MILAN BLAHYNKA
Jsou autoři, kteří usilují o absurdně absolutní originalitu. Jsou to často spisovatelé stejně ambiciózní jako nakonec nicotní. Vysmál se jim už KHB: „Není nad původnost, / každý po ní touží, / lidé chodí přes most, / to já půjdu louží.“ A jsou básníci, při pitvě jejichž díla objevuje literární věda, že ve svých vrcholných dílech připomínají své předchůdce i současníky a štěničkující pavěda volá běda, co všecko a kde ten poklad národní nebo i světové poezie, ten vlastně darebák drze nakrad a není žádný velikán. Shakespeare, Nezval. Literárním udavačům nedochází, že připomínání toho, co čtenář, posluchač nebo divák důvěrně zná, působí pozitivně pro přijetí staronového díla, zjednává mu snadný přístup do jeho mysli a že na pozadí a díky tomuto pozadí vynikne, v čem je nový, v čem je (Hospodin, Bůh, Alláh i Buddha odpusť ekonomický termín) rozhodující velká přidaná hodnota dejme tomu básnické sonáty Edison, přesto nebo právě proto, že fascinující měňavý refrén radost i smutek z života a smrti je už v Cendrarsově Panamě aneb Dobrodružství mých sedmi strýců a že např. slavnému Sbohem a šátečku předcházel Cocteau, jak se jeden dobrák pokusil tím „objevem“ z absolutního básníka Absolutního hrobaře posmrtně stáhnout kůži.
Víc než kdykoli dřív si právě nad OSUDY DOBRÉHO BÁSNÍKA K. ZA STUDENÉ VÁLKY, Z deníku politického s/prostopášníka (Futura, Praha 2019, 228 s., vynikající ilustrace Jan Weber) pozorný čtenář uvědomí, že původnost a působivost dobrého básníka K., Karla Sýse, jemuž chudší duchem nemohou přijít na jméno, neboť se jeho jasnozřivosti bojí, vyvěrá právě z jeho umění přidané hodnoty k tomu, co tento dnešní podivuhodný kouzelník cituje, parafrázuje, připomíná z velikánů naší národní i světové kultury, ale i z mudrosloví národů, z přísloví a pořekadel lidové slovesnosti, ale i z úsloví každodenní řeči a taky z reklam, žurnalistických a politických frází.
Už název knihy (kterým se tato kniha přirozeně přimyká k o třicet let starší knížečce aforismů K. ještě po deseti letech), jak nutně pochopí i nečtenář Švejka, který ho zná jen z kina a obrazovky, odkazuje k provokativnímu dílu, jež se svrchovaností svého humoru dokázalo vysmát strašlivé Velké válce.
Druhé světové, ještě strašnější se vysmál Joseph Heller svou Hlavou 22, jehož hlavní postava má stejně jako Švejk svou hlavu, hlavu blázna. U nás se jí ve svých nejlepších příbězích z holocaustu vysmál Arnošt Lustig.
A studené válce, zdánlivě humánnější, vysmívá se soustavně – a teď výslovně – Osudy dobrého básníka K. Karel Sýs.
„Nesrovnávejte mě chronicky,“ žádá dobrý básník K. už na s. 8, „s Jungem, Marxem, Freudem, Mojžíšem, dr. Sládkem. Bezděčně, a snad i vědomě jsem založil novou soustavu, nové náboženství, víru ostrou, zbrusu novou,“ a mohl dodat, čeho se čtenář, sova pálená, dovtípí: přestože (vlastně právě protože) tu souhlasně, tu uštěpačně cituju, parafrázuju, imituju, obměňuju a provokativně nadrzle až s/prostořece si dovoluju opravovat třeba slavnou hlášku z uctívané národní opery: „Proč bychom se nekurvili, když nám pánbůh erekci dá, erekci dá.“ Nevydá to za učenou, tučným grantem do set stran vyhnanou zprávu o dnešní mravní devastaci, vedlejším produktu radosti z konečně dosažené svobody?
Dávno pradávno Sýs napsal a vydal básnickou sbírku Americký účet. Nyní vystavuje účet historii vztahu Ameriky a Evropy: „Evropa měla nejšťavnatější mozky, nejmastnější olivy, nejkořeněnější lanýže. Skoupili jste její mozky, její olivy, její lanýže a vymysleli kevlar, Apollo, Hirošimu a My-lai.“
Podle předposlední věty Osudů dobrého básníka K. za studené války byly ty Osudy dokončeny na konci května 2008 (čekaly na vydání 11 let, co je to proti věčnosti?), ale, dámy a pánové, není v tom jasnozřivá odpověď na dnešní srdečné vztahy starého kontinentu a velmoci nového světa?
