KAREL SÝS

„Byl dobrým básníkem, ale nepochopil kontrarevoluci!“

Z rozsudku Václava Matějoviče Kopeckého

Tři vejce do skla

Když se K. probudil, ještě nevěděl, že procitl do jiného světa. Obloha jiná, ráno nové, i sloni, kteří podpírají plochou desku souše, se vyměnili.

Michail Sergejevič Daladier a Adolf Bush podepsali dohodu neviditelným inkoustem, estébáci včera večer zahradili Národní třídu v nejužším místě, kde oprýskávaly Knihy všem, nejlepší dětem, a jiní estébáci je ztloukli, až z nich lítaly polystyrenové třísky a všechny estébáky vespolek seřezali ruské červené barety (krasnyje barety, barette rosse) dirigované z nedaleké jídelny Ponorka sovnarkomrezidentem a budoucím loutkoprezidentem lži – a svorně položili na olezlou dlažbu pocákanou krvavým celoxovým lakem beránka v antirevmatickém rounu, aby vlčák Úúúl vytroubil do světa to sladké tajemství, že socialistická policie taky někoho ubila, a že nám (to jest jim) narodil se Mesiáš, syn Restituta.

To se stalo johohó roku onoho, kdy K. ještě neměl počítač a nesvrběly ho prsty.

Kdyby byl chytřejší a méně věřil v spravedlivý chod dějin zn. Rozkopf, rozeznal by neklamné známky doby nové.

Například onen Lotyš, Litevec, Est(onec z křížovek), jeden z těch pobaltských Slovanů, vykrmených rybím rosolem! Na sovětské ambasádě ho posadil před skrytou kameru a přisunul slyšící cukřenku: „Oslaď si, soudruhu, tak jak?“

Za týden byl pozván na totéž místo mezi jedlíky rosolu. Seděl tam i Kůrka, uši ucpané kaviárem, zatímco diplomaté v námořnickém si hráli na kapitána Lapérouse střežícího nepojízdný vrak.

Procházel velvyslaneckou zahradou barona Petschka. Čpěla síra, přepálený tuk špekáčků a české pivo, zem se komíhala a bylo mu jako Otokaru Březinovi, když naposledy přehlížel kabinet voskových figurín.

Civilní strážník Babočka a asi deset Lelíčků marně čenichalo kolem. Jednu chvíli do něj z levé strany hučela Jiřinka Švorcová cosi o domově pro přestárlé loutkoherce, zatímco zprava přicházeli peripatetici Müller, režisér Libertas a kníže Náryškin. „Budeš hlasovat takto… Paži ohnout v lokti, pokrčit… forum… Forum Romanum?… Dám ti k tomu Bruta… Kníže vykřikne: I ty, Brute?! a skácí se do amerického detailu… Poňal, Jaroušku? Tož pajechali!“

Bylo to v něm jako v koze a navrch si vybavil ohňostroj na počest VŘSR shlédnutý z oken ambasády Jejího Veličenstva – nadlouho poslední, a Angličani a fízlové to věděli a pili tu nádheru nad Hradčany, do kterých už vybrali zrzavého červotoče. Zrodil se za ohňostroje, a proto později – tleskaje ručkama – pořádal za erární peníze ohněstrojné orgie.

Fasády zazářily reklamou na Coca-Colu. Jinak byla země nesličná a pustá. „To je ono!“ A bylo to ono.

Karle, sedněte si do zadní místnosti, redakce se rozhodla, že už nejste šéfredaktorem.

Landová v. r.

Chtělo by se říci: Kdo páral, ať také sceluje.

Zlatokopové vesměs nenosí náušnice, a i obsedantní houbaři zůstanou chladní před majestátem smaženice.

Čas oponou trhnul a z dopisních obálek začal čučet Šavel omlácený poštovními razítky.

Najednou nejsou svetry, nýbrž fraky, nejsou pendreky, ale gumové tyčinky.

Lhaní nebere zvonce. Vládne princip myslivecké: Myslivec drží štamprli drží štamprli drží štamprli ad libitum až do těch elektronů…

Začaly se prodávat připínací koule na levou nohu, aby spáči vstávali pravou.

A už je to tady, už si miliony špiní karmu.

Skarlant mu nadal do komoušů a sám tak zrušil obtížný stav. Stal se továrníkem lidských duší a K. už jednoho továrníka v rodině měl.

