MILAN BLAHYNKA

Nepíše se mi lehce pár řádek ke dvěma knížečkám PRAŽSKÉ ReKVIem (Nová Forma, Týn nad Vltavou 2019, 53 s.; opravené a splendidně graficky a obrazy vypravené vydání vyšlo elektronicky na portálu e-knihyjedou; dostal jsem je k nahlédnutí, jaké nestačí k práci, jakou vyžaduje řádné kritické posouzení; poznámka „každý si je může stáhnout za 59 Kč“ svědčí o vydavatelově zvláštní představě, že recenzent hrozně touží psát o díle, a tak ať si možnost psát o něm zaplatí!) a ČEKÁNÍ NA LÁSKU (Nová Forma, Týn nad Vltavou, obálka František Tylšar, 31 s.). Autor Oldřich Antonín Hostaša mi tu druhou dodal k recenzi také jen elektronicky, jestliže mi elektronická k recenzi nestačí, měl bych být asi rád, že si ji mohu sám pracně vytisknout. Což jsem taky udělal a lituji, že po takovém bezohledném panském zacházení s kritikem jsem recenzování prostě neodmítl; teď mi nezbývá než o obou „dílech“ napsat pár upřímných slov.

Pana Hostašu osobně neznám. Podle toho, co jsem z obou knížeček a z toho, co jsem se o něm už porůznu dočetl, soudím, že je to celoživotní jak ryzí vlastenec, tak sympatický obdivovatel poezie (Eva Frantinová o něm před časem napsala, že je to „milovník poezie největšího kalibru“), který se od mládí pokouší psát poezii a daří se mu publikovat. Frantinová zaznamenala také jeho enormní „touhu a píli k cíli ‚býti básníkem‘“ a ve sloupku o jeho sbírečce Žití po životě ocitovala pár jeho šťastných veršů, ale také nesmlčela, že v jeho sbírce jsou vedle čísel povedených také jen „povedenější“ a „nepovedené.“ To bezpochyby ve zvýšené míře platí i o Pražském rekviem a o Čekání na lásku.

Jenže tužba a píle žel nestačí k cíli stát se a „býti básníkem“. Už na titulní straně Pražského rekviem (tak výstižně a s respektem ke slovu rekviem nazval Seifert jednu část ještě rukopisného Mozarta v Praze, známého z recitací a kolujících opisů) zaráží už slovo rekviem, protože poema postavená na nápadu spustit oči otvírající „kameru dějin“ na „kočár času“, do něhož usedl Svatý Václav, je vlastně oslavná óda na český lid, který prý „se sklopenou hlavou / zdraví nového krále,“ nastoupivšího „do panovnického kočáru“ a „Vltava šumí ve splavech / pojede nový král pojede nový král / a kroužící rackové // křičí tu zprávu do jarního nebe“. V poezii je možné všecko, název může kontrastovat s dílem, může jeho smysl a ráz i popírat, ale v Pražském rekviem není žádná stopa po takovém dementi názvu. Rekviem je, jak uvádí např. Slovník cizích slov (Academia 1997) „1. mše za zemřelého, 2. smuteční skladba (…) zpívaná a hraná při této mši nebo i koncertně.“ Hostašova poema o svatém Václavu, který projíždí dějinami Prahy a v poslední, třetí části, tam už jako „neviditelný stín“ Prahou „projíždí na lodičce“ a „dívá se jak se Praha změnila“, není ani v nejpřenesenějším smyslu žádné rekviem za nikým, natož za Prahou, ale exaltovaná óda.

A jakže se v ní Praha změnila? „Praha promlouvá k jeho srdci. // Náš pane / viděl jsi co národ dokázal. // Hrdost odložila pýchu / a poklekla před knížetem. // Láska oblékla pokoru / vstoupila lidem do srdcí. // Nenávist odešla neznámo kam / songy starých paláců / doznívají k večeru. // A svatý Václav / hrdě kouká do dáli / kde jeho národ tvoří svoji budoucnost… / Amen.“

Hostašovo Pražské rekviem je zkrátka oslava Prahy, jaká by podle autora měla být a jakou však vůbec není; není v té oslavě zbla poznání, jakou dnes skutečně je a kam směřuje. Pražské rekviem proto přesvědčivá poezie není. A o míře autorovy jazykové citlivosti přímo křičí v oslavné ódě verše jako „a svatý Václav hrdě kouká (!) do dáli“.

