ARNOŠT TABÁŠEK

Borovice hlazené paprsky slunce svítí do dálky okrovými tóny kmenů a sytou zelení korun se spletí pokroucených větví. Jsou půvabné a křehké. Snadno je láme vítr, ztěžklý sníh i námraza. Drama zimních měsíců zůstává natrvalo vepsaná do barev lesa. Seschlé narezlé stvoly dál visí v korunách, nebo na zemi zarůstají travou. Jizvy nepohody příroda nezahladila, třebaže všude kolem už propuklo hřejivé léto.

Z posedu u nevelkého ostrůvku borovic a hloží vyhlížíme ve svahu srnce. Šesterák se silným a vysokým parožím má vycházet z cípu lesa na rozhraní neposečené louky. Vysokou travou se tam zatím loudá jen srna a občas zmizí v některém dolíku. Druhá se teď objevuje vpravo, na průseku polní cesty, která stáčí do rozlehlého obilného lánu. Na jeho opačném konci šumí proud aut. Uhánějí bez ustání, jedno za druhým, širokou asfaltovou silnicí spojující okresní města. Souběžně, jen nedaleko odtud, teče řeka. Z nízkých břehů se napájí zvěř. Potřeba utišit žízeň někdy bývá její záhubou. Dopravní spojnice se nedá nikudy obejít. Pod rychlými koly na srnčí, zajíce, bažanty i lišky číhá jistá smrt.

„Ten srnec tam jednou bídně skončí. Takové trofeje by byla škoda,“ poradil Ruda, když jsme říkali, že revírem chodíme od ničeho k ničemu. Mysliveckému hospodáři spolku se vyplatí naslouchat, mívá přehled. Tak jsem se s Radimem a brakýřem Iranem příštího podvečera vydali k ostrůvku borovic.

Ve svatojanské honitbě, rozkročené mezi několika vesnicemi, se však každá čekaná může v minutě zvrtnout. Sotva se někde rozhostí podvečerní klid, objeví se farmář za volantem traktoru, skupina cyklistů, nebo rovnou horda řvoucích dětí. Myslivec je před volbou, zda bez okolků jít jinam, nebo věřit, že ještě není vše ztraceno a hluk brzo utichne. Dneska, když svahem vlevo od nás stoupá dvojice se psem, sázíme na trpělivost.

Zlatý retrívr, puštěný na volno, slídí do stran. Můžeme jen doufat, že nevyrazí dál a nepročeše celou louku. Jestli vzápětí objeví jednoho jediného zajíce, můžeme jít domů. Nepochybně se za ním s halasným vydáváním pustí. Dvojice si psa nevšímá a rozpráví natolik hlasitě, až srna nevydrží. Zvedá hlavu, pak vysokými skoky zamíří k lesu.

„Do prčic,“ ulevím si.

„Mají chatu za kopcem. Snad brzo zmizí a čokl s nimi…“

Jako by můj průvodce Radim všem napověděl, co mají dělat, pes obrací k pěšině na horizontu a hlasy doznívají v dálce. Potrvá však ještě čtvrt hodiny než se okolí ponoří do klidu. Pojednou člověk na posedu cítí, že nemarní čas. Smysly vnímá rostoucí napětí, zrající ke změně. Neviditelná opona letí vzhůru a představení přírody, plné dějů, zvratů a nečekaných momentů, opravdu začíná.

Za námi, na dvě desítky metrů od Irana, alpského brakýře, kterého jsem odložil pod posedem, se objevuje mladičká srna. A vzápětí mezi cípem lesa a lánem vzrostlého obilí na polní cestu vystupuje srnec. Od pohledu vyspělý kus: silný ve zvěřině, s vysokým parožím. Náš šesterák. Stojí k nám na ostro, pozorně jistí. Než se stačím na sedátku obrátit, vyrazí rovnou k srně za námi. Nezastavuje, a když jeho mladá milenka udělá oblouk, pronásleduje ji. To už mám kulovnici v rameni s vírou, že Iran zůstane tiše na místě. Tisknu napínáček, jenže cíl teď kryje trup srny. Vtom se dvojice dává opět do pohybu, mírným klusem zamíří pastvinou šikmo nahoru do louky. Ještě desítka metrů a budou u pásu keřů. Až je protnou, ztratí se, doslova se rozplynou ve vysoké trávě.

Radim si zoufá. Zlehka pískne. Jak známo, takový zvuk možná srnce na okamžik zastaví. Jistí pak ve směru, odkud zazněl, většinou se přitom pootočí a střelci krátce nabídne odkrytou plec. Pravidlo tentokrát potvrzuje výjimka. Šesterák i srnka jen přidají na rychlosti. Za pár vteřin mizí v tůních keřů a stébel.

„Zvoral jsem to,“ šeptá Radim. „Promiň…“

„Byla to jediná možnost, jak se ještě dostat k ráně.“

„Jenže nevyšla.“

„Kdyby se nám lovcům všechno a pokaždé podařilo, nechtěj vědět, kam bychom došli.“

„Myslíš až tam?“

„Možná i dál! Do setmění se třeba objeví zas…“

Čekali jsme na posedu další hodinu, avšak pastvina, louka i lán zůstaly pusté. Zvěř nikde. Jen světlo kouzlilo dál. Jak zlatavý kotouč klesal k obzoru, její vůně a barvy se proměňovaly. Dech pryskyřice slábl, i když sytost barev pohasínala, odstín střídal odstín. Před soumrakem vánek zesílil. Větřík ve vlnách pročesával vysoká stébla, zvedal chomáčky semen pampelišek a nahořklou vůni bylin mísil s nasládlým dechem mateřídoušky.

