VLADIMÍR PŘIBSKÝ

Původně se mi ani nikam nechtělo; jsem-li však už jednou tady, nějak to zvládnu.

„Blůzička,“ podotkl jsem hned v předsálí, „vám velmi, ale velmi sluší, slečno. Ne, to myslím skutečně vážně,“ a dívka roznášející moky se na mne libě pousmála. „Ó tohle je snad dokonce napoléon,“ mínil jsem koňak, a tohle děvče, pomyslel jsem si, které zřejmě každému odpovídá zásadně pouze blahosklonnými úsměvy, být mi tak dvacet třicet let, už v tomto okamžiku by uvažovalo o tom, má-li ve čtvrtek večer volno. Za daných okolností však bylo podobným úvahám velmi, ale velmi vzdáleno.

Je mi sedmdesát; sice až v listopadu, ale stejně.

Ploužím se předsálím mírně nahrben, v levé drtím pravý francouzský cognac a pátá ploténka mi vyhřezává; to cítím. Přesto se tvářím, že jsem fit jako všichni ti uvnitř. Prakticky se nezměnili téměř. Pravda, někteří ztloustli, kdežto jiní, Elvíra například, příšerně zhubli, a někteří další silněji pošedli; to ale na ženách nepoznáte.

Takže Luba je zpátky a je už dokonce uvnitř…

První, kdo mi tu novinu sdělil, byl Dóďa tuším; ale já bych řekl, že uzel, jaký si provedl na kravatě, byl hrubě nezdařilý. To však ponechme zatím stranou.

„Takže Iša… A co že nejdeš do salónku? Jaký to má smysl postávat tady, v předsálí? Luba je uvnitř. Viděl‘s ho vůbec?“

„E…? A ták, no jasně, Luba, jistěže.“ Pozoroval jsem lesklou hladinku ve sklence ohřívající se v mé dlani. „Totiž čekám tu na… prostě, abych tak řekl, mám k tomu určitý důvod.“

„A, ovšem,“ došlo to Dóďovi takřka ihned a trhl hlavou. „Ale no né?! To je přece Olina!“

A skutečně: byla to Olga Koubová, nikdo jiný, ostatně jedině Koubová se vyznačuje tak nepřehlédnutelnou postavou; kdežto například taková Jarka je tvor mnohem, mnohem subtilnější; tedy alespoň doufám.

„Olina! Ty, čoveče, já ji neviděl od tý doby, co jsme… Olino! Tady Mach!“ mával Dóďa do pootevřených dveří. „No to je nejmíň sto let, čoveče. Promineš,“ a rovněž Dóďa zmizel uvnitř.

No tak sto let, to jistě ne, nicméně i Olze Koubové je letos sedmdesát, mýlka je vyloučena.

Olze to ale krásně uteklo, přiletěla včera z Toronta a – jak mi tady před chvilkou řekla – „ér kenedyjens mě sem dostali za nepatrných pět sta keneds dálrs,“ a já vážně nevím, je to málo?, je to hodně?; nikdy jsem v Torontu ani jinde v Kanadě nebyl a – jak opět správně podotkla Olga – „je to ale na tebe i malý kousek znát, Iša. Já doufám, ty se nezlobíš; jo, Luba je bek, ty víš?“

Ano, jistě, je uvnitř, vím a nezlobím se; ostatně jediná cizina, kde jsem pobýval déle než čtrnácte dnů, byly Grabenkirchen v lesnaté krajině bádensko-würternberské. Zde jsem po devět měsíců a šest dnů tahal ze sutin mrtvá těla koček, lidí a psů. Skládali jsme to do řady podél chodníku, zvlášť kočky, zvlášť lidi, zvlášť psy, s Lubou Zeleným, který nám ovšem od října dělal bloklajtera, takže už nemusel s námi do sutin; směl drinnen bleiben.

Nutno podotknout, že Luba Zelený dělal bloklajtera tak, aby s ním Němci byli spokojeni.