Kamil Lhoták umíral, právě když vypouštěli na město řev z Letné, nepříčetného Růžka, jako želédort slizkého Šavla, rozžvatlaného Adamce, vypaseného fešouna Malého.

Jako v Případu otrávené bonboniéry: ten je agent, tomu StB dala, tomu dala a na toho se nedostalo…

Blouznivci našich hor a pahrbků uvěřili, že znovu zakořenily i impregnované telegrafní sloupy.

Na sklonku dvacátého století natahali do husitských Čech bytosti z pohádek: čerty a prince. Po epoše polidštění opice nastala epocha poopičtění homo sapiens, degradace na dvě gesta: Ber a Naval!

Člověk byl takovej spokojenej, a to všecko mu kontrarevoluce vzala…

Nepozoruju, že bych byl vyrostl na špatném chlebu, rozhodně však byl lacinější. Pekárny zabrali veksláci, zatímco pece zabraly s. s r. o. G. m. b. H.

Včerejší bůh se však neoblékal do zlata a rozhodně nepotřeboval lesy.

Vidím v televizi oči šíleného Rumuna ze Strugy, když vystříkla pěna z Ceausescova mozku, básníka na vybité karpatské baterky.

Viděl jsem skladiště prázdných těl, bezdušové pneumatiky; u jedné se Pán zastavil a pravil: Toto budiž Sýs a odplomboval ventilek.

Ještě nikdy nebylo, aby nějak bylo… Pořád ještě půjde sedět s pytlíkem karamel u televize a čekat, kdo vyleze z obrazovky.

Ráno se stydlivě vtiskl do metra a přes ramena souobčanů přelétl noviny. Z titulních stránek zíral senilní jubilant Josif Vysralovič Reagan.

A slovo tělem učiněno jest a jeho tělo muselo být učiněno z rekordního slova velšské stanice Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch, neboli Kostel sv. Marie u jezírka s lískovými keři poblíž vodního víru sv. Tysilia nedaleko červené jeskyně, aby mohlo mezi námi přebývati.

I tělo je třídní a tělo imperialistů je naducaný.

Hlavně aby jim při původní akumulaci neukáplo na srdíčko.

To tvrdil už Bábinskej, že měl nadání k loupežím.

Jsou básníci pořád na něco nasraní jako Kolář a básníci pořád toužící po přivrácené straně Měsíce jako Nezval.

Jsem nyní čestný nečlen Akademie věd, nositel Řádu zlatého houna.

A. s. Postfortuna mi vydala jubilejní nultou publikaci.

Probudil jsem se v osobním kotci s myšlenkou: Co asi dělá Velký králík? Zdali ještě spinká po propité státotvorné noci, v níž obětoval játra na oltář vlasti, nebo již dupe svou Králici?

„Co platno člověku, kdyby definoval všechnu bídu světa a netroufl si vyslovit konečný ortel: Tato společnost musí být zničena! A to se stane, jakože kometa proletí svou dráhu navzdory kvákání žab.

Třetí cesta? Jistě.

Příteli, pamatujte, nebude v Čechách dobře, dokud most Klementa Gottwalda nepovede nad náměstím TGM kolem nádraží Františka Josefa!

Kožešiny budou krásné, teprve až si je pořídí všechny ženy a zvířata přesto nebudou nahá.

Brilianty zazáří, teprve až vybrakovaná země nebude truchlit pro kameny, ovíjející šíje celého obydleného světa.“

Doufám jen, že nejsem stvořen ke zkoušce ani ohněm, ani mečem. Nesnesu pálení ani blýskot naostřené ocele, ačkoli miluji oheň, vaření v nerezových hrncích a japonské nože.

„Jóga v Mayfair nebo na Fifth Avenue (na dobrých adresách) či na jiném telefonicky dostupném místě je absolutní podvod,“ říká Carl Gustav Jung.

Proto kdykoli zazvoní telefon, poplašeně volám: Nejste na dobré adrese! Přeskočilo vám číslo!

Nesrovnávejte mě chronicky s Jungem, Marxem, Freudem, Mojžíšem, dr. Sládkem. Bezděčně, a možná i vědomě jsem založil novou soustavu, nové náboženství, víru ostrou, zbrusu novou.

