ZDENĚK HRABICA

Občas se přistihnu při vábení mateřského jazyka. Sahám po knize knih Pavla Eisnera Chrám i tvrz, běžím do kopce ke zbraslavské vile Vladislava Vančury s jeho olbřímí bustou, běžím za největším chotěm naší paní češtiny.

Až když je mi hodně ouzko z jazyka české televize nebo z úděsného internetu – otvírám epištoly a aforismy svého rodáka z nedaleké Borové Karla Havlíčka Borovského.

I letos jsem tam v létě znovu pobýval a nad jeho velikostí dočista zkameněl.

Svatý Jene z Nepomuku,

drž nad námi svoji ruku,

ať nám Bůh dá, co dal tobě,

by náš jazyk neshnil v hrobě!

Ale občas zahnu ve vzpomínkách i jinam, s básníkem Jaroslavem Holoubkem do zaplivané hospody U Karla v pražské Panské ulici.

Při utopenci s chlebem si doplňujeme oba vzdělání, slangový kriminální, vězeňský slovník. Z kobek, v jakých jsme nikdy neseděli. I když jsme byli mladí a času bylo dost. Zkušeností však stále málo.

Mazlím se s mateřštinou – s hanáčtinou své maminky Vlasty, s tím, když ještě „Hanáce bele dávno rozkévaní“ a s Havlíčkem:

Hanák velké panák / ztěžka vekračoje: / jedna noho drohá / k předo postrkoje.

A přece musím často zvolat pěkně česky a radostně, rázně od podlahy: I love hantec! To je přece vono.

Který národ má hantec? Žádný! Pouze jazyk český má hovorovou mluvu, která vznikla během několika staletí smíšením hanáckých nářečí češtiny, skloubením češtiny s němčinou brněnských Němců s historickým argotem, zejména vídeňským. Zapůsobily i romština a italština. Půjčily se výrazy z maďarštiny a jidiš.

Laskám se s dvěma knihami Honzy Žanka Hlaváčka: 50 odstínů hantecu – 50 chutí hantecu (JOTA 2017) Zdar jak sviňa – bez těchto hlášek v Brně nepřežiješ (JOTA 2019).

Pár slov utkvělo v paměti – šalina z německého Elektrische Linie, čurina – legrace, benál z bezínové pumpy…

Hantec je nářečí moderní, nikoliv postmoderní. „Klepal zbořené jak Drážďany, a tak uvařil svému kocórovi svišťa.“ Být v Olomouci před 17. listopadem 1989: „Sem byl za segró v Olmecu a večer to tam byl samé zglgané Azbuk.“

Je to hodně živý jazyk.

Hřejme si Honzu Žanka Hlaváčka. Ale já musím končit, mám dneska jiný cíl:

„Povalíme do Práglu hodit čučku do muzála na Venca plazu!“

Mám tam scuka s kocórem.

A sofistikovaný popis špicovýho kocóra:

„Štradovala si tam koc, nadupaný dvorce, dlóhý vanilky, harizony přes celé cemr, zkrátka vyfachčený štýlko.“