Rozhovor Ivo Fencla se Zuzanou Holčíkovou

Napsala jste dosud dvě knihy. Ale neexistuje nějaký váš starší rukopis, dejme tomu z dětství (nebo například kreslený seriál)? Jestliže ano, zavzpomínejte a charakterizujte, jak jste tvořívala tenkrát…

Napsala a vydala jsem do téhle chvíle jednu knihu Zůstávám tu pro tebe a vyšla v říjnu 2019; druhou dopisuji v těchto týdnech. Ale vaše otázka směřovala do mých spisovatelských počátků… Nuže, pamatuji si velice dobře na svůj opravdu první rukopis v pravém slova smyslu. Byl to svazek izolepou slepených papírů, do kterých jsem si zapisovala své myšlenkové pochody a spojovala je v příběh.

 

V jakém věku?

Bylo mi deset let. Už tehdy jsem se ráda dívala. Pozorovala jsem lidi, jejich chování, připisovala jim vlastnosti, vytvářela a měnila jim jejich světy. Dostala jsem totiž do vínku obrovský dar – fantazii. A vzpomenu i první větu z mého prvního rukopisu: „Stála úplně sama u zamžených oken jídelny a bála se…“

 

Již vydanou knihu prezentujete i na Facebooku; ale co byste o ní řekla mně?

Že napsat knihu a vydat ji je jedna věc. Prezentovat knihu – a dostat ji do podvědomí dnešních čtenářů, je věc druhá. A člověk je – na samém začátku – vděčný i za přečtení a pochvalu přátel.

 

Ale nemusí to stačit.

Ne. Pak jsem si jednoho dne řekla, že to takhle nenechám. A protože jsem absolutně netušila, jak kniha vzniká a co to vše obnáší, zavolala jsem do prvního nakladatelství, které umožňovalo neznámým autorům vydat si první knížku.

 

Teď jsem skutečně zvědavý, co přijde.

Nikdy nezapomenu na jejich první reakci: „Ano, ano pošlete. Víte, co nám toho denně chodí? Když se vám do měsíce neozveme, zavolejte si sama, abychom vás ujistili, že to tady aspoň někdo viděl.“

 

Předpokládám, že jste jim telefonovala už tak za týden…

Ne. Ještě týž den odpoledne mi volal šéf onoho nakladatelství a řekl mi: „Paní Holčíková, my do toho půjdeme s vámi, psát rozhodně umíte.“

No, a pak to celé teprve začalo. Ta má první kniha je příběh založený na jednoduchých rovnicích: muž, žena – láska, přátelství – život a smrt. A výsledek? Ten si každý čtenář musí spočítat sám.

Ale základní myšlenkou jsou dva naprosto odlišné světy muže a ženy, které se v souběhu událostí touží potkat. Musí však také mnohé obětovat, aby se mohly spojit ve svět jediný – dokonalý a čistý.

 

Ta druhá kniha je podle podobné rovnice?

Ne. O ní prozatím jen řeknu, že je to zcela jiný příběh. Ale rovněž velmi reálný.

 

Panuje i názor, že spisovatel, obecně vzato, nepotřebuje vzdělání. Naopak, někdy ho školní průprava může dokonce dokonale zkazit. Co si o tom myslíte? A jak jste na tom se vzděláním vy sama?

S vaším původně vysloveným názorem nemohu než souhlasit a sama nemám úměrné vzdělání typu spisovatel. Studovala jsem sice český jazyk a literaturu, ale to mě psát nenaučilo. Myslím si, že psaní, stejně jako jiné umění, jsou spíše vrozené vlohy, se kterými člověk už přijde na svět, a záleží jenom na něm samotném, zda je v sobě nechá takzvaně spát, anebo je probudí k životu. Já osobně vnímám své psaní jako takový únik. Únik z dnešního světa a z reality, která mě svazuje. Psaní… Jsou to mé osobní terapeutické hodiny, v kterých cítím, že mám světu co nabídnout, co říct… A to je pro mě to nejdůležitější. Věci, které tvořím, mi musí dávat smysl.

 

Se vzděláním to může být sporné, ale většina kritiků a lidí obecně se shodne, že autor by měl být aspoň trochu sečtělý. Dnes to už, pravda, úplně pravidlem být nemusí. Můžete vy sama vzpomenout na některé spisovatele či knihy, kteří (jež) vás zaujali(y)?

Krásná otázka! Děkuji. I když… Pro mě by odpověď zabrala několik stran. Pamatuji si na první svou přečtenou knihu, Lišku Bystroušku Rudolfa Těsnohlídka. Předčítala jsem ji v kuchyni mamince, chodila jsem tehdy do druhé třídy. Vždycky mě bavilo číst nahlas, a když byly moje děti malé, bez mého čtení neusnuly.

Na základní škole jsem četla všechno, co bylo povinné, na střední jsem milovala válečnou literaturu (Hemingway, Remarque). Cestu zpátky a Čas žít, čas umírat jsem přečetla dvakrát po sobě. Pak… Měla jsem i období velkých psychologických románů jako Zločin a trest. Na vysoké škole jsem pro změnu tíhla k románům venkovské povahy. Od Karolíny Světlé jsem přečetla snad vše, co jsem kde našla.