Když paměť začne skomírat, zkouším pamatovat si odzadu, jako když slabikuje Žid.

Kdes v boží zahradě vykvetu zas…

„Když Beránek otevřel sedmou pečeť, nastalo v nebi ticho asi na půl hodiny.“ (Zjevení 8,1). Já budu vyžadovat aspoň hodinu, to mi snad Bože můžeš špendýrovat!

Postavil jsem dvacet domů a právě stavím v duchu jednadvacátý.

„Čím věčnější je nějaká pravda, tím je neživotnější a bezcennější, neboť nám už nic neříká, jelikož je samozřejmá.“ Nikdo se jí neřídí a největší slavomamové a žvanilové jsou souběžně i největšími znalci a vyznavači mudrosloví o skromnosti a mlčení.

Povzbudíš ty, kdo věřili v tutéž věc a podklesávali pod její tíhou? Pomůžeš malověrným a odměníš ty, co neztratili víru? Leda tak nasrat!

Hnus však ještě nepřekročil stupeň „Je to jak za bolševiků“!

Ženy nahoře bez mohou vstoupit pouze v doprovodu rodičů!

Dvacet čtyři hodin s Castrem

Vamos bien, jdeme dobře, stojí na plakátech.

A jestliže se posmíváte, vy, intelektuálové, studené ryby s podivným rodokmenem, těm, kdo chtěli a dosud možná chtějí změnit i váš osud, ono dobývání chleba z polí slzavého údolí, onen konzum v potu tváře, jednou i vám budoucí člověk zakroutí krkem, aniž se tomu bude učit v Moskvě nebo v Havaně, a tentokrát na věčné časy a nikdy jinak.

Bubnuje špičkami nehtů na stůl, sedá si ležérně jako boss, usíná, probouzí se a skáče do řeči, slibuje, že už dnes neotevře pusu, ale hned zas skokem navazuje nit vlastního monologu, vůbec se chová neslušně, ale sál mu nadržuje, běhá od tématu k tématu, od svého dětství k hrůznému teroru v Paraguayi, nenechá nikoho domluvit, a i on končí větu do ztracena…, bezmála otráveně vstává a tleská jen co dlaň dlaň mine, když ze sálu zazní (objednané?) výkřiky – hesla, jež už nezabírají jako když byla čerstvá, hesla z dob, kdy se Che ještě nepřestěhoval na trička, hesla, která sám vyvolal z krabičky, výkřiky z Pandořiny skříňky, jež odvázal od řetězu, ale zdola se vzedme vlna hesel, ozvěna burácí v klimatizované soutěsce a tsunami běží k břehům Floridy a všech dobře natemperovaných moří exploatovaných naboby, kteří se proti němu spikli, víc než 100 x se ho pokusili zabít, jedem, doutníkem, šminkami, holicím strojkem, armádní puškou, objednali si jeho smrt jako hračku podle katalogu, jako se objednává basa Coca-Coly, jenže hračka nedošla, nebyla na skladě a nabobové další a další noc nemohou spát, je to jejich 1000 + 1 bezesná noc, ráno se probouzí se zpocenou třicetikarátovou srstí a smích jim zmrzne na rtech jako hladina, na niž za určité teploty vhodíš kamínek, scéna, kterou jsem si zamiloval ve Vernovi („Tak co, maličká?“ zeptal se kapitán Servadac Niny, „dokázala bys hodit do moře kus ledu?“ „Ano,“ odpovědělo děvče, „ale Pablo by ho hodil mnohem dál.“ „Jen se o to pokus,“ pokračoval Hector Servadac a podal Nině kus ledu. Pak dodal: „Dívej se dobře, Pablo! Uvidíš, jaká je naše malá Nina kouzelnice!“ Nina se dvakrát třikrát rozmáchla a hodila led do klidné vody… Okamžitě zazněl silný praskot, který se nesl až k obzoru. Galické moře na celém povrchu zamrzlo), přikyvovači na levici i po pravici přitleskávají a kývají se jako porcelánoví bůžci, i dandy režimu, nedbalý elegán Abel Prieto, vysoký brunet s žlutou rozvázanou botou si přestane prohrabovat kštici, ale to je jeviště, předsednictvo, věrchuška, ale za příkopem (nehlubokým a neširokým) střeženým nasupenými černochy bouří ženy z lidu a muži z lidu, ti, kteří chtějí změnit i můj osud, kteří – když musí volit mezi vlastí a smrtí – volí život ve všelijak a všeličím soužené, ale svobodné Kubě.