Večer usedal, krásněl. Přibývalo šera. Krajina se zvolna choulila do tmy, která víc a víc přemáhala světlo. Vzdálenosti se krátily. Les lemující návrší nakročil k ostrůvku borovic, vstupoval do louky a vztahoval k nám větve stromů. Další lov končil nezdarem. I když, co představuje takový neúspěch? Neulovili jsme srnce. Nic víc se nestalo a odehrálo se mnohé. Malověrně jsme zoufali, když se nablízku objevili lidé se psem. Pak nám vrtošivá náhoda zas přála. Srnec vyšel a nechybělo napětí, jaké lov skýtá. Čekanou nevěnčil úlovek, přesto nás podvečerní krajina obdarovala vrchovatou měrou. Scházela jen špetka nezbytného štěstí. Úlovek jsme si neodvezli, ale příslib zůstal.

Naděje nás hned druhého dne znova vedla na posed, který se ztrácel v ostrůvku křoví a borovic. A večer zase zrál ve vlahém prohřátém vzduchu. Vládl klid, vánek mířil správným směrem. Když se zdálo, že předpokládaný příchod srnce už nic nepřekazí, objevila se – jako včera – dvojice a pes. Muž se ženou tentokrát často zastavovali, pak se zas loudali do kopce. Hlasitý hovor neumlkal a retrívr zatím běhal a pouštěl se mnohem dál. Protáhl celičký okraj louky, terén tam patřičně poznamenal svým pachem. Takový vpád do srnčího teritoria po osmé večerní se neobejde bez následků. Jenže co s tím? Slézt z posedu, zahnat psa a lidem řádně vyčinit s jistotou znamenalo promarnit všechny šance. Obrnění trpělivostí jsme čekali dál. Trvalo nekonečně dlouho, než hlasy dozněly za horizontem a vrátilo se předešlé ticho.

Ovšem jistota byla pryč. Zvěř často postává skrytá na okraji lesa, nebo v hustém porostu. Zevrubně jistí než vystoupí na otevřené prostranství. Když ji v této fázi něco vyruší, nadobro změní úmysly. Nepozorovaná, zdánlivě bez zjevného důvodu, se vytratí pastvit jinam. Čekaná je promarněná. Neznalý člověk nepozná nic, nedokáže si absenci zvěře vysvětlit. Dnes také riskujeme nezdar už od chvíle, kdy se lidé se psem objevili. A jen s obavami se díváme, jak den stárne.

Okrové barvy borovic pohasly, dál se dloužily stíny korun a do vysoké trávy vstoupilo šero. Na hodinkách ponejprv zbývalo pět minut do půl desáté, ale sotva jsem rukáv odhrnul znova, ručičky poskočily o celou čtvrthodinu. Tma houstla dál a dál. Naděje skomíraly se zbytkem denního světla. Vše je zase ztracené, napadlo mě, ale zdráhal jsem se vyslovit to nahlas.

V těch magických chvílích se lovci ocitají mimo čas. Představy se skutečností pojí vlákno tenčí než vlas, a člověk váhá připustit, že právě překračuje hranici mezi úspěchem a nezdarem. Poznenáhlu se tušení proměňuje v jistotu a poznání chutná hořce. Cítím v té chvíli totéž? Nemohu se rozhodnout. Ale pak je naráz vše jiné. Z trávy pod lesem vytahuje srnec. Tak rychle, dalekohledy k očím.

„Je to on,“ hlesne Radim.

Optikou kulovnice hledám cíl, který se pod korunami borovic ztrácí v šeru. Obrysy srnčího těla naštěstí rozeznávám zřetelně. Mačkám napínáček spouště, tajím dech. Černý kříž zvolna sunu po trupu srnce, až jej zarazím o konturu předního běhu. Pro jistotu mírně pozvednu záměrný hrot a puška spustí skoro sama. Zdá se, že záblesk z hlavně ozáří i nepatřičnou otázku: opravdu jsem se dotkl spouště? Šesterák prudce otáčí a vyrazí. Dvěma skoky mizí ve vysoké trávě. Nemám obavy. Věřím Iranovi i staré kulovnici. Do paměti si ukládám momenty zdařilého lovu. Je sedmnáctého června. Dvacet jedna hodin, čtyřicet sedm minut.

Zavaluje nás radost. Pochybnosti jsou pryč. Zůstal hřejivý vědomí, že jsme obstáli. Zbývá najít důkaz. Tak rychle z posedu, kde mě vítá Iran, připravený dát se do práce. Vzápětí nachází nástřel i pobarvenou stopu. Spolehlivě nás třicet metrů vede vysokou travou až ke zhaslému srnci.

Prohlížíme vysoké, impozantní paroží. Mohutné lodyhy mají hrubé perlení a rýhování až k výsadám, vyblýskaným doběla. Trofej zdobí široké, zcela srostlé růže, na šířku dosahují deseti centimetrů. Ještě netuším, že parůžky srnce bodovou hodnotou spolehlivě přesáhnou hranici bronzové medaile. Je to nesporné znamení výjimečnosti. Ovšem když někdy v mysli potěžkávám myslivecké zážitky, na nějaká výstavní ocenění se pranic neohlížím. A tak už onoho červnového večera, kdy na vltavskou krajinu padla tma, mám ve výběru medailových kovů jasno. Kapitální svatojanský srnec pro mě napořád je a zůstane zlatým.

Ukázka z knihy Arnošta Tabáška Krajiny mých srnců (Euromedia Group, Praha)