MILAN BLAHYNKA
Básník František Uher miluje podobně jako já aliterace a nezvyklé rýmy. V jeho nové básnické sbírce PRAVDĚPODOBNÝ PŮDORYS RYSA (Zdenka Brožová-Periskop, Hluboš 2019, edice Báseň na sobotu 41, 96 s.) je počínaje názvem knížečky aliterací jak máku. A už v titulu knížky se aliterace páří s koncovým souzvukem „půdorys rysa“, pro který příručky poetik nemají jména, snad by se tomu dalo říkat inverzní echo. V trojdílné básni Tupé kosy o třech částech (4+2+1verš) vedle tří velmi výrazných aliterací („Noc je nevěrnice Neposedí nepostojí“; „ostré oštěpy“; „Rozdrážděné roje“) zní dvě rýmová echa („štěpy-oštěpy“, „rána-vrána“), z nich druhé na vnitřním rýmu, dále vzorový rým vížící tři verše („kosí-bosí-kosy“), umocněný ještě jedním rýmem vnitřním („Kosí bosí“), přičemž sloveso „kosí“ je jednou v zaužívaném významu zemědělské práce, jednou jako metafora („chodce kosí“); a vnitřní rým „Sekáčí kráčí přes bodláčí“ je pro autorovo umění příznačný: proti obecně platnému poznatku, že rým vyžaduje shodu ve slovním přízvuku rýmujících se slabik, František Uher s oblibou rýmuje bez ohledu na ty přízvuky a nepůsobí jako trapný neznalec jednoho ze základních pravidel, protože v souběhu se silně aliterovaným veršem je síla přízvuku oslabena a pravidlo ztrácí moc podobně jako i v běžné řeči, když mluvčí klade zvýšený důraz na slovo po předložce – tak je tomu u Uhra např. v básni Slavnosti léta, kde si básník dovoluje rýmovat „nad tůní“ (1. verš) a „vůni“ (verš 6., poslední) a také aliterovat „včelař na čelo“.
Často se setkávám se čtenáři, kteří mají rýmy, natož aliteracemi oplývající poezii za méně silnou a působivou než verše bez eufonického čarování, o jejichž básnické pronikavosti nelze pochybovat. Až tak chodívají daleko, že v rýmech, aliteracích a eufoniích vidí matoucí prvky, klinkání, které odvádí pozornost od smyslu básně. Takovému přezíravému postoji nahrává staré, dávno překonané, ale pořád v mnoha čtenářích strašící označování rýmů, asonanci eufonie za „básnické ozdoby“, u aliterace navíc mylné mínění, že je české poezii cizí, ačkoli už tzv. Ostrovská píseň, složená po roce 1264, opírá svou oslavu Slova o souhru silné aliterace s rýmy. Nepřátelé rýmů, asonancí, aliterací a slovních hříček jaksi zapomínají na Petrarcovy, Shakespearovy i třeba Hrubínovy sonety, na Villonovy i Mahenovy balady, na villonské balady v Nezvalově Manon Lescaut, na Máchův Máj; co z těch skvostů zbude, když je překladatel svleče až na kostru bez masa, totiž bez masy eufonie a bez zářivé pleti dokonalého tvaru?
Rozhodující je, zda ohňostroj rýmů, aliterací atd. je jen exhibicí, anebo je to způsob vynášející básnické vidění světa a poslání do výše. A tu nelze než ocenit a obdivovat, jak jsou jazykově hravé básně Františka Uhra smysluplné a objevné. Tupé kosy, které jsme si snad důkladně proklepli v prvním odstavci, objevují, proč jsou některá naše rána marná, proč se nám jde po světě útrpně jako naboso po strništi, proč ani kosa pořádně nekosí, proč otupěla: je to následek mámivé, unikavé pádivě obluzujíci noci, jíž jsme podlehli, noci pod lhostejným Měsícem a jasným hvězdným nebem nad námi.
Do neúplně titulní básně Půdorys rysa vepsal Uher úhrnný smysl sbírky, jímž je básnická zpráva o tom, v čem a jak je vážně ohrožen náš svět: „Spící samota“ (zapomínáme na Lidé, bděte), „Váhání“ (jak zamezit plýtváním materiálního a lidského bohatství země), „Vábení“ (reklamou na konzumní způsob života), „krákající havrani“ (jichž si nevšímáme), „žádná útěšná znamení“ (žádný program proti absurdnímu ideálu „růstu růstu“); resumé „úhor“, na něm „proměnlivý půdorys neslyšného rysa“. Básník toho rysa větří, varuje, burcuje, na několika místech (zejména v básni Tolik o odpovědnosti) na můj vkus až příliš didakticky, případně apelativně (ve čtyřverší Domovina: „Odsekněme / všechny zavřené dveře / houslovým klíčem“). Převažují však básně až mrazivě nelítostně pravdivé, například Zemský ráj to na pohled.
Uher rád a umně své básnické zprávy odpichuje od obecně známého tu z naší hymny, tu z protektorátní odrhovačky Vlak jede za jinou, tu z Puklé vázy francouzského parnasisty, tu z Halasova textu budovatelské písničky, jindy zas z názvu Nahatma, sbírky Aleny Vávrové, z přísloví a dobových sloganů), když podává svou zprávu o stavu Čechie, v níž lidé zlhostejněli (právě lhostejnost a nečinnost pranýřuje soustavně): „Tisíce Godotů stojí mlčenlivou frontu / na milosrdnou dobu.“
„Přesto není Uhrova sbírka skličující. Mrazivému poznání čelí nejen slovními hříčkami (Suchého „koho hřeje slovní hříčka“), ale prostě tím, že tíseň, úzkost a hrůzu umí vypovědět, a to i ve významu vytěsnit, vytěsňovat z mysli. Přitom nenudí. Ani dvě z většiny eufonicky až rafinovaných básní nejsou podle stejného mustru.
Poslední báseň sbírky se jmenuje Tíseň. Jsou to všehovšudy čtyři verše. Pokorným připomíná, že nedojdou spásy. Ve třetím verši se konstatuje „uhrančivá všestranná tíseň“. Následuje mezera mezi verši a překvapivá (?) pointa: „Odněkud zní útěšná píseň.“
Odkud? Na to si, spanilá čtenářko a milý čtenáři, odpověz sám.