Vtipkuje jako soused ve stínu subtropické lípy, zatímco vzduchem lítají jména shozených z chilských helikoptér do Atlantiku, cely pro dva 1 x 1 m, zatímco kolem pluje láhev s dobrou zprávou, do níž ještě každý z nás v poslední chvíli vkládá tu svou.

Hlásí se atentáty v Melia Cohiba, Nationalu, na Varaderu, v Dětském divadle, v Tritonu, Bodegitě del Medio – pomalu není kam jít a nikdo tam nechce sedět, 35 000 obětí (celý Šrámkův Písek mrtvých) za 45 let nevyhlášené války, a na tom nic nezmění, že je momentálně příměří, že se zatím válčí zase jenom slovy, že se svině ze zátoky stáhly, že spokojení Němci a na Ostrov svobody propašovaní Amíci zunkají svá mojita pod karikaturami Hemingwaye („Zde sedával a tady taky a taky a taky!“ – jako u pražského Ježíška).

Defilují jednorucí, jednonozí, bezhlaví, hlavy bez obličejů, z nebe nakažené děti, děti nakažené křižáky, meziplanetárními četníky, kteří – když neuspěli zevně jako prošlá mast – zaútočí zevnitř, za blahovolné pomoci vyžilé české šlechty, která si chce zpestřit lovem nudné dny na venkově. Jaké dobrodružství míchat se do věcí, do nichž jim nic není a od nichž budou co nevidět vzdáleni několika otočkami turbiny boeingu!

Pětačtyřicet let zuří nevyhlášená válka, jejíž rychlejší provedení známe z Iráku, z Afghánistánu a odevšad, kde domorodci odmítnou lízat Velkým Bratrům zadnici.

Slzy bezmocných žen bez synů a bez vnoučat, slzy žáků, kterým ze zálohy zastřelili učitele, roztrhané cáry divanů a hotelových křesel, a proti nim přiblble se usmívající Velký Masturbátor z Bílého domu a ještě blbější Bazilišek, podsvinče z Hradu, přivinuté přihřátým hrudníčkem na Bratrovu přímotopem rozrajcovanou hruď.

Hle nevětraný pelech, jak se pěkně větrá!

V povětří lítají rakety, karibská krize, kukuřičný Chruščov a bandita Bush starší i jun., smrdutý kozel Pinochet i vymydlený blahoslavený Che, který z prachu země vystoupal na nebesa aby se uchýlil na trička, odkud bezmocně shlíží na hemžení lidiček, co si za pár pesos koupí časově omezenou odpustku revolucionáře, adrenalinový sport mladých rebelů a starých manažerů, Che na pohlednici drží Ježíška, ale je to jen prorok, Jan Křtitel, Bůh dlí zde, mezi svými a klábosí a hřímá, diktuje přikázání po jednom, aby v přestávkách zadřímal anebo pustil do oběhu vtip.

Střídavý proud, dvih a pád, neúnavná sinusoida, elektrika nabíjející se vlastním třením, leydenská láhev bez dna, baterie sající statický oheň sv. Eliáše z výšin, odkud nás betrachtuje záhadný Duch svatý, třetí do mariáše.

Jaký rozdíl mezi ním a papaláši včerejška i dneška, co to mysleli dobře a dělali špatně, co to myslí špatně a dělají ještě hůře!

Auto, které odváželo Švancimberka na letiště sténalo a bylo lze se divit, že dojelo (s takovým nákladem!), ale za to, pane kníže, může také blokáda.

Viděli jsme auta ještě oprýskanější, ještě zuboženější, která svážela děti do školy a muže a ženy do práce, i auta stojící, protože na ně nevyšel příděl benzínu, ale to je také důsledek blokády. Šelmy větří naftu, do chřípí stoupá její pach, nemohou odolat, nelze je dokrmit, mají chronický hlad. Kdyby byly Čechy a Morava blokovány byť jen jeden týden, nebyl by ani benzín, ani léky, ani brambory, ba ani televizní seriály. A bez nich ani vůle živořit.