Osudy dobrého básníka K. za studené války jsou i osudem poezie: „Nad dveře si pověsím ceduli SOUKROMÝ BÁSNÍK“, jako by už roku 2008 věděl o dnešní pražské radnici, která dávala nebo snad ještě dává dotaci na slavnosti piva, ale roku 2019 odmítla dát byť jen groš na jedinečný spisovatelský pražský festival, pwf 2020, byť čecháčkům umožňuje setkání s velkými osobnostmi světové literatury, jakoby na frapantní protest proti tomu, že literatura s úrovní výsostné poezie je u nás degradována na záležitost soukromého hobby a cenami se ověšuje konjunkturální spisba.
„To vždycky musí přijít bída na kozáky, utrhnout se ucho, spadnout klec, aby se vám rozbřesklo, aby vám došlo, že je už uprostřed vás?“ provokuje dobrý básník nás, své krajany, a upozorňuje naší obecnou češtinou: „A vono už to klepe na dvéře, už je to ante portas.“
Některé výroky rošťácky a usvědčivě klepou na paměť naší nejlepší poezie: „Nakonec se všechny krásy světa smrsknou na kulisy prostých dějů – spodky, ponožky, posrávačky…“ To je přece odkaz k euforii začátku dvacátých let dvacátého století a výslovně k Seifertově slavné rané básni i k mnohem pozdější jeho knize. Konstantina Biebla parafrázuje zas odstaveček „Tam na druhé straně světa jsou Čechy, krásná a exotická země, plná hlubokých mís a záhadných omáček, jež suchou nohou překrojíš na jméno knedlík…“ Taková rektifikující parafráze veršů z úchvatné básně jistě připomíná na pozadí nádherných exotických krás jedinečnost domoviny, ale když si vzpomeneme, že posledními slovy té Bieblovy sloky nejsou jméno knedlík, ale jméno Ježíš, přímo se nabízí to snadno odbýt jako uličnickou a odsouzeníhodnou blasfémii. Jenže není to hlavně lapidární básnický ortel nad oním konzumismem, jemuž se účinněji než všem bolševickým bojovníkům proti opiu lidstva podařilo potlačit náboženskou podstatu velkých svátků, z nichž se stává pouhá záminka k dosažení mimořádně výhodných kšeftů?
V jedné z vrcholných kapitol knihy, ve Dvaceti čtyřech hodinách s Castrem, vyznává se Sýs ze svého okouzlení projevem státníka, který dokázal po mnohá desetiletí uhájit nezávislost své vlasti proti vůli až zlovůli sousední světové velmoci a zůstal jejím milovaným představitelem u většiny Kubánců, země strádající v důsledku přísného embarga i vlastních mylných kroků: „Vůbec se chová neslušně, ale sál mu nadržuje, běhá od tématu k tématu, od svého dětství k hrůznému teroru v Paraguayi, nenechá nikoho domluvit, a i on končí větu do ztracena…“ Ale to je přece Sýsův nejvlastnější způsob, i on tak zdánlivě jen těká od Kostelce a Písku svého dětství a mládí k nejnovějším událostem ve světě, vyznává se ze svých lásek a stejně jmenovitě si vyřizuje účty se svými zavilými a vulgárními nepřáteli. Když bilancuje „pětatřicet let nevyhlášené války, jejíž rychlejší provedení známe z Iráku, z Afghánistánu a odevšad, kde domorodci odmítnou lízat Velkým Bratrům zadnici“, když připomíná 35 tisíc obětí na Kubě za 45 let nevyhlášené války, vynoří se mu „celý Šrámkův Písek mrtvých“. V tomto propojení světodějin s nejosobnější zkušeností a živou pamětí je jeho stejně jako Castrův způsob až nápadně podobný způsobu vyprávění v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka, který si vždy vzpomněl na něco z domova. K obtížím nadporučíka Lukáše, k němuž se pokusila nastěhovat jeho milenka Katy, hned podotkl: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je to těžký případ. Ve Vojtěšský ulici před dvěma léty se nastěhovala k jednomu čalouníkovi nějaká slečna a von ji nemoh vypudit z bytu…“
V kapitole Z mého života (Smetana! Nezval!) vyvolává Karel Sýs autora Osudů dobrého vojáka… jménem: „A právě zde, jak praví Hašek, mi těžce nemocný bůh přestal diktovat, a mně nezbývá než čekat, i když času je proklatě málo a voda stoupá k pasu.“ Provokativně bezbožný dobrý básník K., který jinde právem pranýřuje smutnou situaci poezie a člověka („když už nesmíte ovlivnit nic, dají vám počítačovou hru“) je vlastně zbožnější než všecky tirády o naší judajisticko-křesťanské kultuře: se Švejkem za zády se cítí pouhým zapisovačem alarmujícího diktátu nebes.