JAROMÍR ŠLOSAR

Na konci května mi Lydie Romanská napsala, že se musíme sejít a čenžnout knížky. Tak příští čtvrtek, je to jen návrh.

V téměř letním dni usedáme ve stínu altánku před domem. Lydie ho, tak jak se má, nazývá pergolou. Rozhlížím se kolem sebe. Už vím, že hned za plotem je dětské hřiště s mateřskou školou. Moje hostitelka mi dělá průvodce. Představí mi ořešák v rohu zahrady, který se naklání nad rušnou ulicí a jádra skrývá ve skořápce, co se dá rozmáčknout v dlani. Zato ořešák naproti přes celou zahrádku má plody tvrdé jako kámen. Lydie mně okouzleně vysvětluje rozdíly úrody v rámci jednoho rostlinného druhu.

Pak se mi zadívá někam přes rameno a odtuší: To jsou špačci, že? Nebo kosi? Ohlédnu se a vážně, v pažitu si vykračují a něco dobrého do zobáčku hledají dva kovově lesklí špačci. Vůbec jim nevadí hlučná svinovská křižovatka za plotem. Zato mně chvilku trvá, než přivyknu neustálému hukotu motorů. Básnířčina zahrádka je přesto oázou zeleně a života.

Dveře z domu do zahrady. Otevřenými dveřmi teď Lydie přináší kávu a zákusky. Když je tu sama, pozoruje jimi ořešáky, špačky, kosy a veverky. Dveře do zahrady. Tak Lydie Romanská nazvala knížku drobných přírodních próz. Vydalo ji pražské nakladatelství Bondy v roce 2020. Když mně ji věnovala, připsala pod název: …a dveře do duše?

Čtenáři Lydiiných veršů možná po přečtení Dveří do zahrady řeknou, to že je autorka knihy Sirky Henriho Bremonda? Vážení, dveře do básníkovy duše jsou široké! Konečně, když Lydie o lehounkém pískání ptáčete napíše bylo to jako vysoko naladěná stříbrná strunka, jako rozeznělý vlas…, cožpak tohle není poezie? Takových obrazů je ve Dveřích do zahrady více, jenže autorka dveřmi otevřela něco jiného.

Když jsem je začal číst, stále si mi vnucovalo Tomečkovo …pracuji na sbírce Setkání s ptáky a květinami. (Bezmála sedmačtyřicet let nosím zmínku v hlavě. Příběhy pak vyšly pod názvem Zázraky v přírodě až v roce 1978!)

Tak jako mistr přírodní prózy i Lydie Romanská píše o zdánlivě obyčejných zvířatech a rostlinách, o kosech, ořešácích, slunečnici, modráscích, sýkorách, mouše, pejscích, bramborách, holubech… Snad nejexotičtější jsou chorvatské ještěrky, tedy gekoni, makrely a mořský racek. Jsou obyčejné, všední, ale najdi je, všimni si jich! To není výkladní skříň. Také vás udivuje, že v zahrádce, v malé oáze velkého města, kde příběhy začínají, je tak živo?

Třeba je tomu tak jen na Zahradě Lydie Romanské.

Teď ta běžná stvoření a setkání s nimi popiš nově, zajímavě, objevně. K tomu už musí být nadání. Z kratičkých zastavení s živou přírodou zcela přirozeně vyplývá pointa příběhu. Třeba když autorka srovnává bázlivého holuba a sebe před Eiffelovkou: Co k tomu dodat? Odvahu, holoubci, odvahu, ale kde ji brát, že? Co vyplynulo ze setkání s makrelou?: Tak si dej pozor, rybo, nejen na směr plavby, ale také na háčky, na sítě, na harpuny, člověk je zvíře ze všech nejnebezpečnější. Nebo o neopatrné fence Deně: …dovedla se o svůj život hodně a krásně bát, nu ano, tvor se správnými instinkty.

Lydie se nejen umí dívat kolem sebe, ale je i pozorovatelem poučeným. Přesto v předmluvě napíše: V žádném případě bych nebyla ráda, aby má pozorování a zápisy byly kýč, který má daleko k realitě moderního světa. À propos jakýpak sentiment a kýč, když se Lydie pod slivoní těší na švestkové knedlíky?!

Dveře do zahrady jsou dedikovány Milanovi a všem, kteří jako on neměli to štěstí navázat důvěrný vztah s každodenní živou přírodou.

Kolikrát jsem Milanovi psal, hned za humny máš Litovelské Pomoraví s hnízdy moudivláčka, sněženkami a medvědím česnekem, a on na to, že ho bolí nohy.