Zatímco jsme byli dvě neděle na Kubě, ceny jatečních aut v ČR opět stouply.

Škrábe se na krku, na hrudi, v obočí, v bradce, všude kde něco roste, pokouší kořen nosu, vystrčí do obecenstva vysokou černou vojenskou kanadu, pastva pro paparazzi, kteří však cudně dumlají spoušť, chechtá se se svými dětmi, když ve vzácné mezeře rudí animátoři prohánějí po plátně Bushe s Kundolínou, dokud oba nepuknou a nerozletí se coby přefouknuté balónky, horníkům po vyfárání poručí dvě desítky (poté co Fidel sfáral do jámy dolu Matahambre = Zabít hlad, přikázal, aby každý horník, když vyfárá, obdržel dva půllitry piva, druhý den už před šachtou vrčel chladicí vůz), ministrovi koupí šlapací autíčko, Bushovi vezme míru na věnec, Posado, Posado, pudeš do posady na výkrm, ale ne zrním nýbrž broky, baví své latinské babičky, své ašanty, věřící pěstující woodoo, tady by ani disident nepropadl, propadl by do nicoty cedníkem nepochopení, drží se s posluchači za klopy a jeden třese druhými a druzí jedním, třesou se jako chasidi u Zdi nářků, jenže ne každý zvlášť, nýbrž v bezešvém styku jako feferony navlečeni na nepostřehnutelné vlákno, spolu sklizeni a spolu sušeni, potřebují se jako blesk a hrom, liják a deštník, déšť a záhon, ciferník a rande, pyj a klín, polévka a lžíce, ucho a pohádka, prachy a kasař, kasa a hasák, kasař a soudce, mříž a vězeň, list a mšice, skořice a krupicová kaše, jako slovenština a čeština, krasavice a zrcadlo, pudr a benzín, Mojžíš a desky…

Co není: není medvědář, krysař, tambor, náhončí, lanař, kalkulátor, eskamotér, korteš, sudí, pasák, vyvolavač, kožich obrácený naruby, chlupaté ucho, zrazená revoluce, žrout vlastních dětí, magnetofonová smyčka, ostnatý drát, vyschlý korek, císař, papež, roztleskávač, visací zámek, poškrábané elpíčko, gagman, režisér smíchu, přivolavač deště, olověná podrážka, animátor, amerikažrout, buržožrout, lžidimitrij, vymítač ďábla, palič, karbonář, médium ani hypnotizér,

ale je rozjetá lokomotiva, strká i táhne, prvolezec, předskokan historie, praporečník, ochutnavač pokrmů, koštér, malý Edison a velký Bosco, totem i tabu, psychoanalytik chudoby, který ví, že bída nevzniká z onanie v mládí, Perun, Šiva zašitý v Konfuciovi a obrace, světlonoš, Sisyfos, venkovský kovář, el Comandante en Jefe, pionýr, prvorodič, Ryba i Rak, Rak i Ryba, jehelníček, papiňák, netaktní motor, vysokozdvižný vůz, magnetická střelka, polní láhev, právě dnes načatý vrt, měď pod proudem, petrolejem zvlhčovaný knot, nedočtená kniha, nedotčená kniha, důvěrně známá kniha, rozečtená kniha, dobře ukrytá kniha, kniha zakopaná ve zdi, prstem roztáčí kontinent, kontinent v pohybu, kontinent plující doleva, kontinent utržený z Monroeova řetězu.

Kontinent: kraj stále přítomné a pilné smrti – Salvador, Kolumbie, Honduras, Venezuela, Chile…

Smrt v čokoládou polévaných rakvičkách, smrt mačetou, smrt zotročených motýlů připíchnutých k palubě, masová smrt otroků a zřídkavá smrt tyranů, tisíce železných masek s otvorem toliko ke zření na robotu a s dírou na krmení, tisíce prken s otvory pro ruce, pro nohy, tisíce dřevěných vidlic pro dva krky pro převádění, smrt pod nijakým jménem pod cizím nepřátelským sluncem, pod neznámými souhvězdími, Osvětim 17. století, barokní Dachau, tisíc ukřižování pod dohledem křesťanské modly, nebyl tu ani Pilát, ruce si tenkrát myl málokdo, krev se vylévala, ale také spájela a ředila jak barva kůže, krev zdivočelé víry s krví zdivočelé pomsty, krutost vytlačila hemoglobin, krutost a kolmo stojící slunce, příliš mnoho vin, církev dávala v noci zvonit, aby se otroci z argentinských dolů probudili a souložili, aby černoprdelníkům nevymřela pracovní síla, z páření nařízeného z kazatelny vzešlo stříbro na evropské oltáře, kdo u nich poklekneš, vzpomeň krve a slz, jež prosakují skrz barokní slupku, a ty, bože, který vše vidíš a nic nezapomeneš, donuť preláty v pekle souložit s puklem! Půda se činí, ale mnoho je krků, příliš mnoho prázdných volat, až kondor přeroste ve Fénixe…

