FAINA SAVENKOVOVÁ
Jestlipak se Glycínie může stát jednou z hlavních postav povídky? Samozřejmě může! Pokud se dokáže spřátelit s Kočkou. Akorát že kočky jsou velice vrtošivé, takže to nebude zrovna lehké.
***
Glycínie je taková dřevitá liána s krásnými šeříkovými květy, která kvete, kdy se má – tedy na jaře. Když jsem se objevila u paničky, byla už naše Glycínie velkým stromem. Přinejmenším když jsem se postavila na zadní tlapky, byla větší než já. Šplhounka!
Zpočátku naše vzájemné vztahy nebyly, jak se patří: panička mi zakazovala brousit si drápky o její kmen, ba dokonce odpočívat ve větvích, a všechno, víte, jen kvůli tomu, že bych mohla poškodit kůru nebo „pokazit její vzhled polámáním větviček“. Kdože, to jako já?! Taková nestydatost! Kdo si vůbec usmyslel zakazovat cokoli kočkám? Tím spíše urážet jejich lepou náturu. Příšerní lidé! A mimořádní otravové!
Čas šel, obě jsme rostly. Stal se z ní celkem sympatický stromek, ale kampak se hrabala na mě! Nikdy nebude mít mou grácii, mou krásu a měkké tlapky s ostrými drápky.
Jednou jsme při soumraku seděly v besídce s mou paničkou, ta pila voňavou kávou s čokoládovými bonbóny a já jsem jí seděla na klíně. A právě tehdy se mi poprvé zazdálo, že se Glycínie k besídce trošku naklání, aby si poslechla, o čem s paničkou mluvíme. No tohle! Taková drzost! Že jí není hanba poslouchat cizí rozhovory!
Přirozeně jsem k ní druhý den zašla a pověděla jí všechno, co si ohledně toho myslím. Ta sprosťačka mi ani neodpověděla. Jednoduše stála a mlčela. Co s ní? V jistém okamžiku se mi toho nešťastného stromku dokonce zželelo, vždyť je to hlupačka, určitě ani mluvit neumí. Nebo snad má o sobě zkrátka příliš vysoké mínění? Že by? Však já jí ukážu, jaké mám drápky!
„Co pořád mlčíš? Myslíš si, že jsi tak důležitá?“
„Prostě ti nemám co říct.“
Údivem jsem otevřela pusu. Opravdu mi odpověděla?
„Proč tajně posloucháš? Minimálně to není pěkné. Panička beseduje se mnou, a ne s tebou.“
„Nudím se. A cítím se trochu osaměle. Já totiž nemohu cestovat jako ty. A speciálně mně nikdo nic nevypráví.“
Domluvily jsme se, že k ní budu chodit a sdělovat jí novinky, a ona mi za to dovolí ležet v jejích větvích. Považuji to za dobrou odměnu za mou společnost.
Od toho dne jsme to tak vedly: ve dne, ležíc ve stínu listí, jí vykládám o všech novinkách a ona poslouchá. A po večerech sedím na klíně paničce, jež v sadu popíjí kávu, a naslouchám jí. Nebo vrzání cvrčků. A někdy dokonce kvákání žabek z blízkého rybníka. Ty žabky jsou tak legrační, že ano.
Přišel podzim. Moje Glycínie se chystala ke spánku. V jednom z posledních slunečných dní, když jsem trochu zesmutněla, jsem se jí zeptala:
„Chceš, abych ti zazpívala? Umím nejenom vyprávět historky. Říká se, že když kočka přede, Bůh spí. Uspáváme Ho svými ukolébavkami, vždyť On je tolik unavený. A On se potom probouzí v dobré náladě a vykoná zázrak. Proto nás také tento svět potřebuje. Bez nás by nebyly zázraky. A jeden zázrak mohu udělat sama: zazpívat ti, abys usínala šťastná.“
A zpívala jsem jí. Každý den, dokud nenastala chladna.