To tu však nemíním rozvádět. Ostatně kdosi postavy spíše menší než větší se ke mně kymácí.

„Tak toto je Iša,“ pravil slavnostně mrňous Ferda, sevřel mi volnou levou ruku a tázal se mne, mluvil-li jsem již s Lubou Zeleným, je totiž zpátky a je prý uvnitř. Pokud ne, pak podle Ferdy bych snad už taky měl jít dovnitř, vždyť jaký to má smysl postávat tady v tomhle předpeklí? Jenomže já k tomu měl racionální celkem důvod, který jsem zatím sice nikomu nesdělil, Ferda však ihned nadzdvihl obočí a řekl: „Á, už mi ani nemusíš nic vyprávět, jo, představ si, Išane, Luba Zelený tu má s sebou ten řád.“

O Lubově řádu jsem rovněž neměl tušení.

„Ale můj ty smutku! Přece řád bílýho toho, jenž mu byl propůjčen letos v lednu na Hradě za celoživotní boj za lidský tyhle. Ale no tak, Išo! Bylo to v televizi.“

„Ano? Totiž… takže řád… a lva, jo?“

Mně se to totiž zprvu nezdálo; ačkoliv u Luby člověk neví.

„A toto je čo?“

„No tak měl by to být koňak. Říkala dokonce, že napoléon.“

„Išane, ty filuto!“ a náš malý Ferdinand jinak řečený Déste přičichl ke sklence z poloviny naplněné sloučeninou lihu a vybraných vinných esencí v ceně celodenního platu těch, kdož dneska večer chodí za těmito zdmi netušíce, že Luba je zpátky, že je uvnitř, a z čista jasna vypískl jako potkan: „Ituš!“ Na to mi vrátil sklenku a odcupital, náš malý následník, jako by mu stále ještě bylo těch osmnáct, kdy jsme spolu takto hovořili naposledy.

Máte lidi, je jim téměř sedmdesát, a nevědí, co je to páteř, co je to brufalgin; a je to tak spravedlivé, neboť Bůh na nebesích tomu tak chce.

„No teda! Išane! Ty kluku jeden sprintérská, ty ani nevíš, jak jsem rád, že tě zas vidím na oválu,“ uvítal mne v předsálí další pán na prahu přestárlosti, Láďa Šour, Potápka přezdívaný, mimochodem opět v perfektním ohozu jako tehda, kdysi v půlce tohohle příšerného století. „Koukám, ty máš koňak, já mám koňak, čili zakleknem do bloků, ne? Co? Išane? Hopla!“

Hodili jsme to do sebe jak dva rekruti v jeden ráz.

„Brrr. Ááá… ty tu na někoho čekáš? Aha. A já teď budu hádat na koho a smím jen jednou, ano? Jarka Šváchovic. Co? Išane? Ty kluku! A víš, co je strašně krásný? Že jsi furt ten starej Išan. Á, to je lahoda, to snad byl opravdickej francouzskej koňak, brácho.“

Možná to byl skutečně koňak francouzský, nevím, dávno již nejsem s to tyhle nuance rozpoznávat, Státní úřad sociálního zabezpečení i v mém případě dospěl k jednoznačnému závěru KOŇAK NE. Tohle je ovšem výjimka, tohle je absolventský večírek po stu letech v zemi, kde se každých dvacet let mění s módou i režimy, názory i lidi. Zpočátku, pravda, to bývá hrozné, neřkuli přímo nesnesitelné, ale nakonec si zvykne úplně každý. Naposledy tu nade vším zvítězila pravda, láska a AIDS, ale s tím už to tu pro nás definitivně končí, dál už nebude nic.

„Představ si, Išo, ten zmetek si klidně přijde mezi nás!“

Teď mluví Potápka o Lubovi, o tom není pochyb.