Divadlo jednoho herce a tisíce bavících se komparsistů, jimž je libreto ušito přímo na kůži.

Jsou hrdí na Castra, chlubí se jím, živí se jím, hřejí se jím, hltají ho, je to idol, totem, turistická atrakce první velikosti…

Možná národům (státům?) prospívají nenápadní v čele, bezbarví suchaři bez chuti a zápachu, úředníci, puntičkáři, jak přijdou, tak odejdou a zůstaví po sobě vysušenou protěž, novou přehradu, další dálnici, most, hrad, stroj, univerzitu, ostudu, korupční aféru, mravnostní delikt…

Pamatují si je sotva učebnice a filatelisté, neboť nápadný i nenápadný – na dopisy musí. Je to nejnevinnější pocta, ten olizovací kult, a taky pomsta. Když si občané netroufnou vzít prezidenta po letech, olíznou mu diskrétně záda a vystaví ho úderu razítka.

Tyhle nicky, zlatí střední (ale spíš podúrovňoví) cestovatelé, průměrní jako statistická tvář vykreslená počítačem, tyhle nicky jsou solí země, ať pracovité či nikoli, jsou větvemi na bažinách, prošlapaným, ale ještě užitečným kobercem. Takové jsme měli – TGM, Beneš, Gottwald, Zápotocký, Tonda a spol.… poslední dva tchoře nepočítám.

TGM napsal spoustu eklektických knih, ale neodvážil se nic vymyslet (o rozmluvě během prezidentské návštěvy Jaroměřic si Otokar Březina zaznamenal: „Všemu se musí dáti určitá forma, pravil jsem a pan prezident dodal myslivě: ‚Jinak se všechno rozplyne v nic!‘“). Beneš nadhodil mač demokracie versus socialismus a snažil se odpískat plichtu, v momentě 1 : 1. Po válce vstoupil do téže řeky, i když se to nemá. Pardon – Hácha: netroufl si v knihovně zanechané Benešem na útěku vyjmout, natož přemístit jediný svazek. Gottwald přečníval, převrátil společnost na záda a na rudé nohy, ale přece opisoval za plotem. Tonda Práce byl jen tahoun, zapřaženou Barunkou. Tonda II. vymyslel obchodní dům Globál a Brzko, ale objevil už v roce 1967, že centrum světového komunismu se přestěhovalo z Moskvy do Pekingu, a byl to poslední tatíček, rozvážil rýži od Sukarna celé delegaci a rovným dílem, vařil doma malinovku pro recepce, nepřitíral se do umění, a byl poslední komunistický prezident, který ještě něco držel v ruce. Svoboda – chladná zbraň, studený zbrojnoš, rázný, rozhodný, řízný jako křen, zachránil stát v srpnu 68 a přežil sám sebe. Husák – druhý zachránce státu, opravdový (buržoazní nebo socialistický, vyjde to nastejno) nacionalista, vzal všechny, ale Čechy hlavně, u huby, až se počeštil. Pak 2 zmetci imperiálního vrhu, ale škoda slov, zteplalí jak stojaté pivo, chamtiví, úplatní, vhrdlolháři, křivopřísežníci, oplzlíci, koloběžkář a tenista, stránka historie, na kterou kápl louh, čas je zaživa odnesl…

Ale tady je muž, pravý hombre, nikomu nepodobný, v uniformě z mladého hrášku, řeční hodiny spatra, začne lenivě, chrchlá jako když stávkuje sytič, na co sáhne to se mu povede, přísloví, anekdota z dějepisu, africká bajka, věří mu i odpůrci a přestanou věřit teprve doma, až se vytrhnou z jeho gravitace, čekají až se rozhrne opona, stojí dokud si nesedne, jako by před nimi stála primadonna, čekají trpělivě, nic jim neuteče a on jim všechno zopakuje, těká od ničeho k ničemu, až je tu něco. Dozvíš se jen co už víš od něho, metafory i fráze, ale v jakém hávu! Nepotřebuješ poslouchat překlad, stačí se dívat, nebo naopak jen poslouchat, slova se dostanou kam patří, jako anglická slovíčka vyslechnutá v hypnotickém jazykovém kursu, tak je to, companěros.