 

A dnes?

Nevysvětlitelně utíkám ke dvěma odlišným směrům literárního světa a mám rozečtené dvě knihy. Pýchu a předsudek – a první díl Pána prstenů v originále.

 

Nezlobte se, ale já stále neobjevuji moment, který z vás dělá skutečnou spisovatelku, jíž se nakladatel ozve obratem.

Teď odhalím, že jsem člověk trpící samomluvou. Tak třeba doma na zahradě jsem si jako holka vystačila s několika kameny ve skalce – a okamžitě z toho byla třída neposlušných dětí, které rovnala do latě jedna vykřičená učitelka. Já. No, a divadlo pro kolemjdoucí i sousedy zaručeno. Žádné zkoušky nebo reprízy. Herečka sobě. Dokonce v hlavní roli. A ani jsem se nestyděla. Proč taky? Vždyť to bylo moje vlastní jeviště!

 

A divadlo jako takové máte ráda?

Divadlo je zázrak. Cítím obrovský respekt ke každému herci, když vstupuje na jeviště. Musí přece předvést perfektní výkon. A nikdo neuslyší klapku a nikde nikdo neřekne: „Stop, jedem znovu…“ Prostě to vždy musí zahrát na první dobrou.

 

Ve filmu ne.

Co se filmu týče, preferuji českou tvorbu. Nesmrtelné české komedie i detektivní seriály.

 

Jaký vztah máte k hudbě?

Hudební umění mě provázelo od dětství. Patnáct let jsem stála vždy sama u stojanu s notami a zkoušela se zamilovat do zvuku příčné flétny. A zpívala jsem ve sboru. Můj tatínek i dědeček hráli na harmoniku, maminka na klavír. Poslouchám muziku celý den. V autě, když vařím, i když píšu. Mé děti by vám mohly vyprávět.

 

Co byste ještě chtěla napsat?

Často přemýšlím, že bych jednou ráda psala o sobě. Svůj osobní příběh.

 

Někteří právě tak začínají. Je to přirozené.

Ano. A bylo by o čem psát. Nechci ovšem sklouznout k patosu, toho se víc než bojím. A taky se mi v hlavě formuje příběh z devadesátých let, kdy se na škole potkají dva studenti, z nichž každý přicestuje z jiné země. Víc neprozradím.

 

Co vaše motivace? Jistě jí není honorář (to cituji Hitchcocka) a já sám bych řekl, že se může u toho a samého autora motivace ukrutně lišit i knihu od knihy. Člověk se vyvíjí, zrovna tak jeho přístup k literatuře.

Příběh své první knížky jsem v hlavě nosila několik let. Od prvního momentu jsem měla jasnou představu o hlavní hrdince. Viděla jsem ji před sebou. Jak chodí, dýchá, jaký má hlas. Oříšek ale byl: najít k ní protiklad. Muže z jiného světa. Protože odlišnost obou hlavních postav je páteří celé knihy. Oba jsou krásní a svým způsobem i šťastní, avšak tím, že své životy spojí, nacházejí prázdná místa, o kterých dosud nevěděli. Společně se jim podaří ta místa zaplnit, ale za tu nejvyšší cenu.

Tím se dostávám k motivacím jako ke hnacím motorům, které mě nutí psát. Jsou to lidé. Ti kolem. Známí i neznámí. Reálné postavy, ale také postavy smyšlené. Jejich vztahy a vývoj těchto vztahů. Zajímá mě to zcela přirozeně. Jsem činný pozorovatel, který navíc naslouchá, i když není nic slyšet, a dívá se, i když je všude tma.

 

Nakolik osobní je vaše první vydaná kniha?

Mnoho lidí kolem mě nevědělo, že, krom jiného, i píšu. Nevěřili tomu do doby, než mi vyšla kniha. Její příběh je zcela smyšlený, ale když píšete v první osobě, vždy je to osobní.

 

Vždy ne!

Ale jste součástí hlavních postav. Mluvíte za ně. Dialogy probíhají skrz vás. Každý krok s hlavními aktéry v první osobě úplně jinak prožíváte, než když píšete třeba v osobě třetí.

 

To je na diskusi.

Hovořím o vlastní zkušenosti. Nepopírám, že mohu být v určité vývojové fázi. A píšete-li, prostupujete hlouběji a hlouběji do děje – a čtenáři tím nabízíte pohledy z až překvapivé blízkosti. Na každém jednotlivci ale už samo sebou je, co si dokáže anebo chce domýšlet.

 

Jsou podle vás podstatné detaily? Funguje konkrétnost a zřetelné vyslovování toho, jak vnímáte svět?

Obecně nesnáším domněnky. Bývají v mnoha směrech zbytečné a člověk s nimi leda marní čas.

 

Takže skončeme. Anebo ještě chcete něco říct čtenářům?

Ano. Když má člověk světu co říct, jednoduše to říct musí. Sama věřím, že mám co říct, a i proto píši.