„Dodnes ho vidím v modrý košili řvát z tribuny: Se Stálinem a Sovětským svazem na věčný časy a nikdy jinak, republiku si rozvracet nedáme, pryč s reakcí a vesnickými boháči, hajzla.“

Suše jsem si odkašlal a poklepal po rameni toto sedmdesátileté kloboučníkovo dítě. Když pak Láďa Šour máchl do vzduchu vyprázdněnou sklínkou, ulpěl mi miligram originál francouzského koňaku na levé líci asi tak centimetr nad sanicí.

Ale nu což, pomyslel jsem si, jen ať se Potápka dnes večer vypovídá, vždyť je to zdravé. Je mu již téměř sedmdesát, mnohé prožil a má věru nač vzpomínat. Za sebou má dlouhý, nezajímavý život subalterního úředníčka na malém českém městě sestávajícím povětšině z ohavných domů s opadanou omítkou a oprýskanými okenními rámy. Nedivme se mu, že dnes dští záští k těm, kdo revolučními myšlénkami dokázali podmanit si svět, nedivme se, že třímá-li dnes v ruce sklenku, třese se mu ta ruka jak starcům.

Dotkl jsem se jen zlehka jeho rukávu.

„Ty, Potápka, já vím, já tě dokonce chápu, přesto však…“

Potápka vysunul čelist: „Celej život si z nás tihle Lubové dělali akorát srandu, brácho. Ale teď,“ nadechl se, „já mu dám třídně a politicky nespolehlivej soukromovlastnickej původ,“ a zasunul spodní čelist. „Išo, to, co mu já tam teď, uvnitř, povím, já, třídně nepřátelskej Šour z kloboučnictví na náměstí, tak to si teda za rámeček nedá, náš milej Lubošek.“

To řka, ponechal mě mně samotnému v předpeklí mých nejistot.

Takže Luba je zpátky, je dávno uvnitř, a Jarka nejde. Napadaly mne nejrůznější myšlenky, avšak znáte to, každá kumulace myšlenek je cesta k sebevraždě. Vědět alespoň, kam zmizelo děvče roznášející francouzské moky, ach Bože, rozbože…

„Ó pročpak náš premiant slavný tváří se nám tu dnes jak na funuse vlastním?“ oslovil mne vyšší ženský hlas. „Nuž postůj, poutníče, a pověz lakedaimonským, kterak žiješ a ták.“ Jako hexametr by to ovšem u Laboutky neprošlo.

Zdravím se s dívkou, která již dávno dívkou není a která se u mne zastavila s táckem a chlebíčkem v ruce cestou na toaletu.

„Jsou ú-um vynikající,“ chválila pokrm svůj přidržovaný, „jo, Luba, je zpátky, což, doufám alespoň, víš,“ dodala vzápětí tato žvýkající dívka, která nebyla ani dívka, ani Jarka. „Ovšem takovéhle ú-um chlebíčky, promiň, já doma nestvořím, ani kdybych se…“ a má dávná známá se zachichotala úplně stejně jako před půl stoletím, během něhož v nestřeženém okamžiku náhle přestala být dívkou, nicméně Zdenkou rozenou Čermákovou, zůstala, a to navždy. Fistulí pak pokračovala v důvěrných sděleních. „Omega říkal, jé, promiň,“ smetla okurku z brady, „že že že když Luba… už je to pryč?“, ano, bylo, „fajn, dík, že že že když zůstal tam, myslím v Use, tak prej tam několik let působil na princetonský univerzitě, ovšem teď ti si zaboha nevzpomenu, co tam jako měl přednášet, to fakt nevím, ale je tady někde, kruci, nějakej koš?“ mávla Zdena táckem.