Poslední z hrstky kovářů dějin, přetrvá než vyrostou noví, jeho prst nepřestává míchat polévku v mozcích, žmolky se nestačí usadit, je to (Freud by jásal) prodloužený pyj, plácá páté přes deváté a náhle se vyloupne v plné parádě zmršená ústava Yankeeů s vestavěnou chybou sebeničivé zpupnosti a chtivosti, i mraky času jednou vyprší, kdo by se opozdil anebo předběhl, zatleskal, rozesmál, vykřikl či zamračil nepatřičně, sám sebe by rozsápal, ale k tomu nedojde, protože bouře sama varuje, hlásí se drobným hukotem v crescendu, právě dospělé děti hltají vypravěče pohádky, a romantická pohádka přechází v popisný a vzápětí socialistický realismus. Nikdo nedokáže zavěsit, všichni zůstávají v pořadí, linka důvěry poradí všem naráz, po jednom drátu, poslouchají koláž jakou nevysnil Lautréamont, sto roků protosamoty, je v tom Márquez, Patriarcha, Létající kočka i Borgesovi gryfové. Internacionalismus? Ano, ale karibský, kubánská revoluce je jediná na světě, skvost vesmíru, píchá do grizzlyho a předstírá, že nepotřebuje medvědáře, USA jsou na lopatkách a na lopatě, kapitalismus se zhroutí, cvrnkne-li on do patřičné karty, teorie natož Marxe se nedovoláš, ale kdo jednou slyšeli vyrazí na gringy s vidlemi, utlučou je čepicemi jen co řečník domluví, nejpozději do švestek, zatímco se svět třese před americkou námořní pěchotou, on ví, že se před ní nesedá na zadek, že se blíží konec Čtvrté říše, nikde nezaujme jedinec tolik a takto (běda tomu, kdo při tom myslí na Německo!), ten muž je kubánské rodinné stříbro, korrrunovační klenoty, vyslovuje rrr jako Majakovskij ve Válečné námořní válce, znamená víc než ložisko niklu, než Varadero, než Hemingwayův pokoj v hotelu Ambos Mundos…

Semena revoluce se už vymrštila z Kuby jako z netýkavky. Kuba je nej… země zeměkoule, podpaluje už hořící a spaluje nevěřící, jsou-li.

Princip je prostý – sám sebe baví, sám sebe zajímá, sám sebe spaluje, jako herec, tenor, bubeník – ale ne politik.

Vypočítává lékaře na hlavu, všichni známe ta čísla, ale tleskáme, on je vydupal ze země, i kdyby neudělal nic jiného než že nepodlehl atentátům, už to by stačilo, má víc životů než pětiocasá kočka, vyryl patou důlek a vytekla nafta, zmínil se o zahrádkách a tu a tam už roste cibule. Nevzpomene si přesně na úmrtnost dětí: „Pět celých a …“ a dav napovídá „óčo“. „Můžeme zavřít továrnu, protože její zboží nám levněji vyrobí Venezuela a my můžeme dělníky poslat do škol.“ A Kuba bude na oplátku operovat Venezuelčany, dnes 17 000, zítra 100 000 operací, „100 000 vyléčených Latinoameričanů a zadarmo!“ A tak 2 x 100 000 očí prohlédne. Kuba hledá nového strýčka, strýček dá a nic nechce, Venezuelu, Čínu…

Už dávno měl začít večerní koncert, ale všichni jsme bez starosti, neboť on bere veškerou odpovědnost na sebe, on nařizuje ráno hodiny a hodinky, koncert bude, vsjó budět, a když ne dnes, tedy jistě maňána…

Úryvky z knihy Osudy dobrého básníka K. za studené války, kterou vydalo nakladatelství FUTURA