robátku v hloubi jícnu usadí se streptokok,
kdopak může za absenci? Kdo je kárán? Pedagog!
Že děťátko v třetí třídě pohačá si druhý rok,
kdopak mu měl IQ zvýšit? Kdo to nezvlád? Pedagog!
Tak to vidíš, Polednice, škoda mluvit, hanba klít.
Proto radši mne si vezmi, ať mám jednou provždy klid.“
Polednice hlavu skloní, slza z oka skane jí.
Šeptá: „Nejsem kompetentní, zanech marných nadějí!“
Na pozdrav svým strašným hnátem učitelce zakývá,
chápe už, proč pro tu ženu není příliš děsivá.
ANTONÍN BROUSEK
Nástin dějin české literatury…
Úderem půlnoci vyskočil z már
Erben, košili samý cár,
tvář archivní co pergamen.
V světnici teplo u kamen,
a paní přede, zlou však nit:
„Hej, totě zveš včas doma být!“
I kuchyňský popadnouc nůž –
tne, probůh, tamť kde druhdy muž.
JOSEF HIRŠAL
Párkař podle K. J. Erbena
Černé dveře na petlici,
matka s dcerou ve světnici.
Na petlici černé dveře,
matka s dcerou u večeře.
- Co to máte na talíři,
matko má?
Co to máte na talíři,
ty dva prsty na mě míří.
Míří? Ach ne! Bůh pomozi,
ty dva prsty na mě hrozí,
matko má!
- Nic se neboj, jez ten párek,
dcero má!
Nic se neboj, jez ten párek,
jeť to pouhý z lásky dárek.
Od milého jsem jej vzala
a tobě jej vařit dala,
dcero má!
- Řekněte mi, kde můj milý,
matko má!
Řekněte mi, kde můj milý,
ani jsme se nespatřili,
matko má!
- Dnes ráno byl ještě svěží,
dcero má!
Dnes ráno byl ještě svěží
a teď na hřbitově leží,
dcero má!
Na petlici černé dveře,
dcera vstala od večeře.
Černé dveře na petlici,
dcera matce – vražednici
vyšla chystat šibenici.
JIŘÍ SUCHÝ
Polednice
U lednice dítě stálo
Z plna hrdla zpívalo
Na tranzistor k tomu hrálo
Do rytmu se kývalo
Hudba kvičí nervy ničí
Nepeče se pečeně
Cosi na vařiči syčí
Matka křičí zděšeně
Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty
Táta bude bez oběda
Pro tebe ty zlobo ty
Zanech řvaní moje zlato
Hrej si – tu máš kohouta!
Jedva matka dořekla to
Bouch bác – letí do kouta
Podlily se krví oči
Povalené matičce
Pozvedne se Povyskočí
A pak řekne kratičce:
Pojd si proň ty Polednice
Pojď – vem si ho tuláka
Stojí stojí u lednice
Nepracuje Huláká
Malá bledá tváře divé
Pod plachetkou osoba
Škytá prská heká plive
Vichřici se podobá
Vlivem síly odstředivé
Plachetka když zvedne se
Odhalí se hnáty křivé
Bože to je recese
Kde se vzala bledá malá
Pod plachetkou persona
Dodnes nevím proč mi dala
Dvojitýho nelsona
A pak řekla Naval dítě
Nekoukej tak zarytě
Na ta slova začla hbitě
Honit dítě po bytě
Když pak celá rozechvělá
Dítě v rohu lapila
Pozval jsem ji kdyby chtěla
By se se mnou napila
Nejprve se upejpala
Pak se vrhla na whisky
Pro mě v domě zanechala
Nic než prstů otisky
Od té doby dnes a denně
Jak poledne udeří
Malá bledá neprodleně
Narve se mi do dveří
Vypije si slivovici
Vypije i petrolej
Proto nikdy Polednici
Do bytu si nevolej
ANONYM
Polednice ve škole
U tabule dítě stálo,
z plna hrdla mlčelo.
Bodejž bys jen trochu málo
z učebnice vědělo.
Poledne v tom okamžení,
bude konec hodiny.
A ty jako zaražený
neznáš příklad jediný!
A zas do hrozného křiku –
i bodejž tě sršeň sám,
že na tebe, nezbedníku,
ředitele zavolám!
Pojď si pro něj, řediteli,
pojď, vem si ho, zlostníka!
A teď všichni uviděli,
jak kdos dveře odmyká.
Dlouhé nohy, dlouhé ruce,
černý vous – jak velitel
vchází do dveří tak prudce,
je to sám pan ředitel.
Ke stolu se plíží tiše
pan ředitel jako stín,
hloupý žáček sotva dýše,
bojí se, co bude s ním.
Už vztahuje po něm ruku,
už je konec dětským hrám.
Teď dostaneš, hloupý kluku,
pětku velkou jako trám.
Tu slyš! Jedna, druhá, třetí,
zvonec konec udeří.
Ze školy ven děti letí,
nikdo tomu nevěří.
Ve mdlobách tu matka leží,
na ňadrech má žákovskou,
táta ke klukovi běží,
by ho ztrestal rákoskou.
Proto, hochu, uč se více,
ať se ti to nestane.
Barrandovská polednice
strašit potom přestane.
Nejkratší hororová báseň od K. J. Erbena – Vodník
Na topole nad jezerem –
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
JAN KROUPA
Vodníkové
Nechoď, dcero, na jezero,
nejde o vodníka.
Zůstaň doma, moje dcero,
matka dceři říká.
Nemá dceruška, nemá stání,
cosi ji k jezeru pohání.
Koupel, nebo zlatá rybička?
Vodníkova dcera – lesbička!
ANONYM
Vodníkova Nanynka
Ráno raníčko Nána vstala
a koš si přes rameno dala.
Matičko tuze ráda bych
na polní sobě vyšla pych.
Když máme dnes to uzený,
natrhám sobě lupení,
nakrájím si ho do sosu
a pak si dáme do nosu.
Nechoď, ach nechoď dneska, Náno,
zahraj si raděj na piáno,
ach nechoď, dcerko, do zelí,
nebo tě Pepík zastřelí.
Nemá dceruška, nemá stání,
do zelí ji cos pohání,
do zelí ji cos nutí,
uzený bez něj bez chuti.
První lupínek ulomila,
zjevil se Pepík jako víla.
A přeubohou dívčinu
odvedl z pole do stínu.
Na zelništi krávy bučí,
v poli vítr naříká,
nepadej mu do náručí,
chraň se, chraň se Pepíka!
Tma jako v hrobě. Nána jde domů,
v světnici máma zlomená.
Komu ses dala? Komu?
Půjdeš z domu bez věna.
Dala jsem to, dala já,
vše co žena želí,
dala jsem to ubohá
za pár hlávek zelí.
Nanynka si naříká,
bože to je rána! –
Co mi zbylo z košíka? …
Jsem to ale nána!
Po roce, ach, po roce,
co prošlápnutý košík,
narodil se, narodil
modrooký hošík.
Zavila ho do pleny,
v domku opuštěném,
ale maso uzený
jí teď raděj s křenem.