Pokud jde o koš, tak to nevím, ale pokud šlo o Lubu, tipoval bych to nejspíš na marxistickou teologii. Adolescenti na všech univerzitách světa, princetonskou nevyjímaje, vydrží i ten nejintenzívnější brainwashing bez následných komplikací. Američané ostatně vycházejí z názoru, že všechno, co se dozvíte na jejich univerzitách, je vám v životě beztak na houby. Jsou to stále tíž správní kovbojové a názor na svět si činí z výše koňského hřbetu. Klidně nechávají celé pluky intelektuálů všech názorových odrůd rozkladně působit na princetonské i jiných univerzitách, ať se tam vyžvaní do alelujá. Američanům nevadí ani tak marxismus, ani tak freudismus, ani tak zenbuddhismus, ani tak presbyterianismus, jako spíš někdo, kdo je zatracenej hnusnej křivák. Toho pak odpálí třeba i za jízdy, byť by to byl sám pan prezident. To je i tajemství jejich nezničitelné demokracie.

Mezitím to Zdenka rozená Čermáková úplně dojedla.

„Icho,“ řekla, „vích cho…“ a raději polkla, „promiň, víš, co mě ti tak napadlo? Jestli Luba Zelenej v Americe přednášel i to, čemu se naučil na Lomonosovově univerzitě v Moskvě,“ ohlédla se. „Do frasa, kam to teda mám hodit?“ zamávala táckem. „Cos říkal, Išo?“

„Já?“ Teď? Nic. Anebo…?

Vtom ve mně hrklo jak v starých pendlovkách. Probůh, že bych snad něco z toho, co si myslím a tajím, pronášel veřejně? Bylo by to možné?

Ačkoliv mi bylo skoro sedmdesát… civěl jsem na dívku, která nebyla ani dívkou, ani Jarkou, a která v prvé řadě, jak řekla, se tu zajímala o to, kdy konečně donesou novou plnou mísu těch báječných šunkových chlebíčků…, „a celý Luba, upřímně řečeno, mi může býti ukraden. Prosím tě, a proč na ni vlastně nečekáš uvnitř?“ zeptala se, a pak ještě: „Jo, prosím tě, Omega,“ muž, který byl vždy im bilde, jí prý měl říct, že „Luba vydával v Oháju Šípa, Svitáčka, Sedleckýho a další dekadenty…“

…a já věděl okamžitě: Pokud Luba dělal v USA odborníka ať již na cokoliv, dělal ho zaručeně tak, aby s ním Američani byli spokojeni; vysloužil si tam právo na to be in; a někdy tehdy jsem vevnitř, za pootevřenými dveřmi, zahlédl stůl plný čerstvých šunkových chlebíčků a řekl jsem: „Právě přinesli zbrusu novou mísu, tuším,“ načež Zdena vypískla jako krysa a vyrazila k toaletám. Tady vykřikla s fis na konci věty: „Do prčic, to jsou zas PÁNI!“ Dveře do salónku se opět dovřely a já si stresově uvědomil, že stále nevím, jak začnu.

Jé, ahoj Lubo, řeknu. Hau-ár-jů? Následovat bude série dotazů up to date á la: A na jak dlouho jseš tu? A budeš tu taky podnikat? Hele, a nekoupíš nakonec taky Kárlštejn, anebo hahaha Hlubokou? Máš americkou penzi? A přiřkli ti tu taky dodatečně tuzemský důchod, když jsi byl dvacet let ve straně? Dostals odškodné za vyloučení z KSČ? A vzpomeneš si ještě někdy na rok 1968, když naše země nadšeně kráčející vstříc šťastným zítřkům, jak jsi psával zde i v USA, byla tak náhle a tak neočekávaně okupována v srpnu armádami a tys už pojednou nesměl dělat našeho zvláštního zpravodaje z USA a odnikud? Tak mi alespoň pověz, co ti nakonec na tom Západě, který jsi tak upřímně nenáviděl, učarovalo? Vždyť vše, cos kdy o Americe dopisoval do Československého rozhlasu i Rudého práva po celá léta šedesátá, bylo… Potápka, jak ho znám, by řekl: samá bolševická propaganda, samá hnusná lež. Nevzpomínáš si? Anebo je to v USA opravdu tak zlé, že ses nakonec přece jenom rozhodl pro návrat? Jistě ti nemohlo ujít, že ze všech těch nepřijatelných dilemat, která se tady, v Čechách, naší generaci po celých těch sedmdesát let nabízela, zbyla už jenom jedna jediná jistota. Kvůli ní jsi sem přiletěl? Lubo, my tady totiž zrovna umíráme, jestli to ještě nevíš.