Nemám ráda podzim, je moc mokrý a špinavý. Ale zima je ještě horší než podzim. Nemám ráda chlad a sníh. To pro lidi je zima veselým obdobím, avšak pro nás kočky na ní nic dobrého není. Můj nádherný černý hladký kožíšek v mraze příliš nehřeje a tlapky mi mrznou ještě více. Brrr!
Zimu jsem strávila doma, vyhřívajíc se u krbu a besedujíc s paničkou. Nebo se občas schovávajíc před jejími nesnesitelnými vnuky. Hrůzná stvoření! Stěží jsem se dočkala jara, abych si mohla znovu pohovořit se svou přítelkyní a povědět jí všechny novinky, kterých se během zimy nastřádalo velice mnoho.
Tak uběhlo několik let. My kočky nepočítáme roky a hodiny. Nejsou nám k ničemu.
Jednoho dusného večera počátkem léta moje stará panička kamsi zavolala a značně rozčileně, byť krátce, s někým mluvila po telefonu. Lidé to přece nazývají telefon, že ano. Potom přijelo velikánské auto s podivnými blikajícími světly. Nevím, kdo to byl, ale určitě to nebylo auto jejích dětí. Víckrát jsem už svou paničku nespatřila. Už se nevrátila. Stejně jako já už jsem se nevracela domů.
Párkrát přijeli děti a vnuci mé staré paničky, avšak já jsem se před nimi schovávala, vždyť vnuci mě dříve tahali za ocas, když nebyli v pokoji dospělí. Ostatně mě ani zvlášť nehledali.
A potom se doma usadili cizí lidé. Ti mě o to více nepotřebovali. Nejenže mě nepouštěli domů, nýbrž mě i vyháněli, pokud se mi přesto podařilo proklouznout pootevřenými dveřmi. Kdo by potřeboval toulavou černou kočku? Tím spíše, že jsem velice zhubla a můj báječný kožíšek vybledl a zošklivěl.
Dobře že moje přítelkyně Glycínie zůstala se mnou a aspoň ona mě nevyháněla. Tak jako dříve jsem ležela v jejích větvích a besedovaly jsme o všem, co se kolem dělo. Určitě i ona sama viděla všechny změny v našem životě, ale nic mi neříkala, aby mi nezpůsobovala ještě hlubší zármutek. Beztak jsem si více stěžovala na život, než vykládala novinky.
Léto skončilo. Nastalý podzim se zdál ještě studenější než obvykle. Panebože, proč je tak chladno?
Vyšplhat se do větví Glycínie jsem už neměla sílu, proto jsem si prostě lehla u ní.
„Chceš, abych udělala malý zázrak? Chceš, abych ti zazpívala? Bude to moje nejkrásnější píseň a pouze pro tebe.“
„Samozřejmě, moje malá černá Kočko. Tvoje písně jsou vždy překrásné, jsou tou nejlepší ukolébavkou na světě.“
Zapředla jsem a obě jsme brzy usnuly…
***
Na jaře, když jsem se probudila, moje Kočka vedle mě nebyla. Ale věřím, že se určitě vrátí, vždyť kočky mají devět životů. A ať by přede mne předstoupila v jakékoli podobě, vždy bude tou nejkrásnější Kočkou na světě, zpívající ty nejkrásnější ukolébavky, jež dokáží uspat Boha.
Z ruštiny přeložila IVANA BLAHUTOVÁ
FAINA SAVENKOVOVÁ (narozená 31. 10. 2008) je talentovaná autorka z Lugansku. V necelých jedenácti letech se vloni stala nejmladší členkou Svazu spisovatelů Luganské lidové republiky, který tak vysoce ocenil její první divadelní hru Ježek naděje (Jožik naděždy). Faina píše krátké povídky a v současnosti dokončuje druhou divadelní hru. Říká o sobě: „Ještě nejsem spisovatelka, teprve se učím.“