JIŘÍ JÍROVEC

Místo nekrologu si dovolím otisknout dva dopisy, tedy celou korespondenci, kterou jsme spolu vedli. Začalo to asi před rokem, kdy jsem od Jiřího Knoppa dostal dopis:

No jo, jak začít?

Neznáme se tak, abychom se oslovovali „milý příteli“, ale na druhé straně jsem z Braníka a Ty jsi chodil do stejné školy jako já a jako mé sestry Alenka a Miluška.

Učili nás stejní učitelé a učitelky – třeba matka věhlasného profesora Větvičky.

Tak teď už Ti snad mohu tykat, zejména potom, co jsem četl tvou knihu Sladký život a poznal jsem, že Ty také miluješ Jana Wericha a Jiřího Voskovce.

No a když jsem četl o Pasečnici – já Chod – pak těch stejných životních bodů přibývá.

No a když k tomu přibereme Karla Sýse, kterého oslovuji „milý příteli“, pak nic nestojí v cestě, abychom se tak oslovovali i my dva, i když jsme se ještě neviděli.

Tak tedy to by tak na začátek stačilo.

Nyní v těch vedrech nejsem schopen, abych příliš namáhal svoji makovici, proto se uchýlím k tomu, že Ti pošlu něco z toho, co jsem již napsal.

Tak tedy zatím ahoj Jirka Knopp.

Tehdy jsem mu odpověděl:

Ahoj Jirko,

s tykáním to je po 25 letech v Kanadě snadné.

Navíc si tykám se dvěmi třetinami rodiny Knoppů, tedy se dvěma spolužačkami, Alenou a Miluškou, z branické jedenáctiletky. Já jsem tam byl náplava z Hodkoviček, protože jsem přišel až do devítky. Naše cesty se pak rozpojily, až mě Miluška objevila přes Britské listy a poslala mi email, jestli jsem to já.

Je to nějakých deset let. Napsala mi cosi v tom smyslu, že si považuje za čest, že mě zná.

Tak jsem jí odpověděl, ať si takové lichotky strčí za klobouk, že jsme všichni byli takoví, jací jsme byli a vycházeli jsme spolu, protože ta doba vlastně byla vlídná. Ne taková, jakou ji teď pseudohistorici líčí.

S Alenou se již nevídám, protože na tom není se zdravím nejlíp.

S Miluškou chodíme na oběd (zrovna zítra) a navíc se občas scházíme s menší skupinou spolužáků. Setkání s Miluškou jsou pro mě inspirující. Je to člověk, který má obrovské srdce a navíc jeden z mála v mém okolí, se kterým se dá o čemkoli mluvit.

Naše společnost je hluboce rozdělená a to až na úroveň rodin. Jsem z nestranické rodiny a před emigrací do Kanady jsem žil v poklidu skupiny nestraníků na Přírodovědecké fakultě. Byli jsme jimi z vlastní vůle a vlastně jsme žili „po socialisticku“ jako parta v práci i mimo. Emigrovali jsme s druhou ženou a 18ti měsíční dcerou v roce 1986 v rámci hesla Monty Pythons ‚a teď něco zcela jiného‘.

Kanadská zkušenost mi potvrdila to, co říkával Werich o lidské blbosti: je všudypřítomná a nevyplelitelná. Kromě toho jsem si uvědomil, že existenční jistota, kterou jsme za předcházejícího režimu měli, je i v kapitalismu řazena na první místo. S tím rozdílem, že v něm není. Řeči o lidských právech jsou kolosální podvod. Když jsem se vrátil, nahlédl jsem prostřednictvím nemocného člověka, kterého podporuji, ke dnu chudoby. O tom ale někdy jindy.

Abych nezapomněl: Děkuji Ti za přiložené texty. Ten optimistický o tom, že nakonec někdo zvedne upadlou krabičku, když se pro ni sám nemůžeš bez následku sehnout, nastiňuje náladu, v níž jsem psal Sladký život.

Není ještě všechno ztraceno.

Z Královských Vinohrad zdraví Jiří“

Na další dopisy již nedošlo.

Jirkovo zdraví si vybíralo svoje pauzy a tak jsem mu posílal pozdravy a lukovské knihy přes Milušku.

Devatenáctého března 2020 jeho zdraví svůj boj vzdalo a tak jsem ztratil přítele, který mi byl opravdu milý.