„No a co Jarka?“

„Tak co, Potápka, mluvil‘s s ním, teda myslím s Lubou?“

„Promineš, Išo, mám teď jaksi naspěch. Prostata si žádá své,“ uchechtl se Láďa Šour, a když jsem mu položil ruku na rameno jako prve, uhnul. „No jo, mluvil, tovíšžejo. Ptal se mě, Luba, jak se mám, tak jsem mu řek, hele, Lubošku, mám se dobře, jo? Jsem už deset let v důchodu a už celej půlrok nemakám. Jsem po operaci a musím zaklepat na dřevo, zatím mi to dává celkem pokoj. Takže mi dohromady nic nechybí, věříš? No co nám vlastně, Išane, chybí, pověz!“ A když nemohl nevidět můj pohled: „Heleď se, Išo, to by stejně nemělo cenu. Nakonec, znáš mě. Nikdy jsem se s nikým zbytečně neškorpil.“

Čili zbylo to na mne, premiantovi, abych zvedl ruku, prosím, byl vyvolán, přešel si na stupínek, a tam, přede zraky všech spolužáků, zřetelně určil barvy. Pravdu totiž nemůžete před sebou ustavičně sunout až někam za věčné časy, pravda vypluje na hladinu tak jako tak a pokaždé je nahá. Pravda je něco hrozného, avšak poznání, k němuž lze dospět na prahu sedmdesáti let, je povznášlivé: Kdo neměl pravdu před padesáti lety, nemá ji ani dneska.

Takže normálně vejdu dovnitř jako všichni ti přede mnou, jelikož Jarce do toho zřejmě něco přišlo a čekat déle v tomto předpeklí skutečně asi nemá valný význam.

Hned, jakmile jsem otevřel dveře salónku, jsem ho spatřil. Stál mezi stolkem a nějakým pultem a mne okamžitě polil skličující pocit, jaký dobře znali i hoši z komand MOSSADu, když konečně kápli na svého člověka. Cože, tenhle?, říkali si jistě i oni s němým úžasem, tohle že má být ono individuum, co po sobě všude zanechávalo jen mrtvé, raněné a ponížené? Tohle že má být ten obávaný lágrfýrer, kterého jsme léta hledali po celé zeměkouli? Má to ještě nějaký smysl, vsadit ho do želez a šikovat pod eskortou před Nejvyšší soud jeruzalémský? Vždyť je to roztřesenej páprda, je chromej, možná i slepej a hluchej, a když na něj vybafnem Jste lágrfýrer Grün, starej pane?, ani nepostřehne, o čem je řeč.

Jsi ty opravdu Luba Zelený, kterého jsme všichni tady tak dobře znali?

To bych se měl zeptat teď já, protože já byl premiant, nežli bych přešel ke svým otázkám. Namísto toho jsem se však z ničeho nic octl na nějaké chodbě, pak na širokém schodišti a nakonec venku na čerstvém vzduchu.

To, co tu bylo tak silně cítit, byly lípy. Je stejně zajímavé, že člověk, jemuž je bezmála sedmdesát, může se ještě chlubit tak citlivým smyslovým orgánem.

Nasál jsem do chřípí nesmrtelnou vůli lip a dal se zvolna k autobusové zastávce, která byla hned za rohem. Jarka se už tak jako tak neobjeví, pomyslel jsem si. Buď jí do toho něco přišlo, anebo zemřela.