Ještě větším nedorozuměním je Čekání na lásku, které se skládá z Čekání na slovo, z pokusu o znělkový věnec, a Roku 2002 / Pražských zastavení. Tu by místo kritických poznámek stačilo ocitovat z Velké inventury Karla Sýse: „Caruso si šel poslechnout Carla Schipu / Žena se divila: Proč jsme tam šli? – / Je to přece tenor / Od té doby si rád poslechnu i Oldřicha Hostašu / s kterým naše generace začínala / a který dodnes vije věnec předem zapomenutých sonetů / Buď zdráv básníče / Nepolíbila tě Erató / políbí tě plochoprsá Anička Půlkozatá z Hvězdonic.“

Věnec sonetů je jedna z nejtěžších lyrických forem, a umínil-li si pan Hostaša ovládnout tuto formu, je to doklad, jak velice chtěl a chce býti básníkem, a to ne ledajakým, ale oslňujícím svou virtuozitou. Jeho osudné nedopatření je, že si z jedinečných znělkových věnců, například ze Seifertova Věnce sonetů, vzal příklad jen v tom, že každý další sonet začíná opakováním posledního verše znělky předcházející a že cyklus uzavírá tzv. mistrovský sonet, skládající se z prvních veršů všech čtrnácti čísel cyklu. Pan Hostaša se za desetiletí úsilí „býti básníkem“ mnohému naučil, například tomu, že se moderní poezie nepodřizuje logice; na tom staví a na to i hřeší, a tu a tam napíše pěkný verš, ve svém znělkovém věnci např. „na staré třešni píská radost kos“, ale ani jiné záblesky básnického vidění ještě nevyvažují příšerné topornosti jako „svůj milostný cit si pro vás tvořím“, „již Vám píši v sobě dopis budoucí / a nemám se sebou žádné hádky“, „hostem své samoty nejsem příště“, „Máří! Dávám svého života klíček“, „Rudolfe! Nebude již citu chvění, / neboť jsem poznala Vaše slova“. Opravdový věnec sonetů nevyniká jen v tom, že závěrečné číslo dává smysl složeno z prvních a zároveň posledních veršů čtrnácti sonetů, ale bezpodmínečně tím, že všecky sonety přísně dodržují formu italského sonetu, tj. obkročné rýmování v obou jeho kvartetech, dokonalé rýmy, nikoli nahrazované asonancemi nebo dokonce absentující, a při úzkostlivém dodržování všech těchto pravidel uměním slovosledně ani jinak nekroucené přirozené řeči. Teprve precizním vypracováním v detailech znělkový věnec působí jako mistrovské dílo. Pan Hostaša zřejmě nerozumí struktuře sonetu a obkročné rýmy v obou kvartetech nahrazuje banálními střídavými, a to povážlivě nízké úrovně. V prvním čísle jeho sonetového věnce Čekání na slovo ze sedmi konstitutivních rýmových dvojic tři nejsou vůbec rýmy (přístavem:přítelem, úsměv:objev, pozval:vyzval) a dva jen tzv. gramatické (čekárny:rošťárny, posezení:pohlazení), vnímané jako plané. Ve druhém čísle věnce dva rýmy vůbec nejsou (zahořelo se nerýmuje s Máří, holubicedal; tím jsou zcela znehodnoceny oba kvartety), jedna dvojice je jen chabý pokus o rým (mívá:vítá). Ve třetím čísle dva pokusy o rým troskotají na nesouladu slabičného přízvuku v domnělé rýmové dvojici (posláním:se setkáním, hádky:pohádky). Ani jediný sonet není takových kazů ušetřen. Pokus o věnec sonetů zkrátka nevyšel.

Jak dokládají i novější verše (v posledním čísle Lípy), kde pan Hostaša plane svou láskou ne už k Maří, ale pro změnu skládá „růže ze zahrady snů“ k nějaké Christian. Poezie je skutečnou poezií, jen když přináší nový pohled na svět a na lidi, jen když je objevná. Hostašovo sympatické úsilí a píle „býti básníkem“ stále nedochází ani slibu naplnění, protože publikované „básně“ nic neobjevují, jen opakují a kupí osvědčené, mnohdy už omšelé poetické motivy, a to bez elementárního osvojení básnického řemesla; ač cítě se a leckým přejně zván básníkem, zůstává jen obdivovatelem skutečné poezie.